Tady Havel, slyšíte mě?

Václav Havel byl a určitě zůstane jednou z nejvýraznějších osobností naší země, kterou lze bez nadsázky prohlásit za evropskou a světovou. Jeho osud je fascinujícím příběhem režiséra vlastního života, příběhem paradoxu, absurdity a hlubokých životních zvratů, jejichž příčinou nebylo nic jiného než Havlovo důrazné trvání na souladu činů s vlastním svědomím a kladení obecného prospěchu nad prospěch osobní.

Který dokumentarista by nechtěl pro svůj film takového hrdinu? Bylo pro mne proto opravdu obrovskou ctí, když se mne v dubnu 2009 ve své pražské kanceláři Václav Havel zeptal, zda bych – jak sám řekl – „nechtěl natočit zbytek jeho života“. Existovala samozřejmě jen jedna jediná odpověď, i když jsem vůbec netušil, co pro mne bude ten návrh znamenat. Havlův spolupracovník Martin Vidlák o tom napsal: „Režisér Petr Jančárek začal s prezidentem spolupracovat v roce 2003. Pravidelně v Kanceláři Václava Havla natáčel jeho videopozdravy a poselství pro domácí i mezinárodní setkání a akce, kterých se exprezident nemohl osobně účastnit, v roce 2006 vznikla naše společná televizní trilogie Václav Havel, Praha – Hrad o prezidentově federálním období a o tři roky později pak Václav Havel nabídl Petrovi spolupráci, pro niž byla charakteristická naprostá otevřenost a důvěra exprezidenta k režisérovi a kameramanovi v jedné osobě a na druhé straně Petrova absolutní odpovědnost za natočený materiál, minimalizace štábu, jeho skvělá spolupráce s exprezidentovou kanceláří a ochrankou a také filmařova naprostá nenápadnost při snímaných akcích.“

Nahlédnout Havla jinak

Opravdu nebylo jednoduché pustit všechno z ruky a začít se Václavu Havlovi věnovat, financovat počáteční období časosběru z vlastních zdrojů, skloubit všechno s ostatními rozpracovanými projekty… S financemi později naštěstí pomohli přátelé, dnes je vedle mne spoluvlastníkem práv k materiálu Nadace Michaela Kocába.

"Pro vznik celovečerního dokumentu máme k dispozici přibližně dvě stě hodin opravdu unikátního materiálu, který obsahuje dosud nikde nepublikované záběry z veřejných, domácích i zahraničních akcí, jichž se Václav Havel účastnil..."

Havlův mimořádný životní příběh se už dříve stal námětem řady knih, historických studií a dokumentárních filmů. Jsem ale přesvědčený, že jeho stopa v domácím i světovém kontextu je natolik unikátní, že umožňuje další a další zpracovávání jeho osudu – samozřejmě jen za předpokladu, že na někdejšího dramatika, disidenta, politika a státníka budeme schopni se spoluautorem scénáře Martinem Paloušem a střihačem Janem Turkem pohlížet jinýma očima, než bylo činěno doposud.

Pro vznik celovečerního dokumentu máme k dispozici přibližně dvě stě hodin opravdu unikátního materiálu, který obsahuje dosud nikde nepublikované záběry z veřejných, domácích i zahraničních akcí, jichž se Václav Havel účastnil, z jeho setkání s významnými osobnostmi i zcela neznámými lidmi. Zachycuje program jeho kanceláře i život v soukromí.

Náš hrdina je schopen nadhledu a vědomí obecných souvislostí a brilantní analýzu reality dokáže jasně formulovat. Vyjadřuje se nejen pro kamery a mikrofony, ale také a především ve vlastních divadelních hrách, esejích i v prezidentských projevech. To jsou, kromě základního časosběrného materiálu, další zdroje, z nichž můžeme při deskripci Václava Havla těžit.

Dramatik vlastního života

Mne osobně na Václavu Havlovi vždycky fascinovalo, že byl dramatikem nejen ve slovníkovém významu toho slova. Neustále totiž promýšlel a do detailu inscenoval každé hnutí okolo sebe, byl bytostným a přirozeným režisérem od samého počátku své tvůrčí existence, dávno před tím, než se pustil do natáčení vlastního filmu Odcházení.

Dalším ze zásadních a charakteristických rysů našeho hrdiny bylo to, že prakticky neexistuje rozdíl mezi Havlem soukromým a Havlem veřejným. Fakt, že je veřejný Havel totožný s Havlem privátním, byl zřejmým výrazem jeho spontaneity i hluboké zodpovědnosti a niterné potřeby sebekontroly. Myslím, že vlastně neustále sváděl boj s vlastními pochybnostmi a slabostmi, což jsem ostatně často zažíval z bezprostřední blízkosti. Ale šlo o zápasy, v nichž se – ať už jako disident, vězeň, politik či svobodný občan – vždycky dovedl okamžitě zorientovat, zformulovat jasné stanovisko a správně se rozhodnout. Tady někde snad leží klíč k Václavu Havlovi před kamerou, kde se objevoval opravdu častěji a ochotněji než jiní. Navíc byl vždycky inspirující, vtipný, hravý, a jsem si zcela jistý, že v jeho případě nikdy nešlo o exhibici.

Jsme ve fázi postprodukce. Znovu a znovu prohlížíme celý materiál, nacházíme v něm dosud opomíjené poklady, doplňujeme už zpracované situace, je to naprosto fascinující. Ale neustále nad námi visí nemilosrdná připomínka toho nejobyčejnějšího faktu – že máme v ruce surový diamant, jehož vybroušení nesmíme pokazit. Dokonalé vytěžení a zpracování mého časosběrného materiálu z posledních tří let života Václava Havla je základní a samozřejmou podmínkou úspěchu filmu.