Schorm zblízka

Sborníky vzpomínek, které se občas vydávají například u příležitosti výročí osob, kterým jsou věnovány, často nahrazují potřebu monografie, jejíž čas ještě nedozrál, s tím, že výhodou takového publikačního „žánru“ je určitá bezprostřednost a nezávaznost jednotlivých textů. Nevýhodou pak je jejich nevyrovnanost, apriorní uzávorkování nároku na celkový pohled a jednostranné adorování pojednávaného člověka, tím spíše, jestliže jde o uznanou autoritu, která již není mezi živými. Sborník manželů Lukešových Mlčenlivý host Evald Schorm se tomuto schématu většinou svých textů a především celkovou kompozicí vymyká. Ač přichází po několika Schormovských monografiích (Jan Bernard, Radka Denemarková a řada nepublikovaných diplomových prací, které se z různých úhlů dílu a životu Evalda Schorma věnují), překvapí tím, že z výše jmenovaných nešvarů zde najdeme jen občasný záblesk patetického sentimentu nebo více slov spíše o autorovi vzpomínky než s osobním náhledem na portrétovaného.

Střepy konkrétních vzpomínek a blízkých interpretací, které nasvětlují Schormův charakter, přístup k lidem i režii, ale i osobní Schormovy pohnutky, jsou většinou natolik hutné a zajímavě sestavené, že dává smysl číst tento sborník od začátku do konce. K nejpozoruhodnějším textům patří místy i kritická vzpomínka Jiřího Menzela: na případu tvorby Evalda Schorma vlastně negativně formuluje jakýsi manifest toho typu většinového českého filmu, který ještě stále neztrácí umělecké ambice: uznává a ukazuje Schormovu velikost, ale shledává, že byl příliš vážný a svůj vážný přístup se pokoušel vetknout i do svých filmů, čímž je neúměrně zatížil. Menzel tuto charakteristiku trefně vztahuje ještě i na Pavla Juráčka, když svoji vzpomínku uzavírá: „Navzdory tomu, že byli oba svým nadáním, povahou i svými filmy velmi rozdílní, něco mají společné: oba si svazovali ruce svou úpornou snahou být vážní.“ Zdali je to předností, nebo handicapem si musí čtenář zhodnotit sám. Pozoruhodná je vzpomínka Jaromíra Kallisty (vzešlá z rozhovoru s Janem Lukešem), kde je na případě zblízka viděných konkrétních zlomových událostí kariéry Evalda Schorma popsán úděl těch filmařů po roce 1968, kteří neodešli do exilu, ani se nezapojili do lukrativních možností, jež – za jistých kompromisů – znormalizovaný Barrandov většinou nabízel. Dramaticky osobní jsou vzpomínky hereckých a divadelních přátel Evalda Schorma – Jana Kačera, Jana Schmida, Ladislava Smočka a Jiřího Bartošky – ve druhém oddíle, po němž následuje kontrapunktický třetí oddíl s texty historiků a kritiků. Ti se snaží (s výjimkou snad nejosobnějšího textu Jana Folla, z nějž také vzešel název celé publikace) hledat vsazení jeho osoby a metody (méně už díla) do širšího kontextu, byť vždy osobní formou – v případě Radky Denemarkové téměř deníkovou. Následuje opět několik ryze osobních vhledů, fotografií a fakta.

Knížka je to tenká, má sto stran a čte se rychle. Obraz, který zanechá, je překvapivě plastický.

Mlčenlivý host Evald Schorm, editoři Jan Lukeš a Ivana Lukešová, Dominik centrum s. r. o., Plzeň 2008.