Sport

Čína neudělila vízum finskému dokumentaristovi Artu Halonenovi, přestože byl členem delegace Finského olympijského výboru, se zdůvodněním, že není v ČLR vítanou osobou, neboť při své předchozí návštěvě země porušil zákon. Halonen v letech 1994–1998 natočil dokumentární film zabývající se tématy náboženského a kulturního útlaku Tibetu nebo čínské infiltrace do tibetské buddhistické komunity, jejímž cílem je vládnout zemi prostřednictvím nastrčených náboženských vůdců.

Živé kino proměňuje město v kino. Projekce dokumentárních filmů na místech, s nimiž vnitřně souvisejí, probíhá letos v Jihlavě již popáté. Dosud zde ale nevzbudilo takovou pozornost úředníků, jako se to hned napoprvé podařilo v Praze. Ti měli největší problém s uvedením snímku Papírový atentát Radima Procházky. „Můj film pojednává o tzv. sarajevském atentátu na Václava Klause, tj. o krizi, kterou v roce 1997 prošla Občanská demokratická strana a která vedla k pádu vlády a k předčasným volbám. Řada archivních záběrů, které se ve filmu objevují, pochází ze Sněmovní ulice, kde tehdy sídlila ODS. Právě tam se konalo v noci na neděli 30. listopadu 1997 jednání grémia strany, po kterém oznámil Václav Klaus demisi na funkci premiéra. Jednání provázela bouřlivá demonstrace pod okny sídla ODS. Na stejném místě chtěli pořadatelé přehlídky Živé kino promítnout i film Papírový atentát. Oficiálním důvodem zamítnutí úřadu Prahy 1, kde má ODS většinové zastoupení, bylo, že by se nezajistila dostatečná průchodnost chodníku. Následně chtěli film promítnout spolu s filmem Občan Havel na Hradčanském náměstí. Požádali o termín 2. září. Podle Správy Pražského hradu by však akce kolidovala s oslavami srpnového výročí okupace Československa(!).“ A tak se nakonec dokumentární atentát promítl naproti Senátu. „Ani to není špatná adresa, ale film prostě patří do Sněmovní,“ dodal Procházka ve svém tiskovém prohlášení.

S britským odstupem nahlédl na Britských listech Jan Čulík českými novináři téměř neanalyzovanou dokumentární událost tohoto roku, časosběrný film Občan Havel. Čulík mimo jiné píše: „Přístup do Havlova soukromí je v Kouteckého filmu velmi přísně kontrolovaný. Film vytvoří právě jen zdání, že nám poskytuje exkluzivní přístup do Havlova soukromého světa, avšak ve skutečnosti se o něm a o zajímavých a závažných či kontroverzních aspektech jeho prezidentství či jeho soukromého života nedovíme skoro nic. Příklad: Havlovi se před Kouteckého kamerami podařilo ukrýt Dagmar Veškrnovou až do doby těsně předtím, kdy Havel oficiálně oznamuje jejich svatbu. Má divák brát skutečně vážně, že se Koutecký s Dagmar Veškrnovou v Havlově domácnosti nesetkal nikdy dříve, když s ní Havel už udržoval poměr? Pokud je ve filmu Havlovo přátelství s Veškrnovou utajeno až do poslední chvíle před jejich sňatkem, co všechno ostatního měl Havel ještě v Kouteckého filmu pod kontrolou?“

Vítězi dokumentární sekce karlovarského festivalu se v kategorii filmů do 30 minut stal Gyula Nemes se svým snímkem Ztracený svět a v kategorii nad 30 minut James Marsh s dokumentem Muž na laně, který bude uveden do českých kin.

„Není to jako festival v Cannes, kde nikdo neumí anglicky, nebo festival Tribeca, kde si nikdo ani nesedne... Je v tom něco poetického vrátit se na místo, kde jsem trávívala prázdniny – výlety s tátou a nevlastní matkou a velkou rodinou. Je skvělé představit svůj film na místě, které znám,“ řekla na michiganském filmovém festivalu producentka Madonna při uvedení aktivistického dokumentárního filmu o problematice sirotků v africkém Malawi, odkud sama adoptovala syna.