Proč Alfred Koch nemluví o českém dokumentu
Vždy na jaře se schází téměř 120 rozhlasových dokumentaristů z celého světa, aby sdíleli zkušenosti, témata, nové poznatky o technologiích, aby se podělili o novinky. Duch celého setkání je výsostně pracovní, sdílný, přátelský a přející. Jedinečnou tradici The International Feature Conference založil v roce 1974 Peter Leonhard Braun a je také jejím nejstarším, stále svěžím účastníkem a debatérem. Setkání je putovní, to letošní se uskutečnilo začátkem května ve Vídni.
Úvodní vystoupení měl matador rakouských dokumentaristů Alfred Koch, autor reportážních dokumentů, jejichž tématem je často portrét nějakého kulturního nebo literárního fenoménu. Hovořil o specifikách „národních“ škol featuru a jmenoval proslavené skandinávské školy, experimentální finské a francouzské laboratoře, precizní feature britský i německý. Zmínil Američany, dotkl se polské tradice dokumentů, která různým způsobem ohledává historii a snaží se skrze ni pojmenovávat problémy dnešní společnosti. O českém rozhlasovém dokumentu Alfred nemluvil. A mně celých pět dní vrtalo hlavou, proč.
Personal vs. objective stories
Konferenční dny probíhají vždy stejně. Ve velkém sále vyslechneme tři pětadvacetiminutové ukázky z pořadů a v různě propojených skupinách o nich vedeme diskuze. Je-li přítomen autor, nastává prostor pro přímou zpětnou vazbu a otázky, není-li přítomen, tlumočí mu názor mluvčí skupiny. Tím, že nejde o soutěž, ale skutečně diskuz ní platformu, chovají se všichni uvolněně, upřímně a spontánně. Názory na vyslechnuté pořady bývají často extrémně pozitivní stejně jako vypjatě negativní. Vždy ale s intenzivní argumentací na obou stranách spektra. Tak cennou zpětnou vazbu od mezinárodního společenství dostane autor někdy jen jedinkrát za celý profesní život. Je nesmírně cenné slyšet, jak různě vnímají konkrétní pořad usazený do specifického kulturního, společenského a náboženského kontextu lidé z jiných zemí. Americké featury působily jako z jiné planety, ke zcela odlišným pohledům na uprchlickou krizi stačilo zhruba 500 km vzdušnou čarou mezi srbskou a rakouskou hranicí. V poměru tři ku dvěma převážily na přehlídce typy pořadů označené hromadně jako „personal story“. Jde o případy, kdy si dokumentaristé volí jako objekt zájmu sebe samé, svou rodinu, děti, nejbližší přátele. Tomuto trendu přitom nepodléhají jen mladí dokumentaristé, pro něž je přirozeně nejjednodušší sáhnout po materiálu, který důvěrně znají a mají doslova na dosah ruky. Letos jsme byli svědky i velmi zralých dokumentů, jež tematizují vlastní smrtelnost, nedořešený vztah s rodiči nebo nemoc.
Jako téměř fikční příběh s artificiální zvukovou linkou nabídl svou meditaci nad ložem umírajícího otce matador finského studia YLE Matti Ripatti a dokázal ve velmi intimní zpovědi zobrazit zároveň málo známou část finských dějin (To An Unknown Father – told by the son). Palčivě a pro mnohé až bolestínsky tematizoval své stárnutí kanadský freelancer a nadšený cyklista Neil Sandell, který na prahu pokročilého stáří zvažuje přesun z Kanady na jih Francie, aby znovu zažil opojnou radost z prudkého stoupání od moře do kopců a omamné výhledy na krajinu, kterou právě projel na kole (It Begins With Air). Když se po mnoha peripetiích do Francie nakonec přesune, zjistí, že už do kopců zkrátka nevyjede, že na to jeho kolena, dech a vlastně ani psychika už nestačí. Obsesivní strach z infarktu, kvůli němuž přišel před lety o otce, všechny tyto peripetie umocňuje.
Aktuální téma i české populace – stárnoucí matky, obludný byznys s umělým oplodněním a etické otázky z něj plynoucí, nastoluje švédská výpověď debutantky Kicki Muller. Její intimní feature Rozhodnutí poměrně přesně kopíruje situaci mnoha žen těsně před čtyřicítkou, nepříliš úspěšných v hledání vhodného partnera pro založení rodiny a zároveň intenzivně pociťujících biologickou touhu po dětech. Kicki ve velmi úsporné zpovědi zabředá stále hlouběji v úvahách o tom, jak se bude v budoucnu cítit dítě, které ona přivede na svět s anonymním dárcem spermatu. Autentické je její tápání, velkopanské rady okolí, pocity absurdity při pročítání bizarních profilů dárců – hypersamců i otevřený konec. Nejde totiž o to, zda nakonec autorka otěhotněla a měla dítě, ale o zachycení procesu rozhodování. Konečné rozhodnutí nakonec samozřejmě leží na osobní odpovědnosti budoucí matky a na její odvaze čelit celoživotně otázkám, jež byly nastoleny.
Asi nejelegantněji pojednaly osobní téma dva dokumenty, britský a holandský. Šestadvacetiletý mladík Conor Garett byl kdysi hostem v pozdní večerní talk show. Přišel do rádia vyprávět o tom, jak od svých čtrnácti let neplakal a jakou podnikl cestu, aby znovu plakat mohl. Pouštěl si smutnou hudbu, filmy, četl smutnou poezii, díval se na obrazy. Jako v grimmovské pohádce o muži, který se neuměl bát, obchází Conor postupně respektované „odborníky na dojemnost“, snaží se poddat chvilkovému prožitku hlubokého smutku, ale ne a ne se rozplakat. Prvních deset minut je vyprávěno s takovou lehkostí, že se královsky bavíte. Náhle však Conor provede coming out a přizná, že cosi se v něm zlomilo právě v období dospívání, kdy pochopil, že nebude schopen naplnit očekávaný modus vivendi. A téma záhy ztěžkne ještě více geografií jeho příběhu – Conor totiž pochází z katolicky bigotního severního Irska, kde mu byla homosexualita od malička líčena v kostele jako těžký hřích (Lacrimosa, BBC 4). Původně zábavné téma tak postupně nabývá rysy skoro tragického osobního příběhu a v závěru se dopracuje k dokumentu s širokým přesahem směrem ke společenské a náboženské morálce a pokrytectví.
Petanque u Pavilonu M. Foto: Andrea Hanáčková
Lehký úsměv na tváři dokáže udržet i Holanďan Willem Davis po celou dobu svého dokumentu o rakovině (Laughing with cancer, NTR Radio). Průběžně natáčí setkání tří svých přátel, jejichž hovory se neustále točí kolem rakoviny. Co je zrovna bolí, kterou fází léčby právě procházejí, kdo všechno rakovinu má a jaký měla u známých průběh, kdo a jakým způsobem se rozhodl rakovinu ukončit dobrovolnou smrtí a co udělají oni, až se octnou v konkrétní fázi nemoci. Jistěže se ozvou i skutečně trudné úvahy o smrtelnosti a bolesti, převažují však spíše groteskní stesky nad postupně chřadnoucím tělem, které ufňukanou pózu posunují do skutečné oslavy života. Davis se taky velmi decentně vyrovnal s rolí ich-vypravěče, když svůj příběh zařadil až do posledních minut dokumentu a velmi silným obrazem glosoval svou prodělanou rakovinu stručně, nečekaně vtipně, dojemně a s jemným apelem vůči všem, kdo kolem sebe nemocné lidi mají. Podobný dokument v českém kontextu rozhodně postrádáme.
Jak prší na dálnici a jak na uprchlíky
Dokumentů, které více než performanci upřednostňují pozorování a reportáž, bylo nakonec menší množství a jejich témata nabídla přehlídkovou různorodost. Za zmínku rozhodně stojí ambiciózní britská programová řada BBC 4 The Untold, v níž se producent Laurence Grissell snaží mapovat aktuální problémy současných Britů, o nichž oni sami mnoho mluvit nechtějí a téma je z nějakého důvodu tabuizováno nebo ostrakizováno. Na půlhodinové ploše představil v díle High Stakes gamblera a dlužníka. Milující otec, řádný muž a manžel na toboganu k největšímu životnímu průšvihu. Velké ambice mívají dokumenty, které se snaží zmapovat nějakou tragédii. Rumunský dokument o tragickém požáru v rockovém klubu (Colectiv Tragedy – the voice of romanian people) i irský dokument o záchranných pracech po loňském nepálském zemětřesení (After the shock) nesly podobné rysy: neschopnost zorientovat posluchače ve vrstevnatých událostech, slabá práce s velikostí záběrů a vytvářením zvukových obrazů, zahlcenost slovy ve snaze vše verbálně popsat a nakonec vlastně kontraproduktivnost úsilí zachytit v intimním médiu obrovskou katastrofu, kterou nevytváří čísla desítek, stovek nebo desetitisíců obětí, ale konkrétní příběhy konkrétních lidí.
Zajímavým příspěvkem, v němž naopak hlavní roli hrál zvuk a auditivní specifika média, byl německý feature Lionela Quantina Jemný déšť na dálnici. Jeho protagonisty se stali řidiči, auta a silnice. Úžasná zvuková expozice zobrazuje situaci člověka na dálničním mostě, pod nímž se řítí jedno auto za druhým, v každém z nich sedí minimálně jedna lidská bytost a není možné se jí dotknout. Auta sviští po dálnici a osamělý reportér na ně volá bez možnosti odpovědí. Postupně se tak dostává k jednotlivým řidičům a ti mu vyprávějí – samozřejmě za jízdy, na co při cestách myslí. Jednoduchý nápad dostal poměrně artificiální podobu především díky precizní práci se zvukovou stopou vytvořenou mixem nejrůznějších zvuků aut a deště.
Jistěže se ani dokumentaristé nemohou vyhnout tématu uprchlíků. Každý z účastníků konference již přijel z domovské země s nějakou rozhlasovou zkušeností s tímto tématem, do výběru k poslechu se nakonec dostaly dva pořady. Chorvatský reportážní dokument přinesl syrovou, zvukově plnou, ale vlastně zcela chaotickou zprávu z balkánské cesty, kterou se uprchlíci někdy doslova musí prodrat na své pouti za šťastnějším životem (The Exodus of the Nations). Rakouský feature Für ein Stück Glück nabídl zcela jiný obraz: v precizním, zvukově cizelovaném, poměrně tichém a perfektně vystavěném dokumentu nabídla autorka Nadja Hahnová obraz toho, jak se vídeňští dobrovolníci dokázali zorganizovat v okamžiku, kdy na nádraží hlavního města zastavil vlak plný nemocných, hladových, bezradných, unavených uprchlíků. Tady už není křik, tlačenice, pláč dětí, zoufale natažené ruce matek, překřikování mužů a snaha za každou cenu protlačit dopředu svoji rozsáhlou rodinu. Tady je tichá, zato velice intenzivní burza sociálních sítí, permanentní nabídky pomoci a žádosti o pomoc, tisíce ochotných rukou a aktivních nápadů dobrovolníků, jak být prospěšný konkrétním lidem z konkrétního vlaku. Rakouská preciznost, smysl pro pořádek a specifický humor třeba při pečení stovek rakouských štrůdlů pro uprchlíky se mísí s příběhy lidí, kteří do Rakouska utekli před dvaceti, deseti nebo pěti lety a našli otevřenou, vstřícnou společnost, do níž se rychle integrovali a snaží se jí být prospěšní. Když na peróně vídeňského nádraží uviděli vlak plný lidí, jejichž osudy se důvěrně podobají jejich osudu, nezaváhali. Psycholog, muzikant, herec, pekařka. Imigranti pomáhající imigrantům. Tuto zkušenost česká společnost zatím nemá a bylo by skvělé, kdybychom ji dostali alespoň zprostředkovaně třeba formou tlumočeného vysílání tohoto dokumentu na vlnách Českého rozhlasu.
Jak to ten Koch myslel
O české účasti tentokrát není úplně korektní hovořit, protože na přehlídku byl vybrán můj dokument Pavilon M, příběh, který je velmi osobní, jakkoli se snaží zachytit obecnější pohled na život lidí po těžkém úraze. Proto se o české účasti tentokrát nerozepisuji. To však neumenšilo mé pátrání po tom, proč Alfred Koch nejmenoval v úvodu konference český dokument jako zaznamenatelný, nějak zapamatovatelný, dokonce snad typický. Odpovědi mě vracely stále do roku 2006, kdy zemřel zakladatel novodobého českého rozhlasového dokumentu Zdeněk Bouček, srdcař se schopností vytvářet oddaný tým. Tehdy také skončila produkčně a dramaturgicky nejnáročnější a nejambicioznější programová řada Českého rozhlasu za posledního čtvrt století – ISMY po česku v gesci Jitky Škápíkové. Od té doby se často velmi úspěšně rozvíjí solitérní řady, ale jakoby chyběla vůle ke společné koncepční práci. Přestože díky systému produkčních skupin již řadu let existuje v Českém rozhlase tvůrčí skupina Dokument, nezdá se, že by autoři a dramaturgové jednotlivých řad výrazněji spolupracovali, doporučovali si navzájem témata, pečlivě budovali nový okruh autorů, soustředili se společně na vytváření značky českého dokumentu v zahraničí. Z rakouského přípravného týmu konference, který tvořili redaktoři a redaktorky dokumentu a publicistiky, čišela po celou dobu konference radost, samozřejmost spolupráce, přesné vědomí úkolu. Standardem je dobrá komunikativní angličtina, schopnost řídit debatní panel, nabídnout přednášku na téma auditivní tvorby. Bude zajímavé, jak v tomto ohledu uspěje pražská skupina: International Feature Conference se v roce 2018 uskuteční poprvé v historii právě v Praze.
