„Snaží se to člověk vydržet co nejdýl“ aneb Olympijský rok rozhlasově

Olympiáda je za námi. Na mediální horečku kolem jednoho každého sportovce, jeho šancí, ambicí, stravy a ovšemže zranění, se Český rozhlas začal připravovat přesně před rokem. Sportovní redakce veřejnoprávního média se spojila s Českým olympijským výborem a vznikl projekt s názvem Olympijský rok. Od podzimu 2015 do začátku letošního léta natáčeli sportovní reportéři devět adeptů na olympijské medaile a vytvořili devět půlhodinových portrétů. Odvysílány byly v polovině prázdnin 2016 těsně před zahájením olympiády v Riu.

Nejsem schopná posoudit dramaturgický výběr devíti sportovců (chodkyně Anežka Drahotová, kanoista Josef Dostál, šermíř Alexander Choupenitch, cyklista Jiří Ježek, judista Lukáš Krpálek, moderní pětibojař David Svoboda, plavkyně Simona Baumrtová, tenistka Lucie Šafářová a vodní slalomář Vavřinec Hradilek).  S pohledem na výsledkové listiny může zaznít otázka, proč ve výběru chyběla Zuzana Hejnová, střelec David Kostelecký nebo cyklista Jaroslav Kulhavý, na druhé straně se podařilo natočit Lukáše Krpálka nebo Josefa Dostála, kteří ve svých disciplínách uspěli. Je jasné, že v množství sportů, sportovců a medailových nadějí někdo prostě zůstal „pod bednou“, je také možné, že některé slibné pořady se třeba nepodařilo dotáhnout do konce.

Žánrové otazníky

Český rozhlas prezentoval projekt jako sérii „časosběrných dokumentů“.  Zcela výjimečně a mimo formát je odvysílal na stanici Radiožurnál. To je nezvyklé, neboť jednička Českého rozhlasu dokumentární pořady pravidelně nevysílá. Podívejme se tedy, co tak mimořádného dokumentární minisérie nabídla. Především zřejmě vyhověla předpokladu, že zatímco sociální dokument mainstreamový posluchač nezvládne, pořad o populárním sportovci si každý rád poslechne. Součástí zadání zřejmě byl i předpoklad jakéhosi „light“ dokumentu, který ponese bazální zprávu ze života vrcholového sportovce a nebude mít ambice na hlubší investigaci třeba na téma čistoty, morálky, prospěšnosti, smyslu a přesahů vrcholového sportu. V tomto ohledu minisérie jistě svůj cíl naplnila.

Dokumentarista si ovšem mne bradu nad tím, co to vlastně poslouchá. Sportovní redaktoři prošli jakýmsi dokumentárním miniškolením a v konzultacích s dramaturgem Danielem Moravcem se učili zásady práce s mikrofonem v jiných než čistě sportovních situacích. Z výsledného dojmu celé série předpokládám, že určitě dostali pokyn „točit co nejvíce v exteriérech běžné situace“, „ptát se blízkých lidí a pokud možno nejen na ty nejbanálnější věci“, „zapnout mikrofon hned při vstupu do místnosti nebo tělocvičny“, „pokusit se natáčet situace“. Všechny tyto ambice se v dokumentech projevily, některé více, jiné méně „okatě“. Zbytek už byla zřejmě záležitost střihu, (ne)dostatku materiálu, osobní schopnosti reportéra a empatie vůči respondentům a situaci. Nevím, na jakou techniku sportovní reportéři natáčeli, neodpustím si ale poznámku o občasné příšerné zvukové kvalitě záběrů. Nevyrovnaná hlasitost způsobila místy nesrozumitelnost komentářů, ani opakovaný poslech v klidu situaci nezlepšil. Jeden díl jsem slyšela v autě, v obvyklé situaci posluchače Radiožurnálu, a musela jsem na některé pasáže dokumentu sluchově zcela rezignovat. Touha natáčet v často extrémně hlasitých exteriérech nebo zkrátka nezkušenost s natáčením více osob v hlučném prostředí si bohužel vybrala daň na profesní úrovni zvukové kvality dokumentů.

Časosběrnost

Různým způsobem se autoři vyrovnali s aspektem časosběru. Funkční oblouk vytvořil časový aspekt například v portrétu tenistky Lucie Šafářové, kterou autor Jaroslav Plašil v létě 2015 zastihl na vrcholu její dosavadní kariéry, kdy byla Lucie v první desítce světového žebříčku. Vzápětí ale nastal strmý pád kvůli nemocem. Reportér Jaroslav Plašil poctivě rozložil natáčení do celého roku a opravdu využil mnoho příležitostí, jak s Lucií mluvit. V autě, v restauracích, v tělocvičně, na kurtech, po prvních jarních turnajích. Zároveň se ozývají reportážní záběry z vyhlašování ankety Sportovec roku, zazní jingle Radiožurnálu a jednoduchá zpráva posune čas i syžet reportáže. Naopak třeba v portrétu kajakáře Josefa Dostála se sice v čase posunujeme od závodu k závodu, ale interpunkci tvoří jen posezení s tlachavým dědečkem na rybách (autor František Kuna). Chybí vývoj sociálního herce nebo příběhu, konflikt, překvapení. Dobrou příležitost k časovým posunům vytváří zimní příprava v cizokrajných zemích nebo méně obvyklé metody tréninku během roku. Pro šermíře Alexandera Choupenitche je jediná možnost profesního růstu v Itálii. Popis tamního šermířského klubu, kde se v klaretu cvičí nejlepší mistři svého oboru, s málo obvyklým obrazem pevného řádu, klidu, úcty k hierarchii a zkušenosti největších umělců klaretu, dávají na chvilku zapomenout, že posloucháme vyprávění o sportovní disciplíně (autor Petr Kadeřábek).

Sportovní reportéři jsou ovšem stejně neposední jako jejich sociální herci a nevydrží situaci s mikrofonem jen pozorovat. Posluchač nemá příliš šanci zaposlouchat se do zvukového obrazu a pokusit se z křiku, tupých ran, funění a zvuků úsilí doslova ucítit onu námahu vrcholového tréninku. Hned je tu reportér, zvyklý situaci popsat z hlediska sportovního zážitku, a sportovec, který se k situaci vyjadřuje. Ve sportovním zpravodajství nebo publicistice je tento typ reportování obvyklý, dokument mohl nabídnout v plasticitě zvuku těla a jeho výkonů více životných obrazů, které by vypovídaly samy o sobě.

Rodinné zázemí

V několika portrétech se objevili rodinní příslušníci, často sourozenci, dvojčata, rodiče. Jejich přítomnost obecně auditivním portrétům velmi prospěla. Rozhodně lze sumarizovat posluchačskou zkušenost tak, že vrcholoví sportovci potřebují vynikající rodinné zázemí, v určité části života velké nasazení a oběť rodičů a pak naopak velkou důvěru, jež deleguje péči o další kariéru do rukou trenérů a manažerů.  Bylo pro mne překvapením, jak rozumně rodiče a sourozenci situaci svých nejúspěšnějších členů rodiny glosovali, a v těchto zklidňujících chvílích jsem cítila možnou smysluplnost dokumentovat, co s rodinou a vztahy v ní dělá tak extrémní a vlastně velmi nenormální prostředí vrcholového sportu.

Nejhlubší reflexi provedl Jan Suchan, který zřejmě jako jediný vytvořil opravdu dokumentární portrét vodního slalomáře Vavřince Hradilka. Inteligentně se ptá, empaticky naslouchá a téma od počátku nastoluje nevyslovenou otázkou, co vlastně znamená vrcholově sportovat, jaké to je, když sport opanuje sto procent lidské mysli, a jak se v této situaci nezbláznit. Je zřejmé, že tak intenzivní sebereflexi neprovádí sám respondent, do pořadu tedy vstupují další sociální herci a spíše svým jednáním než dlouhými úvahami postupně ukazují, jak je možné vytvořit pro Vavřince zázemí, jež se sportem souvisí spíše volně.

Ve vedlejších liniích Suchan velmi úsporně a efektivně nastoluje téma konkurence v nejužší kajakářské špičce a jednoduchým sestřihem replik ukazuje i rozdílný přístup dvou vedoucích závodníků. Zatímco Jiří Prskavec mluví o touze soustředit se na stoprocentní výkon, Hradilek se nebrání jiným aktivitám a i při maximálním tréninku pracuje na jiných věcech, natáčí film o horolezcích, zařizuje bar. Kolegovu výpověď komplementárně doplňují opět příbuzní, maminka, bratr, švagrová a svou přítomností i neteř. Nemusí zaznít explicitní otázky typu „Co se vám na Lukášovi líbí nejvíc? A vadí ti na něm něco?“ kterým se neubránil třeba Petr Kadeřábek v portrétu Lukáše Krpálka. Suchan své otázky vystřihl, ale zjevně se ptal dobře. Dokázal přimět Vavřincovu maminku k soustředěnému vyprávění o synově zvláštní  povaze, z něhož je patrný absolutní respekt k dítěti od nejranějšího věku, dobré pozorovací schopnosti a střízlivé vědomí jeho předností i limitů. Suchan se však se slovy nespokojí a nabízí intenzivní zvukový obraz rodiny, která pečuje o tříleté vážně nemocné a fyzicky hendikepované dítě, čímž pomáhá vytvořit plastickou podobu povahy vodního slalomáře mnohem intenzivněji, než  by dokázala detailní lékařská zpráva nebo kompletní tréninkový plán. Tříletá Boža je na vozíku a její otec, Vavřincův bratr Vašek, vnáší do dokumentu paralelu k Vavřincovým úvodním úvahám o tom, že sport není v životě všechno. I zde tedy hraje stěžejní roli sourozenec. Vašek, který dělal na vrcholové úrovni stejný sport jako jeho bratr, je teď zcela upoután k rodině a dítěti, s nímž musí pravidelně cvičit a pečovat o něj. Velmi upřímně mluví o tom, jak rád by si zažil svobodu divoké vody. Raduje se z Vavřincových úspěchů a spontánně vypráví o dojetí a empatické radosti.

Suchanovu dokumentu by ještě prospěla pečlivější režie, která by umírnila obrovské nasazení tradiční dikce sportovního reportéra, který nastupuje s razancí do každé věty a využívá zcela specifickou houpavou intonaci, ať už je řeč o charakteru sportovce, nebo jeho nemocném kolenu. Zároveň ale Suchanovo reportování dobře naplňuje průvodcovskou roli pro lidi, kteří nemají představu o systému kajakářských nominací. Dobře se orientujeme v tom, jak se musí kajakář připravit, kdy to dělá, jak pak probíhají nominační závody, jak ostrá je konkurence, jaká jsou úskalí divoké vody a jak jeden drobný neviditelný „šťouch“ o bránu může ohrozit umístění v závodu. Hradilkův příběh má zajímavou pointu i v tom, co autoři cyklu na rozdíl od jeho budoucích posluchačů vědět samozřejmě nemohli. Přirozený tah a tempo dokumentu určuje Hradilkovo úsilí se na olympiádu nominovat a je samozřejmě dokumentaristicky vděčné, že se mu to nakonec nepodaří. Musí se s prohrou vyrovnat a smířit se s neúčastí na olympiádě. Naproti tomu ten stoprocentně připravený slalomář Jiří Prskavec, který mluví o krátkosti kajakářského věku a o nutnosti absolutní koncentrace na vrcholovou přípravu, v Riu uspěl, získal bronzovou medaili.

Dokument ve vysílání Radiožurnálu

Vracím se na závěr k podstatné informaci, že právě devítku vrcholových sportovců si Český rozhlas Radiožurnál vybral jako téma, u něhož učiní výjimku a vpustí dokumentární žánr do vysílání své nejposlouchanější stanice. Není důležité, že ve většině případů šlo spíše o rozsáhlejší časosběrné reportáže a že jejich dokumentární hodnota je „pouze“ v zachycení konkrétního sportovce v konkrétním časovém období. Čestnou výjimku tvoří dokumentární portrét klaretisty Alexandera Choupenitche,  jehož rodiče přišli před lety z Běloruska a jako operní pěvci zde vlastně tvoří skupinu ekonomických migrantů. Tomuto tématu se na podzim roku 2015 šlo jen stěží vyhnout a slouží ke cti reportéra Jana Kaliby, že se k uprchlické problematice s Alexanderem v průběhu dokumentu opakovaně vrací a pokouší se definovat postavení cizinců v české společnosti jako sice okrajové, přesto stále přítomné téma. A přesně o to jde. Česká rozhlasová dokumentaristika reflektuje množství sociálních, politických, společenských a kulturních témat. Když si z nich má ale Radiožurnál vybrat něco pro svou cílovou skupinu, zvolí posluchačsky vděčný obraz toho, jak Krpálek griluje a Dostál rybaří. O pomíjivosti jednotlivých reportážních útržků ze života českých sportovců a také o mozaikovité kompozici dokumentů svědčí skutečnost, že v archivu Českého rozhlasu už týden po olympiádě nenajdete celé dokumenty, ale pouze jejich kousky, jednotlivé čtyřminutové segmenty rozstříhané tak, aby se daly vřadit do běžného proudového vysílání.

Všichni portrétovaní sportovci jsou veskrze sympatičtí lidé, bojovníci, na čtrnáct dní olympijského mediálního šílenství dokonce hrdinové. Možné vzory pro českou mládež. Možné katalyzátory národní hrdosti a příležitost identifikace masy s úspěšným jedincem. Hlubší reflexe vrcholového sportu se ovšem posluchač v této dokumentární rozhlasové minisérii nedočkal.