Sníh na trávě
„Kdyby se pod nos pana Podkolatova
umístily rty pana Onučkina…“
Kde začíná fenomén obrazu na projekčním plátně – je záhada. Kde je ten první bod, o němž můžete říci: tady začíná animace? Nevím. Vím jenom, že na začátku je čistý bílý papír – na rozdíl od hraného filmu, kde žádný papír není. Vezmete kameru a na něco ji zaměříte. „Dům i stůl“ již existují. Když použijete herce a nalíčíte ho, změníte ho k nepoznání, stejně pracujete s živou matérií. A co máme k dispozici my? Vů-bec-nic. Takže, co objasňovat? Co je animace – to je kouzelné umění, v němž je nutno všechno vytvořit, od první čáry na bílé ploše až do poslední nuance zvuku při míchačce? Všechno musíte vytvořit. Nikdo nám nic nedá. Z toho na člověka padá děs. Ale zároveň je to i fascinující. Fenomén animace je popsán v Gogolově Ženitbě – v monologu Agáty: „Kdyby se pod nos pana Podkolatova umístily rty pana Onučkina, k tomu by se přidalo trochu nevázanosti pana Žvanikina a zahustilo by se to postavou pana Nenažraného…“ Tohle je fenomén animace. To nesvede žádné jiné umění. To dokážeme pouze my. A, samozřejmě, spisovatelé. Spisovatel vybavuje svého hrdinu různými charakterovými rysy tak, že si z každého něco vezme. O tom psal velmi dobře Heinrich Heine. Rád se procházel po bulváru a pozoroval kolemjdoucí. Považoval to za jakousi zoologickou zahradu. Sledoval korpulentní dámy, přetékající ze svých korzetů, a z jejich otylosti „se u něho projevovaly příznaky mořské nemoci“. Což mu ovšem nebránilo v tom, aby si z tohoto zooparku od každého něco vzal a soustředil do jedné postavy. Gogol v Autorském vyznání k Revizorovi napsal: „…rozhodl jsem se složit na jednu hromadu všechno to hloupé z Ruska, co jsem poznal, všechny ty nespravedlnosti, které se dělají na těch místech a v těch případech, kdy se od člověka více než vše jiné vyžaduje spravedlnost, a tak se vysmát všemu najednou.“ A to může svobodně vyjádřit i animace. „Dát na jednu hromadu.“
Nejméně ze všeho je pro mne animace kinematografem. S tím ji spojuje způsob zaznamenání obrazu na filmovou surovinu a promítání filmového pásu prostřednictvím projektoru – tedy prvky čistě chemické a optické. Ve všem ostatním je to naprosto záhadné umění, které je, podle mě, srovnatelné především s literaturou, a potom s divadlem, i když povaha animace je zdánlivě čistě obrazová. Proč s divadlem? Například proto, že má stejný vzájemný vztah znakovosti a objektivní reality. Víme přece, že v divadle stačí tmavý horizont v hloubce scény, který se pro nás stává živým a obsažným ve chvíli, kdy se ozve nějaký reálný zvuk – zapískání lokomotivy na parníku… V tom tkví síla animace: skrze dané podmínky odhalovaná skutečnost a okamžitá radost z tohoto poznávání. V hraném filmu to není možné, ten má jiné úkoly. Ale v divadle stačí pravdivé gesto na základě znakovosti, a najednou se na nás realita řítí jako žhavá láva. Tam je naše vědomí připraveno k prožitku. Tento moment připravenosti vědomí k prožitku, k vtažení do tohoto prostoru, viditelně ukazuje, v jakém neuvěřitelném, ohromujícím umění pracujeme.
A pochopitelně, „fantazie mě přivádí k slzám“…
Čím je více neočekávanosti, tajemství a fantazie, tím lépe pro animaci. Animace je tajemství poznání a citu přenesené na filmový pás.
Žádná materie nebrání tomu, aby obraz odrážel naše city, pokud ovšem nebereme v úvahu, že samostatný obraz na cestě k ještě nehotovému filmu je vynuceným a nutným výběrem. Obraz je funkcí děje. Emoce, které vycházejí z podstaty přírody, ji změní v metaforu. Tím vytvoří podmínky pro vznik umění – a to je pro animaci naprosto zásadní.
Sníh na trávě, vydávají APZ Production s.r.o., Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a Jakub Hora, Praha 2013, 1. vydání.
