Rád nacházím nové způsoby, jak vyprávět příběh

Život nás dokáže vyvést z míry různými způsoby, ale i když je to sebetěžší, nějak se s novými skutečnostmi vypořádat musíme. Shovívavý obraz toho, jak se matka srovnává se synovou homosexualitou a dráhou pornohvězdy, nám ve svém filmu Dokud nás porno nerozdělí podává portugalský režisér Jorge Pelicano.

Ve vašem filmu je znát určité množství stylizace. Kamera je z větší části statická, kompozice záběru pečlivě vystavěná. Skoro se nám může zdát, že sledujeme fikční film, a ne dokument. Co vás vedlo k tomu, svůj film natočit tímto způsobem?

Zaprvé mě nezajímá realita. Realita je odrazovým můstkem dokumentárního filmu, filmu obecně. Zadruhé se velká část filmu odehrává v domě matky. Zkoumal jsem její denní rutinu a zjistil, že se den ode dne neliší. Proto jsem se rozhodl připravit plac, umístit kamery a počkat na matku. Také jsem se rozhodl kamerou nepohybovat, protože se za obrazovkou počítače nehýbala celé hodiny, zatímco na Facebooku prohledávala svého syna.

Máte obavy z lidí, kteří by váš film nebo poselství, které se snaží předat, mohli zpochybňovat nebo napadat, protože je natočen právě tímto způsobem?

Když točíte dokument, musíte tomu příběhu věřit a vložit do něj svou filmařskou perspektivu. Mám obavy z každého filmu, který takto natáčím. Rád riskuji, přijímám vlastní výzvy a nacházím nové způsoby, jak vyprávět příběh. Jsem zastáncem několika stylů dokumentárního natáčení, protože tvoříme umění se skutečnými lidmi, skutečnými místy a příběhy.

Určitý stupeň stylizace vyžaduje scénář, proto předpokládám, že k vašemu filmu existoval. Jak probíhal proces jeho přípravy?

U svých předešlých filmů jsem jejich narativní strukturu objevil ve střižně. Toto byl můj první dokument se scénářem. Mým záměrem bylo příběh kontrolovat a tvarovat během natáčení. Minulost vztahu matky a syna pro mě byla relevantní proto, aby jejich příběh mohl být pochopen. A ta minulost se nacházela v jejich zprávách na Facebooku, které si vyměňovali od roku 2013. Proto jsem matku požádal, aby přečetla několik z těch, které svému synovi poslala. V nich si můžete všimnout těžkostí, kterými si prošla, aby svého syna dokázala přijmout jako gaye a pornoherce. Na druhou stranu jsem od začátku zamýšlel propojit minulost se současností. Bylo pro mě důležité jednotlivé události rozplánovat již před natáčením, a proto je z filmu scénář patrný. Byla to pro mě výzva a nový způsob, jak vystavět příběh.

V polovině filmu to vypadá, že budeme příběh nadále sledovat ze Sydneyho, synovy, perspektivy. Ale brzy otěže opět přebírá matka. Proč jste ve filmu upřednostnil její pohled?

Je to film o rodičovských očekáváních a o tom, jak se vyrovnávat s volbami našich dětí. Když vychováváte syna, chcete pro něj jen to nejlepší, když vyroste: aby ctil dobré hodnoty, vystudoval, našel si práci, oženil se a měl děti. Když se něco z toho nestane nebo když se váš syn rozhodne být homosexuálním pornohercem, nevíte, jak se s tím vyrovnat. Proto jsem byl od samého začátku rozhodnutý zkoumat matčinu perspektivu. Nebyla to její volba, ale volba jejího syna, takže pro ni to bylo těžší, a proto jsem se rozhodl pro ni. Také bylo důležité, abychom s jejím synem Sydneym nebyli příliš. Diváci musejí mezi ním a sebou cítit odstup tak, jak to bylo i ve skutečnosti. Jeho matka ho stále pozorovala přes internet, ale nikdy s ním nebyla fyzicky. Proto jsem se vyvaroval tomu, abych oběma stranám dával stejný prostor.

Dokumentarista Jorge Pelicano (1977) se věnuje tématům souvisejícím s tradičním způsobem života v Portugalsku a modernitou. Snímek Ainda Há Pastores? (2006) vyprávěl o životě pastýřů v portugalských horách, Pare, Escute, Olhe (2009) se věnoval kauze uzavření historické železniční trati na severu země. Druhý jmenovaný snímek se v Portugalsku stal diváckým hitem.