Pro koho bude Prix Bohemia Radio?
Rozhlasový festival se letos konal po dvaatřicáté (3. až 5. října 2016). Tradičně se na něm setkala fikční a nonfikční auditivní tvorba, tvůrci s posluchači, vkus posluchačů Dvojky, Vltavy, Radiožurnálu i Radia Wave. Přesto si zároveň letošní Prix Bohemia Radio (PBR) odbyla několik premiér. Poprvé se uskutečnila v Olomouci, poprvé se intenzivně propojila s univerzitním prostředím, poprvé zkusila skloubit historické, často honosné architektonické kulisy s nejnovějšími trendy auditivní tvorby. Z těchto setkání vyplývají důležité otázky festivalové identity, předpokládaných cílových skupin a podoby veřejnoprávní služby, již chce rozhlas na své vrcholné akci reprezentovat.
Poděbrady – Praha – Olomouc
Z autopsie znám několik ročníků poděbradských PBR, které se odehrávaly v prostoru poklidného lázeňského města, na ose kolonády, lázeňských domů a hotelových konferenčních místností, divadla, parku, za hojné účasti poděbradských občanů a samozřejmě lázeňských hostů. Přestože se především mladší režiséři, tvůrci i produkční snažili občasný stereotyp festivalu narušit zvukovou performancí, originálním řešením společenských večerů nebo živější debatou mezi tvůrci a festivalovou porotou, stále nad festivalem visel odér nejvznešenější a nejprestižnější re-prezentace Českého rozhlasu jako blahobytného média. Bylo to útulné, lázeňské, maloměstské setkávání. Prestiži PBR jako mezinárodního festivalu tyhle charakteristiky rozhodně neprospívaly. Když jsem poprvé zasedala v dokumentární porotě tohoto festivalu, objevovaly se tam starší tituly z jiných mezinárodních soutěží, některé již ověnčené cenami, jiné už jinde v diskuzních fórech kritizované, rozhodně však ne novinky nebo nejlepší autorská díla daných žánrů.
Rozhodnutí přestěhovat festival do Prahy na Vinohradskou sice nabídlo možnost pražským rozhlasákům mít festival „doma“, zároveň ale znamenal nivelizaci významu festivalu v mnohosti jiných pražských akcí. Osvěžením v oblasti odborné rozhlasové reflexe byly dvě konference pořádané prof. Vedralem, reprezentativně působilo největší rekonstruované pražské studio i moderace divadla Vosto5. Pražská verze festivalu se ale odehrávala v časech, kdy se vedení Českého rozhlasu potácelo ve vnitřních sporech a posléze působilo ve vztahu ke svému nejreprezentativnějšímu podniku zcela bezradně. Produkce se smrskla do jediné osoby a raději nevzpomínat dobu, kdy jsme si s kolegy na mezinárodní konferenci sháněli desetikoruny na kafe z automatu.
Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki
Co všechno hrálo roli při rozhodování, kam festival přesunout, to přesně nevím. Určitě však byla důležitá vstřícnost města a Univerzity Palackého, historický charakter Olomouce a dobrá kondice místního regionálního rozhlasu. Unikátní prostory barokního jezuitského konviktu, kde ve třech patrech sídlí uměnovědné katedry, podkrovní divadlo a hudební sál, sklepní univerzitní komunitní rádio UP AIR, jedinečný parkán a útulné uličky staré Olomouce vytvořily zázemí pro hlavní události třídenního festivalu. Studentský festivalový tým zvládl v rekordně krátkém čase zajistit vše potřebné, studenti následně zaplnili festivalové poslechové místnosti i rozlehlé auditorium při setkání s investigativními novináři. Rekonstruovaná tereziánská Pevnost poznání, v níž sídlí rozsáhlý komplex interaktivních výstav, hostil dětský program. Na své si přišli milovníci hudební alternativy (party radia Wave) i ctitelé nejkultivovanějšího rozhlasového projevu Hany Maciuchové. Ta se noblesním způsobem zhostila role čestné prezidentky festivalu a kromě nutných oficiálních zdravic a rozhovorů pro kamery navštěvovala běžný program a zjevně si poslechové dny velmi užívala. Odborná konference reflektovala tvorbu pro děti především v kontextu veřejnoprávních rozhlasů zemí Visegrádské čtyřky. Mezinárodní poroty rozhlasových her a dokumentu ocenily tři nejlepší díla fikčního a nonfikčního žánru, do síně slávy byly uvedeny ctěné osobnosti. V arcibiskupském paláci, nejhonosnějším prostoru olomoucké diecéze se konal slavnostní večer s bohatým rautem. Panuje obecný pocit, že se „olomoucká Prix“ vydařila, že městu rozhlasový festival sluší a že se všichni těší na příště. Potud bych tedy vystačila s glosou.
Oceněná díla jako pobídky k tvůrčí odvaze
Progresivně se zachovaly obě zmíněné poroty. Ta, která posuzovala fikční tvorbu (Ján Šimko, Dora Viceníková, Tomáš Zielinski, Dušan Kozák a Maďarka Otília Cseicsner), zvolila za vítěze hru Zuzy Ferenczové Problém (Vyskočit z kůže) – skicu ze života patnáctileté dívky, která zoufale hledá řešení v situaci nechtěného těhotenství a i přes projevenou empatii okolí se nakonec uchyluje k sebevraždě. Jakkoli má režijní realizace hry slabá místa, podpořila mezinárodní porota především dramaturgii, téma hry a odvahu zobrazit v rozhlase i takto ostře viděný námět ze života současných teenagerů. Paradoxně tak právě toto rozhodnutí akcentovalo i hlavní téma festivalové konference o rozhlasové tvorbě pro děti a mládež. Dramaturgyně Zuzana Vojtíšková tam hru Problém uváděla jako příklad realizace, jež musela být velmi pracně protlačena rozhlasovým soukolím tradice a nevole pouštět konzervativním posluchačům současná dramata s kontroverzním vyzněním a přítomností sprostých slov. Vojtíšková poukázala na schizofrenní situaci Českého rozhlasu Dvojka, který v sobotním čase od 13 hodin nasazuje programový slot „hra pro celou rodinu“ s ambicí uvádět především současné hry pro mládež, musí však čelit nevoli převažující cílové skupiny Dvojky 60+, která chce slyšet „své“ hry pro mládež, ty, na nichž vyrostla, verneovky a dobrodružné příběhy. Mimořádně poučný byl v tomto ohledu přístup švédské kolegyně, producentky dětských a teenagerských rozhlasových sérií s milionovým rozpočtem (v korunách). Tvrdila, že stížnosti na vulgární mluvu v rozhlase neřeší, je-li využita funkčně, se svými posluchači komunikuje přímo prostřednictví sociálních sítí, zpětné vazby jí dávají vybrané dětské skupiny metodami focus group. Snad tedy právě nejvyšší ocenění této konkrétní hry trochu uvolní sešněrované představy o tom, co má rozhlas nabízet dnešním dětem. Přestane je paternalisticky ochraňovat a nabídne jim typ zážitku, který se přiblíží jejich reálně žitému světu.
Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki
Dokumentární porota (Apolena Rychlíková, Ondřej Moravec, Natálie Deáková, Polka Malgorzata Zerwe, Andrea Hanáčková) ocenila tři snímky. Hrdinou prvního jsou stěhováci, bezdomovci, hrabalovští hledači krásy v odpadcích a na veřejných záchodcích (Dominik Mačas: Dobyvatel ztracené krásy). Hrdinou druhého je mladý učitel umírající na rakovinu (Jan Hanák: Diptych. Život za život). Oceněny tak byly dokumenty, které otevírají sociální tematiku a téma smrti. Především druhé jmenované je z rozhlasu vytěsňováno stejně jako ze společnosti, jistěže nenápadně a nepřiznaně, se sdělením „off record“, že pořady o smrti snižují poslechovost a že je posluchači nechtějí. Porota se tak svým rozhodnutím postavila za pořad, který kultivovanou formou představuje poslední věci člověka, jak si je pro sebe připravil umírající Zdeněk a s plným vědomím je předal prostřednictvím rozhlasového dokumentaristy dál. Podpořila tak zároveň dramaturgickou odvahu neustupovat posluchačské nelibosti a nastolovat ve veřejnoprávním médiu i témata nepopulární, společností odmítaná, tím víc však potřebná reflexe. Třetí oceněný snímek Daniela Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti zkoumá kořeny společenské nenávisti napřené na podzim roku 2015 proti uprchlíkům a přesměrované tak na chvíli z Romů, Židů, homosexuálů, případně intelektuálů, sluníčkářů, havloidů a pražské kavárny. I v tomto případě vedle nesporných dokumentárních kvalit ocenila porota především téma, načasování dokumentu, jeho společenskou aktuálnost a potřebnost.
Obě poroty tedy přitakaly odvaze tvůrců k experimentu a k akcentování specifik auditivního média, které působí na emoce vnímatele jen prostřednictvím sluchového vjemu. Takovou zprávu by mělo vnímat nejen festivalové publikum, ale především samotný rozhlas, jeho vedení, vedoucí tvůrčích skupin, obhájci současných trendů tvorby. Právě oni by si měli klást otázky, jak vlastně chtějí být rozhlas a jeho festival vnímáni. Ptát se, jak mezinárodní soutěž a doprovodný program festivalu odráží současnou kondici veřejnoprávního média a jeho vizi o postavení auditivní tvorby a vysílání v kontextu ostatních médií. Zjišťovat, nakolik rozhlas flexibilně reaguje na možnost prostřednictvím festivalu zviditelnit svoji pokročilost v technologiích, svoji připravenost v práci na sociálních sítích, svoji schopnost komunikovat skrze festivalové dění úspěchy a progresivní trendy rozhlasové tvorby.
Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki
Prix Bohemia Radio má potenciál stát se moderním dynamickým festivalem, když se začne chovat civilně, přátelsky a pružně. To už se letos v části programu podařilo, i když třeba závěrečný večer pořád působí jako variace dopoledního vysílání pro ženy, sbírka klišé a duchaprázdných projevů (čest výjimkám). Jako zásadní se mi jeví to, aby festival přijali za svůj lidé zevnitř Českého rozhlasu. Aby ho měli rádi, těšili se na něj a byli na něj hrdí. Aby tam pro každou z rozhlasových profesí bylo místo. Když Prix Bohemia Radio představí mezinárodnímu společenství jednou za dva roky to nejlepší ze své tvorby a propojí podobu festivalu s proklamací jasné vize veřejnoprávního rozhlasu jednadvacátého století, mladá studentská Olomouc a potažmo i ostatní veřejnost tento vzkaz radostně přijme.
