Podoba mediální reflexe dokumentárního filmu

Na závěr 10. ročníku semináře Média a dokument, jenž je určený všem, kteří se chtějí učit od výrazných českých i zahraničních osobností, jak psát o dokumentárním filmu, se k panelové diskuzi sešli novinář a filozof Petr Fischer, pedagog a překladatel David Čeněk, producent a režisér Radim Procházka a filmový kritik Tomáš Stejskal. V diskuzi vedené ředitelem Národního filmového archivu Michalem Bregantem společně formulovali silné a slabé stránky tuzemské mediální reflexe dokumentárního filmu.

Podle Petra Fischera je důležité porozumět zacyklení nastolování agendy. Obecně média píší o velkých příbězích, o kterých si myslí, že jejich čtenáře-diváky zajímají. Čtenáři-diváci konzumují to, co jim média nabízejí, protože je to (objevuje-li se to na stránkách novin, časopisů, v televizi, rádiu nebo na internetu) má zajímat. Dokumentaristé pak sahají po těchto „mediálně“ velkých tématech. Pozornost, která by se tak mohla roztáhnout na mnohem více aspektů sociální reality, se soustředí pouze na významné projekty na pomezí publicistiky typu Českého žurnálu. A pak už nezbývá žádný prostor k tomu vnímat dokumentární film jako film a tak k němu také přistupovat.

„Například loňský snímek Matrix AB zpočátku velmi dobře pracoval s marketingovými technikami, které mohly k filmu přivést široké spektrum publika. Pak byla ale mediální odezva silnější než samotné vnímání filmu, a podíváme-li se zpětně do období 19. ročníku Ji.hlavy,  zjistíme, že se o ničem jiném než o filmu o ministru financí nemluvilo,“ uvedl příklad mediální „masírky“ Petr Fischer.

David Čeněk reagoval s připomínkou, že jde také o úroveň filmové vzdělanosti, která je obecně velmi nízká a novináři postrádají důležité dispozice k psaní o filmu, natož o filmu dokumentárním. „Když už narazíme na text o dokumentárním filmu, je právě ve stylu akcentování závažného tématu, a nikoliv o filmu jako takovém. Což ilustroval právě případ s filmem o Babišovi,“ podotkl Čeněk.

Nad otázkou, co stojí za nedostatkem prostoru pro reflexi filmových aspektů dokumentů, se zamyslel i kritik z Hospodářských novin Tomáš Stejskal. Podle něj se i díky jihlavskému festivalu podařilo posunout vnímání dokumentárního filmu od tématu směrem k uměleckým kvalitám. „Stále se však potkáváme s texty typu: mohla to být hezká pocta někdejší generaci jazzmanů, ale autoři se místo toho pokusili o existenciální sondu do problematiky stáří, čímž tuto možnost zcela pohřbili. Myslím si, že bychom měli psát i o tom, proč je dobré dělat existenciální sondy,“ vysvětlil Stejskal. Při pohledu na oficiální anotaci distributora však u tohoto konkrétního filmu Pára nad řekou najdeme tvrzení, že jde o hudební dokumentární film, který nahlíží do světa tří mimořádných jazzmanů. Na dotaz z publika, jak tedy mají média s oficiálními údaji o filmu pracovat, odpověděl Stejskal tím, že člověk, který se živí filmovou kritikou, by rozhodně neměl svůj úsudek stavět na oficiální anotaci od distributora, a pokud se tak děje, ukazuje to pouze na žalostný stav, v jakém česká filmová kritika vězí.

Účastníci 10. ročníku semináře Média a dokument

„Ve finále jako tvůrce však na mediální vliv při tvorbě vlastního filmu nemyslím. Jsem přesvědčený, že se v této oblasti ale odvedlo hodně práce. Od Mirky Spáčilové jsme se posunuli ke Kamilu Filovi nebo Tomáši Stejskalovi, což jsou lidé, pro které je součástí jakéhosi povinného kánonu i jméno Karel Vachek, o kterém také chtějí psát,“ zhodnotil současnou situaci producent Radim Procházka.  Poté se svým tvrzením, že to právě novináři přišli s názvem Československá nová vlna, vrátil zpět do 60. let a ilustroval tak rozdíl mezi nynější a tehdejší filmovou kritikou, kdy se o filmech mluvilo mezi tvůrci a kritiky v hospodách. S nadsázkou dodal, že dnes je propojování obce kritické a tvůrčí (obrazně) omezeno na stránky Československé filmové databáze.

V 90. letech vznikl jakýsi slepenec kritiků-kamarádů, kteří především v oblasti hraného filmu psali dobré recenze na popud samotných tvůrců. „Vztah mezi recenzentem a hraným filmem je jiný než vztah mezi recenzentem a dokumentárním filmem. Je vhodné, když recenzenti zajímající se o dokumentární film vstupují do dialogu se samotnými dokumentaristy, je to podobné jako v politickém světě, kde se novináři s politiky či politology setkávají za účelem lépe porozumět dané problematice,“ reagoval Petr Fischer. David Čeněk, který již mnoho let spolupracuje s MFDF Ji.hlava na přípravě především retrospektivních sekcí, přidal vlastní zkušenost s hosty, již na festival přijíždějí uvádět své filmy. „Zahraniční dokumentaristé často reflektují svoji vlastní tvorbu prostřednictvím knih či článků. Snaží se o něm uvažovat v širším teoretickém rámci a jsou ochotni formulovat své vlastní názory i jinak než filmem,“ uvažoval o mezinárodním kontextu David Čeněk.

Z debaty jasně vyplynulo, že důležitou součástí mediálního obrazu o domácím dokumentu by se do příštích let mohlo stát i sebereflektování vlastních dokumentárních děl vznikajících na našem území přímo jejich tvůrci. Zároveň se i díky institucím aktivně podporujícím dokumentární film, kam seminář Média a dokument neodmyslitelně patří, začíná dařit vytvářet prostor a prostředky pro výuku i samotné psaní nejen o tematických přesazích, ale i o filmově uměleckých kvalitách vznikajících děl.

Na zcela prvním semináři Média a dokument se před 10 lety uskutečnila podobná panelová diskuze, jež hledala odpověď na zcela jinou otázku – Proč se o dokumentárním filmu v médiích nemluví vůbec. Nyní můžeme říct, že mediální reflexe dokumentárního filmu existuje a můžeme se zajímat o její směřování, kvalitu a další vývoj.