Svět podle Daliborka

Při natáčení bylo nejtěžší udržet balanc mezi kritickým odstupem a empatií. Těžko říct, zda se to povedlo. Ačkoliv snad není potřeba zdůrazňovat, že se s nacistickou ideologií neztotožňuji, přesto jsem od začátku věděl, že nechci natočit aktivistický odsudek, dokumentární popravu nácka. Přišlo mi cennější zkusit pochopit, jak se z citlivého kluka z maloměsta stane neonacista. Proč to o sobě hrdě prohlašuje? A jak je možné, že mu to jeho blízcí s úsměvem schvalují? Nevěřím, že se lidé rodí nenávistní.

Dalibora jsem si totiž nejprve vymyslel a teprve až pak jsem ho našel. Při jednom rozhovoru jsem dostal otázku, zda si postavy svých filmů předem vymezím v polaritě kladná–záporná a tomu uzpůsobím natáčení, otázky, střih. Odpověděl jsem, že by mi to přišlo nepoctivé a že bych se při podobně a priori předpojatém způsobu kádrování postav nudil. Jako příklad – záměrně pro ilustraci extrémní – jsem uvedl, že kdybych náhodou někdy točil portrét například neonacisty, tak že bych byl daleko raději, kdyby ta postava byla ambivalentní, vícerozměrná, že by se mi třeba líbilo, kdyby to byl nácek, co skládá poezii, něžný fašoun… Rozhovor vyšel a pár let nato jsem na YouTube objevil Dalibora.

Narazil jsem tam na video, ve kterém předváděl svůj nový vystřelovací obušek, který mu právě přišel z e-shopu. Nejdřív mu nešel vystřelit, pak zase složit. Diváky s vážnou tváří upozornil, že protivníka není radno bít do hlavy, protože by ho mohli zabít. Působilo to jako dokonalá parodie, ale přitom znepokojivá. Po krátkém pátrání jsem se proklikal do dalšího YouTube kanálu a tam objevil stovky jeho starších videí. Propadnul jsem se do jeho světa: ve vyplandaném svetru tančil v jakési starobylé továrně kolem svých kolegů, v polonáckovské uniformě a s vánočním cukrovím v ruce předváděl ve svém pokojíku Hitlera, s kamerou otočenou na sebe bloumal po hřbitově nebo šel jen po ulici a opřel se hlavou o lampu a jednoduchým digitálním trikem ji pod tíhou své lebky ohnul. Ale také třeba zinscenoval svůj vlastní pohřeb, který končil záběrem do plamenů, z nichž se vylnul rudý titulek: „SHOŘ V PEKLE, DALIBORE, NENÁVIDÍM TĚ… TVŮJ BŮH.”

Napsal jsem Daliborovi, že točím dokumenty a že bych jej rád poznal. Nejprve mi odepsal, že to bych musel přijet za ním na Moravu, že zásadně nikam necestuje. Ubezpečil jsem ho, že za ním rád přijedu. Odpověděl, že se obává, že jsem policajt, a zablokoval si mě.

Vykopíroval jsem tedy z jednoho civilnějšího videa jeho tvář a s touhle fotkou jsme se s kolegyní reportérkou Hankou Čápovou z Respektu vydali do Prostějova. Dalibor v jedné internetové seznamce uváděl, že bydlí v Domamyslicích, ale to se později ukázalo jen jako zastírací manévr. Obcházeli jsme hospody, restaurace a bary a nejspíš jsme spolu s Hankou vypadali jak z nějaké nablblé televizní detektivky, protože se nás všude ptali, co ten pán z fotky provedl. Ale nikdo jej nepoznával, což jsem pochopil až později – Dalibor se před životem ukrývá v tak železném stereotypu, že do jiné hospody, než kterou má přes ulici, zabloudí jen výjimečně.

Svět podle Daliborka

Už jsme s Hankou začínali ztrácet naději, a tak jsem se v jedné hospodě postavil doprostřed a zvolal: „Jeho táta se prý jmenoval Adolf a byl to přeborník v řeckořímském zápase!” (Věděl jsem to z Daliborova videa, ve kterém vzdával hold svému otci, který už není živ, narodil se totiž v roce 1921…) U štamgastského stolu se otočil mohutný sedmdesátník a povídá: „Adolfa jsem znal, zápasili jsme spolu,” a navedl nás, ať hledáme na Újezdě, že tam bydlívali. Na Újezdě ale stopa končila, nikdo nevěděl nic. Už bychom se vydali zpět do Prahy, ale někdo nám poradil, ať se stavíme v hospodě U Marušky, že Maruška ví všechno. Přeskočím následující dvě hodiny, na jejichž konci se ukázalo, že Maruščina hospoda se nejmenuje U Marušky, ale U Tří lip, nebo tak nějak. Maruška Dalibora z fotky ale také nepoznala. Vzpomněla si však, že v jedné z bočních ulic bydlí pán, který v mládí zápasil. Věděla ovšem pouze, že se jmenuje Emil a přibližný směr té ulice. Další hodiny jsme strávili prohlížením zvonků a vybavuji si, že jsme potkali rozjuchané svatebčany, kteří se z aut hrnuli do rodinného domu. A právě kousek od svatby jsme objevili zvonek „Emil Z…” Otevřel nám další dobře stavěný stařík. „A proč se po tom synátorovi sháníte, vždyť je to fašoun,” vypadlo z něj. „No, právě,” odvětil jsem s úlevou. Pan Emil neznal adresu, ale poradil, že jsou to žluté paneláky a že nejspíš je to ten poslední. Vrátili jsme se do auta a po pár minutách stáli před žlutým domem. Jeden ze zvonků odpovídal našemu „pohřešovanému”. Zkušená Hana mi vynadala, když jsem bez jejího vědomí zazvonil. „Musíš se dostat do baráku, ode dveří bytu už tě vyhodí málokdo. Víš, co já jsem se v životě nakouřila, když jsem čekala, až někdo půjde, abych se dostala dovnitř?!” A měla pochopitelně pravdu, nikdo nám neotevřel. Dozvonili jsme se tedy alespoň na sousedku, která se podivila: „To je zvláštní, ty bejvaj touhle dobou vždycky doma.”

Šli jsme se najíst. Pamatuju si, že Hanka si dala smažák s hranolkama. Po hodině jsme stáli znovu před domem a mě nenapadlo nic lepšího než zařvat: „DALIBORE!” – A skutečně – Dalibor se objevil ve dveřích balkónu.

Dalibor: „Co chcete?”

Já: „Jmenuju se Klusák, tohle je kolegyně Čápová…”

Dalibor: „Vždyť jsem si vás zablokoval!”

Já: „No právě. Pojďte na chvíli dolu.”

Dalibor: „Tak jo.”

Dalibor nám později přiznal, že nás viděl hned poprvé přes záclonu, ale leknul se, že jsme policisté, tak začal promazávat počítač, ve kterém měl třeba Mein Kampf v PDF…

Já: „A proč jste podruhé zareagoval?”

Dalibor: „Protože policajt by na celou ulici nehulákal.”

Takhle to začalo a ostatní je ve filmu.