Pláč pro Steva Jobse

Na 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava bude mít premiéru dokumentární film oscarového režiséra Alexe Gibneyho Steve Jobs: Jak změnit svět, pojednávající o fenoménu emocionálního pouta člověka k technickému produktu. Pro situační recenzi se tentokrát sešli dokumentaristka Bára Kopecká (BK), mimo jiné autorka dokumentu DK (2013), psycholog a osobní kouč Martin Sedláček (MS) a úspěšný zakladatel start-upu Skypicker pro on-line vyhledávání nejlevnějších letenek Oliver Dlouhý (OD).

MS: Dneska se ve vedení firem často daří lidem, kteří potřebují mít absolutní moc a kontrolu, díky čemuž si pak dokážou prosadit svoji vizi. Pracovat s někým takovým dlouhodobě je náročné a vyčerpávající. Jobs se nespokojil s podprůměrným výkonem. Mačkal ze sebe i svých zaměstnanců maximum. Můžeme tu pozorovat určité diktátorské prvky, zároveň si byl vědom své vlastní velikosti, když se v kampani Think Different mimoděk přirovnal ke světovým myslitelům, jako byl Gándhí, Einstein nebo i Muhammad Ali. Svým způsobem se tak považoval za mesiáše a inovátora.

BK: V sekvenci z kampaně Jobs říká, že kdyby lidé jako Gándhí nebo Einstein měli možnost, používali by iPhone. To je reklama – Jobs chtěl prodat co nejvíc produktů. Film to však vytrhává z kontextu, budí tak dojem, že se mezi jmenované osobnosti snaží sám zařadit a prohlásit se za jim rovného. Přece nebyl tak hloupý, aby se před několik set lidí postavil a řekl: jsem stejný jako Gándhí nebo Einstein.

MS: To by ale v žádném případě nebylo hloupé, naopak. V momentě, kdy člověk tomu, co říká, naprosto věří, pak to vůbec není hloupé. Jobs na to sebevědomí a výkon určitě měl.

BK: To by musel být megaloman.

OD: Ale on jím byl. Něco jiného by bylo, pokud by to o sobě sám explicitně řekl, což na té prezentaci neudělal.

BK: Vidím v něm rysy vizionáře, který pro dosažení svého nikoho nešetří, je nekompromisní, panovačný, krutý, což neznamená, že není soudný. Byl to inteligent, ne blázen, aby se snažil takto postavit na piedestal. Vizionář je od slova vize, nikoliv od slova ego. Mám dojem, že se film ale dost usilovně snaží vytvořit právě opačný obrázek – toho blázna na piedestalu.

Tvořit historii

OD:  Jobs byl kreativec, jehož cílem bylo někam se posunout, vyřešit problém. Možná oproti jiným, jako je třeba Elon Musk, zakladatel Tesla Motors, byl více zaměřený na marketing. Ale zároveň si nemyslím, že hlavní motivací byl zisk. Chtěl, aby jeho produkty používalo co nejvíce lidí, proto i tak lpěl na jejich dokonalosti a jednoduchosti.

MS: Dokázal lidi svým charizmatem přimět k tomu, aby se vzdávali rodin, aby pracovali navíc, a tím se vtělili do finálních produktů. Ona i ta rétorika – my tu neděláme telefon, my tu děláme historii – vzbuzuje v zúčastněných pocit, že jsou součástí něčeho velkého. Stejně pak my, když držíme iPhone v ruce, máme pocit, že na této tvorbě také participujeme.

BK: Možná by tento dokument mohl být subjektivní žurnalistikou, takzvaným gonzo stylem, jenže tady málo vystupuje sám autor, aby přiznal svoji zaujatost. Když člověk hledá odpovědi, tak se přece nejdřív ptá a pak postupně zkoumá různá hlediska. Gibney vybral negativní událost, i velmi vágně související, jako třeba sebevraždy v Číně, dal ji do souvislosti s penězi a pak položil řečnickou otázku: A nedělal to Jobs hlavně pro peníze? Takto ale vypadá přednáška, a ne dokument.

Jednostranný životopis

OD: Nemůžeme přece říct, že v Číně Jobsovi zaměstnanci páchali sebevraždy kvůli němu samotnému, takto bych Jobse zbytečně nedémonizoval. Sám to ve filmu zdůvodňoval, když říkal, že zaměstnává-li několik stovek tisíc lidí po celém světě, statisticky někdo tu sebevraždu spáchat musí. Koneckonců lidé pro něj nepracovali nedobrovolně. Pracovní podmínky jsou v Číně asi hluboko pod naším standardem, ale ve srovnání s jejich standardy je pro ně práce pro Foxconn možná stále ještě dobrá alternativa.

BK: Jenže negativní pohled nemůže zachytit komplexnost osobnosti, proto tento film nemůžeme vnímat pouze jako portrét. Nevím, proč se u dokumentů tak často míchají kategorie umění a žurnalistiky. V případě tohoto filmu se o umění nedá uvažovat, protože filmové umění pracuje s nevysloveným, s estetikou a formou, vyjadřuje se pomocí emocí a informace jsou jen prostředkem pro jejich tvorbu, ale tady máme dosti nevyrovnanou skrumáž nevýrazného komentáře, mluvících hlav podivně vybraných lidí, úryvků zpravodajských záznamů a několika mechanicky zařazených záběrů na krajinu, které ale nenesou žádnou emoci.

OD: Dlouho jsem musel přemýšlet, co nejen těmi stromy, ale i celým dílem chtěli říct. Nevím to doteď. Jako by to byl pouze sesbíraný materiál chronologicky poskládaný za sebe, událost po události. Chyběla tam linka, která by mě navedla správným směrem nebo by mi alespoň řekla, kde je pravda a jestli vůbec nějaká existuje.

BK: Film není ani žurnalisticky vyvedený. Je tu sice jakási otázka, proč lidé pláčou, když Steve Jobs zemřel. K jejímu zodpovězení by však bylo třeba zkoumat právě lidi, kteří plakali, celý fenomén Applu a jeho produktů. Místo toho vidíme hodně neúplný a jednostranný životopis.

MS: Divák vůbec nemůže rozumět tomu, proč ti lidé pláčou. Když Jobsův kolega čte kousek dopisu, který od něj před jeho smrtí dostal, rozpláče se. Zároveň také říká, že kvůli práci pro Apple přišel o rodinu, o ženu, o přátele. Ale divákovi naprosto není jasné, proč vlastně pláče. Je to lítost za to, že zemřel génius, v jehož záři nějakou chvíli dlel, anebo je mu líto toho, že Applu obětoval svoji rodinu?

BK: Mě tedy popravdě napadlo, že byli milenci.

MS: Skoro to tak vypadalo, mluvil o něm s mezi kolegy nevídanou něhou. Vyznívalo to až trochu platonicky. Přestože v tomto dokumentu bylo opravdu velmi mnoho věcí nakousnuto, ve výsledku bylo všeho málo. Nemohli jsme si tak vytvořit žádný komplexnější obrázek.