Poetický dokument nabízí dobrý způsob, jak reflektovat paradoxy technologií

Středometrážní sci-fi dokument llllllIIIIl na první pohled zaujme diváky nejen svým názvem, ale i oním vědecko-fantastickým označením. Jeho režisér, absolvent FAMU na katedře dokumentaristiky Petr Salaba, v něm reflektuje stále problematičtější vztah člověka a jím vytvářených technologií. „Jde o vizuální esej, kterou je velmi těžké popsat slovy,“ tvrdí Salaba. V rámci dalšího studia navíc plánuje projekt rozšířit a věnovat se tématu na celovečerní ploše.

Název vašeho bakalářského filmu se jen stěží vyslovuje, což může ztěžovat debaty o něm. Co vás vedlo k tomuto titulu?

Inspirací k názvu bylo víc. Například to, že umělou inteligenci, AI, si lidé často interpretují jako Al (s malým „elkem“). Tak jsem to rozvedl. Je to šest malých „el“, čtyři velká „I“ a jedno malé „el“ na konci. Kdyby člověk těm písmenům připsal číselné hodnoty podle toho, jak jdou v abecedě, ve dvojkové soustavě by mu vyšlo 2017. Občas to vysvětluji tak, že jde o anti-captcha text. Captcha texty se používají jako kontroly na internetu, protože jsou snadno čitelné pro člověka a těžko pro stroje. S názvem filmu je to přesně naopak. Pro film se nakonec poměrně uchytil název „Ty čárky“. Na tom mě baví, že jde o něco intelektuálního, v binárním kódu, ale přitom tomu lidé říkají „čárky.“ Kontrast toho, jak je občas vysoká technologie reflektovaná primitivně.

Jak k námětu a zvolenému žánru vašeho filmu llllllIIIIl přistoupila FAMU?

Katedra dokumentu na FAMU hodně funguje stylem – „Dělejte si, co chcete.“ Měl jsem tedy úplnou volnost. Na námět jsem přišel po sérii jiných nápadů. Prvotní myšlenkou bylo natočit film o bitcoinu, kryptoměnách a komunitě kolem. Což vycházelo z mého předchozího filmu o Liberlandu Moje země nikoho. Při natáčení jsem potkal lidi, kteří spekulovali na kryptoměnách. Načetl jsem věci o bitcoinu a o ekonomii obecně a chtěl z toho vycházet. Jenže většina diváků takové znalosti nemá, což mě vedlo k přemýšlení o velké informační asymetrii ve společnosti. Z těchto úvah postupně vznikl můj bakalářský film. Když film vznikal, měl jsem pocit, že lidem námět moc nedává smysl. Bylo těžké snímek komunikovat, protože jde o vizuální esej. Dobré audiovizuální dílo nemůže fungovat na papíře, nejde dobře popsat slovy. Hodně mě inspirovaly například filmy Godfreyho Reggia jako Koyaanisquatsi. Dokumenty o něčem, co se nedá úplně verbalizovat.

Kromě režírování se věnujete i fotografování. Mělo to vliv na stylizaci filmu, minimálně na extrémně zpomalené záběry?

Způsob slow-motion natáčení má blízko k fotografii, musíte si vybrat konkrétní moment, takže vypráví více fotograficky než na základě děje. Vyplatily se i zkušenosti z demonstrací ve Vancouveru, kde jsem fotil, protože díky tomu víte, jak se v takové situaci chovat. S kameramanem Vojtou Dvořákem jsme měli helmy, špunty v uších. Když na nás házeli granáty se slzným plynem, vytřeli jsme si oči a točili dál. Když si na to člověk zvykne, nezpanikaří. Uvědomí si, že všechny státní nástroje určené k potlačování davu jsou do značné míry placebo. Lidé podlehnou kombinaci dělobuchů a slzného plynu, ale když má člověk špunty v uších a ty dělobuchy neslyší, je pak docela v pohodě. Násilné demonstrace jako takové jsou pro mě kombinací hrůzy a úžasu. Na jednu stranu jsou barbarské a často dost neekologické, ale zároveň mě výjevy z nich esteticky fascinují. Proto je také využívám ve svém filmu.

llllllIIIIl (Petr Salaba, 2017)

„Když film vznikal, lidem námět nedával moc smysl. Bylo těžké jej komunikovat, protože jde o vizuální esej.“

Ve filmu je, možná podprahově, tematizována spousta stále diskutovaných kritických konceptů společnosti. Technologický determinismus, represivní státní aparáty, kulturní imperialismus… Reflektoval jste teze teoretiků typu Marshalla McLuhana či Louise Althussera záměrně?

Určitě ano. Dokonce ve filmu i cituji Jerryho Mandera a jeho Čtyři argumenty pro zrušení televize. Úskalí při vymýšlení filmu spočívalo v tom, že technologický determinismus dnes představuje něco zjevného. Každý si uvědomuje, že Facebook je špatný pro mezilidskou komunikaci. A vzpomínáme na časy, kdy nebyly mobily. Jak tedy natočit můj film v takovém kontextu? Díval jsem se do historie techno-pesimismu, jaká byla kritika telekomunikačních technologií dřív. Nejvíc mě zaujal právě Jerry Mander, který sepsal komplexní kritiku o televizi, která mi přijde do dnešní doby nepřekonaná. Dá se totiž aplikovat i na technologii, kterou máme dnes. V rámci přípravy filmu jsem zkusil pracovat ve firmě, která vyvíjí software na analyzování a cílení internetové reklamy. Po této zkušenosti jsem vůči technologiím ještě skeptičtější než dřív. Zároveň jde ale o téma plné paradoxů, protože lidé mají tendenci technologie zároveň přeceňovat i podceňovat. Na jednu stranu si myslíme, že datovou analýzou se dá předpovědět spousta věcí, manipulovat kohokoliv k čemukoliv, což úplně není pravda. Na druhé straně jsou technologie něčím, co výrazně determinuje náš každodenní život. Myslím si, že právě poetický film je dobrý způsob, jak tyto paradoxy reflektovat.

Váš film má specifický způsob komunikace s diváky. Je v něm přítomna jakási „ironická interaktivita“, která jej posouvá do humorné polohy. Nepřemýšlel jste o ještě větším zcizení a odlehčení?

Myslím si, že dobrá sranda je ta, která je na hraně. Když si člověk není jistý, jestli to je sranda, nebo ne. Humor vzniká touto hraniční komunikací – „Bylo to myšleno vážně, nebo si dělali legraci?“ To jsou pro mě nejvtipnější věci.

„Aby člověk zůstal relevantní, musí točit o věcech, které budou relevantní za dva roky.“

Humorná stránka vašeho filmu nicméně nezakrývá fakt, že je v něm nahromaděno množství globálních problémů, které se slévají do neradostné budoucnosti, aniž by nabízel východisko. Vidíte budoucnost skutečně tak černě, nebo jste jen chtěl zdůraznit varovný potenciál filmu?

Vždycky je těžké říct něco pozitivního. Moc rád bych to udělal, ale je jednodušší natočit temný, kritický film než nacházet pozitivní východiska. Ale z llllllIIIIl chci udělat celovečerní film, který by byl mnohem komplexnější a snad i techno-optimističtější. Přemýšlení o technologiích je totiž dvousečné. Když jsem četl Mandera, říkal jsem si – „To je strašné, ta televize bude snad konec světa!“ Zároveň jsme se ale od 70. let jako lidstvo posunuli mnohem dál, co se týče válečných konfliktů, rasismu, rovnoprávnosti pohlaví… Je to navzdory technologiím, nebo díky nim? Technologie mají možná ničivý dopad na lidskou psychiku, ale jsou tu i pozitivními přínosy. Máme lepší přístup ke vzdělání, k informacím. Takže se to vzájemně vyvažuje a je otázka, co převáží. Osobně se bojím, že technologické pokroky mají spíše exponenciální než lineární vývoj a my na ně nebudeme stíhat reagovat. Důležité bude umět tento vývoj předjímat. Což je problém i u točení filmů, jako je můj. Aby člověk zůstal relevantní, musí točit o věcech, které budou relevantní za dva roky, až bude jeho film hotový.

Jak byste chtěl stávající podobu filmu obohatit pro celovečerní verzi?

Rozšíření filmu je mým magisterským projektem na FAMU. Teď se snažím vymyslet další argumenty, vizuální teze, které by film měl mít. Zajímají mě i věci, které nejsou deterministické. Do jaké míry jsme pod vlivem nejen technologického determinismu, ale také přírody. Vycházím z toho, že když člověk točí film, který reflektuje technologii, mohl by se pokusit reflektovat i přírodu. Britský autor Robert Macfarlane nedávno vydal knihu s názvem Lost Words, ve které řeší ztrátu naší schopnosti pojmenovávat přírodu. Neznáme jména stromů, ptáků, mnohem víc nás fascinují syntetické bytosti, jako třeba pokémoni. Když člověk žije ve společnosti, tak je jeho život podle Macfarlanea výslednicí syntetických rozhodnutí jiných lidí. Zatímco v přírodě existuje víc sám za sebe. Tento pocit bych chtěl v celovečerním filmu reflektovat. Zároveň chci, aby rozšířený film byl mnohem víc interdisciplinární, ukázat téma z více perspektiv. To je další způsob, jak může být umění platné. Dokáže tmelit a propojovat různé obory. Když použiju ohranou frázi, umění může být mostem. Doufám, že mi tento most pomůže téma vnímat například z ekonomického, filozofického, právního i technického pohledu. Se současnou podobou filmu totiž nejsem úplně spokojený kvůli nedostatečné odbornosti. Chtěl jsem natočit něco odbornějšího, ale zjistil jsem, že je těžké odborné poznatky artikulovat divákům. Člověk může tematice sám rozumět, ale komunikovat ji jiným skrze film je úplně jiná úroveň.

Petr Salaba

Petr Salaba je absolventem bakalářského studia katedry dokumentu na pražské FAMU. Narodil se 20. února 1990 v Jindřichově Hradci, momentálněkvůli studiu bydlí v Praze. Předtím strávil rok a půl na stipendijním programu na umělecké fakultě Univerzity Simona Frasera (nynější Goldcorp Centre for the Arts) ve Vancouveru, kde studoval film. Jeho nejvýraznějším filmovým projektem je středometrážní dokument Moje země nikoho o založení Liberlandu, takzvaného „daňového ráje na břehu Dunaje“. Jeho absolventský film se specifickým názvem llllllIIIIl bude v sekci Česká radost uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmůJi.hlava, přičemž Petr Salaba tento projekt v rámci navazujícího magisterského studia na FAMU plánuje rozšířit na celovečerní stopáž.