Pražská část Živého kina na ubytovnách
„Zažijte kino jinak!" hlásali organizátoři projektu Živé kino, který letos už po dvanácté předcházel Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Opět měl dvě části, pražskou a jihlavskou, s rozdílnými přístupy. V Praze diváci diskutovali s režiséry o právě vznikajících filmech, jež často byly ve fázi těsně před dokončením posledního závěrečného titulku, v Jihlavě se zase mohli vrátit na místa, kde kdysi stála či fungovala kina – na most za benzinkou, do parku za kinem Dukla, jež slavilo sté výročí, nebo třeba na zahrádku Smíchovské restaurace. A kde se promítalo v Praze?
Těžko říct. Většinou se diváci sešli v režisérově obýváku či předsíni, aby si dokončovaný film nechali promítnout na zeď, proto zůstala místa projekcí utajená do poslední chvíle. A všechno začalo ranní SMSkou. Hned po snídani, kolem deváté hodiny, stačilo poslat SMS na uvedené číslo se svým jménem a počtem rezervovaných míst, trojicím však pražské Živé kino nepřálo, z jednoho telefonního čísla bylo možné zarezervovat pouze místa dvě. Byla-li ještě volná kapacita, takřka ihned jste obdrželi zprávu s přesnými souřadnicemi místa projekce.
V jeden srpnový večer jsem se tak vydala směrem k bytu režiséra Tomáše Kratochvíla na Praze 7. Chystala se projekce nového dílu televizního cyklu Český žurnál, tentokrát o ubytovnách na severovýchodě Moravy, alespoň to tak ve filmu vypadalo. Sešlo se nás asi osm, což byla zřejmě plná kapacita, jen těžko by se ke Kratochvílovi do předsíně vešel další člověk. Projekce však neměla tak klidnou atmosféru, jak by se na první pohled mohlo zdát, ještě než jste se stihli usadit na pohodlném gaučíku nebo pro méně náročné na některém z polštářků na zemi, už jste si mohli vybrat, zda si k filmu dáte červené nebo bílé víno. Samozřejmostí byl i podomácku udělaný mikrovlnkový popcorn.
Když už jsme se všichni pohodlně usadili, ujala se slova drobná Ivana Mariposa Čonková. „Dáme vám každému papír a tužku a pod plátnem bude můj telefon s time-codem. Budeme moc rádi, když si zaznamenáte místa, která vás znepokojila, která nebyla dostatečně srozumitelná, nefungovala, nebo naopak fungovala,“ řekla a jala se rozdávat psací potřeby. Pro Kratochvíla i Čonkovou, romskou aktivistku a jednu z hlavních postav filmu (jak se později ukázalo), to totiž bylo poprvé, kdy vyšli se svým filmem „na veřejnost“. Vyzbrojení ostrými hroty tužek, vínem a popcornem jsme byli připraveni k ostré kritice nehotového filmu.
Po více než hodině tvrdé divácké práce a utváření si vlastního názoru pomocí skládání si výpovědí jednotlivých protagonistů o podmínkách bydlení na ubytovnách a (ne)možnostech změny, přišla tolik očekávaná diskuze. První impulz dal sám režisér: „Ukázali jsme vám film se scénou, kterou plánujeme vystřihnout nebo přetočit. Našli jste ji?“ Někdo ano, někdo ne. Ono se o nehotových filmech nediskutuje zrovna jednoduše. Jak asi jemně říct, kde film nefungoval a jak jste se jako diváci v danou chvíli cítili? Že jste byli zmatení či ztracení? Bylo velmi skličující sledovat šestičlennou rodinu na jedné sedačce v malém bytě a při mírném otočení objektivu kamery zjistit, že nejde o obývák, nýbrž že rodina sice sedí na gauči, ale ten slouží i jako prostor pro společné obědy a odkladač ručníků, jelikož hned za ním je sprchový kout v bezprostřední blízkosti kuchyňského sporáku.
Pochválit výsledek je docela jednoduché, ale pro jeho tvůrce naprosto nepřínosné a z divácké strany trochu alibistické. V předsíni u Kratochvílů se ale sešli vnímaví a konstruktivní kritiky schopní lidé. „Poslal vás Honza Gogola, že?“ ptal se Kratochvíl jednoho z nás, když zazněla kritika struktury a geografického ukotvení celého příběhu. Tomáš i Ivana před sebou mají ještě dlouhou cestu, v září se totiž vydávají ještě dotočit – pro film poněkud klíčový – epilog.
Je tak dosti možné, že po projekci v Živém kině a diskuzích uvidíme na 19. MFDF Ji.hlava zcela jiné podání nejen Českého žurnálu o ubytovnách, ale podobně (de)konstruktivní mohly být i diskuze u jiných dokumentaristů ve střižně. Kristýna Bartošová po „obývákové“ projekci svého dokumentu Nebezpečný svět Rajka Dolečka dostala pozitivní diváckou odezvu právě včas. „Živé kino přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsem už trochu přestávala věřit, že náš film bude někdy vůbec fungovat. Je důležité někdy slyšet, že jdete správným směrem a že to celé má nějaký smysl,“ řekla předposlední srpnovou neděli.
Zda a jak bylo přínosné i rozjímání nad poetickým filmem Na vodě Martina Ryšavého, meditativními Tlačítky bdělosti Jana Šípka či snímkem Pára nad řekou Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy se ukáže ve dnech 26. října až 1. listopadu na 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
