Samopalník: Gangsterka ženskou rukou

Strach a slzy, zločin a trest, gangsteři a policisté. Tři dominantní dvojice pojmů se prolínají celovečerním debutem dokumentaristky a herečky Petry Nesvačilové nazvaným Zákon Helena. Nesvačilová se spolu s elitní detektivkou Helenou Kahnovou vydala po stopách tzv. Berdychova gangu, aby odhalila opomíjené a skryté lidské stránky svých filmových hrdinů – Samopalníka, Káji, Olího, Davida Berdycha, Heleny Kahnové a především sebe samé. Film Zákon Helena bude ve světové premiéře zahajovat jubilejní 20. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava už v úterý 25. října.

Do jaké nejnebezpečnější situace jste se při natáčení dostala?
Už jenom to, že jsem se pustila do natáčení takového tématu z podsvětí, bylo samo o sobě nebezpečné. Najednou se setkáváte s lidmi, kteří jsou sice menší ryby, na které jsou ale nabaleny další a další mnohem větší kusy. Když se snažíte rozplést chapadla té obrovské chobotnice, začnete svět vnímat z nepříliš příjemné perspektivy. Čím více se s těmi lidmi potkáváte, tím nepříjemnější ten pohled je.

Který okamžik pro vás jako režisérku byl ten nejobtížnější?
Bylo jich hodně. Ale nejšílenější moment přišel, když mi Samopalník – nebo také Mučitel, jak mu říkají – poslal výhružnou textovou zprávu. Zrovna jsme se vracely s kamarádkami ze společného víkendu. SMSka mě zastihla na benzínce, bylo krásné počasí a já okamžitě začala plakat. Všichni mě vybízeli, abych o tom někomu řekla, ale byla jsem totálně paralyzovaná. V tomhle to natáčení bylo opravdu náročné.

Když jste Samopalníka poté pozvala na lasergame, šlo o odplatu?
Pro lidi, o kterých jsem natočila film, je taková rétorika zcela přirozená, běžně ji používají. Moje přirozenost byla zase taková, že jsem se zmohla pouze na to, vyzvat Samopalníka na souboj v lasergame, a i když jsem ho prohrála, konfrontovat jej s tím, co mi napsal. Nakonec jsem vše začala brát jako hru, aby se mně ani divákům nedělalo při zhlédnutí filmu špatně. Netočila jsem s herci, ale s opravdovými lidmi, kteří opravdu udělali nehezké věci.  Motiv hry pak dělal ony nosné a těžké momenty mnohem snesitelnějšími. Jinak by to bylo jen absolutní temno.

Zpočátku se mluvilo o tom, že natáčíte film o Heleně Kahnové. Ve výsledku je ale spíše o vás a o členech Berdychova gangu. 
Na začátku jsem opravdu točila portrét Heleny Kahnové, která sedm let usilovala o to, aby dopadla a zničila skupinu zločinců a gangsterů. Dokonce jsem jej i dokončila a absolvovala s ním čtvrtý ročník svého studia na FAMU. Stále mě tohle téma ale fascinovalo, hledala jsem si více informací, až jsem se dostala k investigativnímu novináři Janku Kroupovi, který se kauzou hodně zabýval. Vybídl mě k setkání s klíčovými postavami z podsvětí a zkontaktoval mě se Samopalníkem.

„Autorství jde z vás – vy to tak chcete udělat.“

Byla transformace v osobní vyprávění tedy přirozenou cestou?
Když vám takové věci vypráví na nějakém hezkém místě a pijete u toho limonádu, zdá se vám to fajn. Zajímá vás, jací ti lidé opravdu jsou. Ale když se pak s nimi setkáte tváří v tvář, nemůžete se ubránit strachu. Sama jsem nečekala, že se v jejich světě ocitnu na čtyři roky. Neplánovala jsem, že se stanu součástí filmu. Byl to nápad a instinkt střihače Josefa Krajbicha. Pořád mi říkal, že jsem jednou z postav, že na mě všichni velmi osobně reagují. Ale kdo by chtěl být jednou z postav filmu o gangsterech?

Zdá se, že to byl komplikovaný tvůrčí proces.
Ano, hledali jsme různé formy, jak jednotlivé scény uchytit. Stalo se mi u více mých filmů, že jsem jednou z postav. Možná je to tím, že jsem herečka, v kombinaci s osobní vrstvou, kterou se snažím do všech svých filmů dát. Každopádně mi hodně pomohli dramaturgové Lucie Králová a Jan Gogola ml. Film je týmové dílo a každý jej posouvá kupředu.

Kdo může být považován za autora filmu Zákon Helena?
Je to můj námět, můj scénář, můj pohled, moje režie, moje energie a čas.  Producenti, střihač mi při tvorbě pomáhají. Zásadní roli pro mě pak hraje dramaturg. Žádné partnerství se neobejde bez soubojů a rozbrojů, a všichni kolem vás inspirují, zpochybňují a fandí. Přicházejí s dalšími motivy a podněty, kam by film mohl směřovat. Mělo by to tak být. Autorství jde z vás – vy to tak chcete dělat.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Jak dlouho jste na filmu pracovala, kolik jste měli k dispozici natočeného materiálu?
Celé natáčení trvalo čtyři roky. Dělala jsem dlouhé pauzy, jednak kvůli svému strachu a také jsem si vše potřebovala dopředu hodně rozmýšlet. Především komunikace s podsvětím byla někdy náročná. Prostě to trvalo. Natáčení se celé natáhlo a ve výsledku jsme měli něco mezi dvěma až třemi sty hodin materiálu.

Jde o hraný dokument?
Hranice mezi dokumentárním a hraným filmem se stírají. Pro mě je dokumentární film takový, který alespoň z 90 procent pracuje s realitou. Pak se projevuje právě to autorství, které z reality vybírá to, co potřebuje. Scény se mohou natáčet podle scénáře, mohu si říct: teď vyzvu Samopalníka na souboj, budeme stát takhle a tady a kamera nás bude snímat takto, ale musí tu být přítomna reálná emoce a reálné postavy v reálném prostředí.

Když se řekne gangster, představíme si mafiána v obleku, s černými brýlemi a doutníkem. Zákon Helena ale ukazuje až příliš obyčejné lidi na to, aby je bylo možné označit za gangstery.
Přesně o to mi šlo. Myšlenku normality jsme hodně propracovávali s dramaturgem Honzou Gogolou ml. Takže ano, oni jsou úplně normální, o to šílenější je fakt, že se s nimi můžeme kdykoliv a kdekoliv potkat, aniž bychom o nich věděli.

„Měla jsem strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla.“

Kdo je podle vás gangster?
Jsou to lidé, kteří mají posunutou určitou morální hranici. Každý si z dětství pamatujeme, jaké to je ukrást žvýkačku. Někdo se cítí provinile víc, někdo míň. Gangsteři mají tuto hranici o sto procent někde jinde, ale přitom vycházejí ze stejné podstaty jako ostatní. Každý si s sebou neseme svůj stín, říkáme tomu špatné vlastnosti, jsou to naše hloubky, temnoty a slabiny. Gangsteři z takových slabin žijí. Takto jsem to vypozorovala za ty čtyři roky natáčení.

Pohled na Káju, jednoho z členů Berdychova gangu, který nyní trénuje malé děti judo, je s obecnou představou gangstera v rozporu. Měl by z něj jít strach, ale tady jej lidé nechávají trénovat své vlastní děti bojové umění.
To jsou misky vah. Je velmi důležité, jak o životě přemýšlíme. Udělá-li někdo něco zlého, měl by dostat druhou šanci, nebo ne? Kája má v judu výborné výsledky a děti ho milují, je schopný trenér. Samopalník si chce otevřít cukrárnu. Všechny varianty jsou správné, jde jen o to, jak o nich přemýšlíme. Ještě je důležité si uvědomit, že film končí v nastavené hierarchii u policie. Všechno je to navíc skrz naskrz propojené s politikou. Ne všichni, ne všechno, ale je. Takoví lidé nám třeba i vládnou, dávají a berou nám peníze. Honza Látal natočil skvělý film pro cyklus Expremiéři o Stanislavu Grossovi, který se z takových praktik přímo vyznává. Kdo je pak větší gangster?

Zřejmě jste byla svědkem mnoha událostí, které se do filmu z jakéhokoliv důvodu nedostaly. Kde byla hranice mezi tím, co ve filmu je a co už ne?
Věděla jsem, co do filmu mohu dát a co ne. Nepotřebovala jsem se nikoho ptát. Nechtěla jsem ublížit ani těm lidem, ani sobě. Také mohu říct, že jsem měla prostě strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla. Mojí odpovědí vždy bylo: Ale vy si neuvědomujete, že ten film se takhle zakonzervuje a já s ním budu žít celý svůj život.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Viděli hotový film jeho protagonisté? Jak na něj reagovali?
Samopalník jej označil za gangsterku ženskou rukou, podle něj jsem mohla ještě více přitvrdit. Myslím, že je to ale drsné až až, a to ukazuji opravdu jen zlomek všech událostí. Olí chce film vidět až na premiéře, Tomáš Gregor s Davidem Berdychem film teprve uvidí a Kája je zpátky ve vězení, plánoval prý el passo.

„Kdyby Helena žila více na východě, mohla taky být už dávno mrtvá.“

Jak byste popsala vztah mezi Helenou Kahnovou a Davidem Berdychem?
Když se někdo snaží někoho sedm let dopadnout, tak chtě nechtě mezi nimi vznikne nějaké pouto. Není to přátelství v pravém slova smyslu, ale je to společný prožitek. Nebýt Davida Berdycha a Kojaka, kteří začali vypovídat, možná by tzv. Berdychův gang nikdy nebyl odsouzen, ale to jsou jen domněnky. Když Berdych prohlásil: Dobře, já vám to všechno řeknu, ale chci řízky. Tak mu Helena Kahnová udělala řízky.

To je hodně velký paradox. Uplatit gangstera řízkem.
Tu situaci se mi podařilo natočit jenom jednou. Bylo těžké s Helenou natáčet, protože leccos ji mohlo velmi ohrozit a zároveň sama ten film rámuje. Ztělesňuje princip, ženský princip. A umí skvělé řízky. I gangsteři ji uznávají.

Proč?
Protože byla vždycky férová, nebrala úplatky a jednala na rovinu. Dostala za odhalení tzv. Berdychova gangu hodnost majora a odměnu 10 tisíc korun. Hodnost jí se změnou legislativy vzali. Nyní pracuje na cizinecké policii. Jednou jsem Heleně říkala: „Kdybys žila v Anglii, tam bys za to, co jsi dokázala, obdržela šlechtický titul, vysněnou práci a ještě bys učila na policejní akademii, abys své zkušenosti předávala dál.“ Helena se usmála a odpověděla mi: „No, jenže kdybych žila více na východ, tak jsem taky mohla být už dávno mrtvá.“.