Půjdu, kam chci…

Na letošním karlovarském festivalu zastupoval v soutěži dokumentárních filmů Českou republiku i film Olgy Špátové Půjdu, kam chci věnovaný písničkářce Radůze. Jedná se o první obsáhlejší filmový portrét zpěvačky a hudebnice, která se před několika málo lety prosadila i do mainstreamových médií a její oblíbenost u českého publika od té doby rapidně stoupá. Ve filmu tedy máme možnost poznat mladou, odvážnou ženu, jejíž cesta k úspěchu nebyla vůbec jednoduchá. Radůza za sebou nemá marketingový tým, ale jen svoji hudbu.

Špátová ovšem představuje Radůzu jako obyčejnou holku. Řekne hodně o jejím životě, nechá jí zavzpomínat na Zuzanu Navarovou, připomenout časy, kdy se na Karlově mostě scházeli trampové apod. Radůza v těchto okamžicích pronáší prazvláštní moudrosti typu: „Smrt je obrovský lán slunečnic a já mám slunečnice v tomto množství strašně ráda.“ Tady se nabízí jen dvě možnosti výkladu. Buď film dokazuje, že je Radůza opravdu naivní, místy komická a úplně mimo, anebo že Špátová naprosto podlehla jakési neuchopené touze po intimním dokumentu a ztratila soudnost. Osobně se přikláním spíše ke druhé variantě. Když třeba hrdinka vzpomíná na Zuzanu Navarovou, Špátová poprvé vstoupí do živého rozhovoru se svým objektem, aby se zeptala: „Chybí ti?“ A pak už jen detail zpěvaččiny tváře a podlitých očí a samozřejmě dojemná hudba.

Z filmu se nedozvíme, jestli vznikl za dva dny, nebo za deset. Jestli Radůza běžně jezdí na kole, povídá si se psem a objíždí svá oblíbená místa. Spíše vyvolává zdání klasického několikadenního natáčení s přesným scénářem lokací a improvizovaným dějem v jejich kulisách. Poněkud fádně působí i situace, kdy Radůza odpovídá na nějakou otázku, ale přitom sama řídí auto a kamera ji zabírá přes přední sklo. To jsou momenty čistě samoúčelné, které jen prozrazují, že Špátová na vyzrálý a zajímavý dokument zatím prostě nemá schopnosti ani dost fantazie.

Film vznikl jako součást DVD s koncertem zpěvačky, která po jeho dokončení odešla na mateřskou dovolenou. Je tedy ve skutečnosti bonusem k hudebnímu projektu. Je proto poněkud zarážející, že se takový film dostal do jinak velmi zajímavé karlovarské soutěže. Možná, že film Půjdu, kam chci přesně ukazuje, jak na tom dokumentární film v českých zemích je. Ohlasy v největších médiích byly kladné. Divácké reakce vesměs pozitivní a k tomu navrch přízeň festivalových dramaturgů. Jestli je styl Olgy Špátové v něčem jedinečný, pak je to schopnost bezzubě rozmělnit námět a připravit tak pohodlnou svačinu pro všechny. Životnost tohoto filmu je minimální, ale to ještě neznamená, že je vše v pořádku. Alespoň na tom festivalu neměl co dělat, aby si producent Richard Němec uvědomil, že v některých případech produkuje bonusy pro hudební DVD, a ne skutečné dokumentární filmy. To by si měla uvědomit i Olga Špátová.