Takový normální bestiář

Dokumentární cyklus Kmeny, uváděný od začátku března v České televizi, s sebou od počátku nese pověst kontroverzního projektu. Iniciátoři šestnáctidílného seriálu o městských subkulturách v tiskových zprávách rádi upozorňují na výlučnost snímků, které dávají televizním konzumentům v aktraktivním vysílacím čase možnost nahlédnout do společenství, jež se pohybují daleko za hranicemi mainstreamu; producenti si pochvalují „autorskou radikalitu, která v podstatě nehledí na nic jiného než na vnitřní uměleckou integritu díla“. Kmeny zkrátka mají představovat projekt, který je jak svým tématem, tak zpracováním v kontextu domácí televizní tvorby unikátní.

Minimálně stejně kontroverzní je však i kontext, v němž dokumentární seriál vycházející ze stejnojmenné knihy vznikal. Koprodukci mezi Českou televizí a reklamní agenturou Yinachi řada kritiků díla vnímá jako sofistikovaný, s ohledem na ohlas knižních Kmenů evidentně úspěšný a zároveň dost nebezpečný pokus, jak marketingově exploatovat prostor subkultur, do něhož tradiční reklama doposud neměla šanci proniknout. A zatímco vynalézavost reklamních agentur bude asi trápit jen levicové aktivisty nebo konzervativní zastánce podomního prodeje, fakt, že vysílací čas veřejnoprávního média je pod hlavičkou dokumentu využíván k propagaci značek, jako je Budvar, Jägermeister nebo Bigg Boss, by měl znepokojovat všechny.

Stopy autorského rukopisu

Právě nejasné hranice i motivace projektu, v němž se prolínají publicistika s marketingem, non-konformnost s komercí a veřejnoprávnost se (skrytou) reklamou, vedly k tomu, že v průběhu příprav televizních Kmenů z práce na roztočených dokumentech odstoupili někteří z původně domluvených tvůrců. Původní záměr, aby se na přípravě jednotlivých epizod podíleli nejvýraznější čeští dokumentaristé posledních let, se tak do značné míry zhroutil a výsledný realizační tým vypadá poněkud nesourodě. Známá, kritikou i diváky oceňovaná jména Petra Abraháma, Bohdana Bláhovce či Petra Hátleho doplňují filmaři, kteří se soustředí spíše na žánrové, a nikoli autorské projekty, nebo si k dokumentárnímu formátu odskočili od tvorby videoklipů a reklamních spotů.

Nedá se však s jistotou říct, že by původní řežisérská sestava dokázala vyprodukovat nějak výrazně jinou podobu Kmenů. Podobně jako v případě dokumentárních cyklů společnosti Febio z konce minulého století GEN a Genus se i jednotlivé díly Kmenů drží stejného, znovu a znovu recyklovaného schématu. Opakující se struktura se v první řadě týká dramaturgické konstrukce jednotlivých dílů – podobně jako v knižní předloze je každá z jednotlivých subkultur představena pomocí konfrontace dvou kontrastních poloh, v nichž se portrétovaná komunita nebo její zástupci mohou projevit. Nejčastěji mají díly podobu generačního dvojportrétu, kdy jsou proti sobě stavěni uznávaní matadoři a respekt si budující nováčci (díly věnované punku, rapu, graffiti scéně...), jindy může jít o střet dvou táborů dané subkultury (vyznavači silničních speciálů vs. harleyáři) nebo o srovnání toho, jak její příslušníci vystupují v odlišných typech prostředí (neohippies ve velkoměstě a při setkání „Rodiny“ v rumunských horách).

V rámci této neměnné šablony lze sice občas vysledovat něco jako stopy autorského rukopisu (Hátleho díl o Trash Metalu svou absencí komentáře a dlouhými deziluzivními záběry na zaplivané hospody, zakouřené šatny a vybydlená sídliště, mezi nimiž mechanicky bloudí hudebníci i jejich fanoušci, se blíží některým sekvencím z jeho Velké noci; Abrahámův díl o sprejerech, v němž pracuje s kontaktním zvukem nahrávaným i v situacích, kdy si to mluvčí neuvědomují, připomíná film Dva nula apod.), ale v zásadě jde o zanedbatelné marginálie. Jakékoli stylistické nuance v režisérském přístupu totiž spolehlivě přebije další (a pravděpodobně nejvýraznější) stylistický prvek Kmenů – jejich vizuální podoba.

Oslnivé obrazy

Vzhledem k dominantním trendům v české dokumentaristice posledních let, kdy většinu oceňovaných filmů charakterizovaly performativní postupy, při nichž dokumentaristé aktivně vystupovali před kamerou, přiznávaně inscenovali scény, s nimiž konfrontovali své protagonisty, a v rámci natáčení reflektovali svou vlastní problematickou pozici oficiálně nezaujatých, ale v reálu velmi angažovaných pozorovatelů, je poměrně překvapivé, že je cyklus Kmenů postaven na důsledně observačním přístupu. Přitom však nejde o návrat k nějaké formě „klasického“ dokumentu – pokud je zde řeč o observaci, nejde ani tak o soustředěné sledování životů a sociálního prostředí portrétovaných protagonistů, ale o zveličování samotné role obrazu.

Kmeny: punk

Všechny díly Kmenů se přizpůsobují agresivnímu vizuálu úvodní znělky a vracejí se v nich tytéž stylistické refrény – jednotlivé sekvence jsou opakovaně prokládány extrémně zpomalenými záběry a sestříhány tak, aby se jejich dějový (a občas i informativní) začátek přetransformoval ve videoklip, v němž rytmus hudebního leitmotivu organizuje extatickou montáž co možná nejatraktivnějších momentek. V knižní předloze Kmenů neurčovaly vyznění texty popisující jednotlivé subkultury, ale oslnivě krásné velkoformátové fotografie Tomáše Součka, v nichž byli reprezentanti komunit vymezujících se vůči společenským normám a konvencím zpodobňováni jako manekýni v life-stylových časopisech. Stejně tak nejsou ani v televizních Kmenech tím nejpodstatnějším aktivity a postoje skinheadů, fotbalových hooligans, lidí sžívajících se s identitou komiksových hrdinů nebo modifikujících vzhled a tvar vlastního těla. To, na čem nakonec záleží, je co možná nejpůsobivější vizuální zkratka, která by je dokázala zachytit: televizní Kmeny tak představují svérázný, ale nikoli neobvyklý případ zmutování dokumentárního filmu v reklamní klip.

Na tom samo o sobě nemusí být nic špatného – Kmeny co do své divácké či vizuální atraktivity patrně převyšují vše, co v rámci české non-fikční televizní tvorby doposud vzniklo. Vzhledem k deklarovanému cíli Kmenů („představit [publiku] skupiny lidí, do nichž se běžně nemá šanci podívat, a třeba si ani zatím neuvědomilo, že taková společenství vůbec existují,“ Vladimír 518) je však jejich stylizace víc než problematická. Nejde o to, že by se z půlhodinových snímků nebylo možné o daných subkulturách nic důležitého dozvědět, ale o to, že natočené Kmeny v drtivé většině případů zcela převracejí základní hodnotový postoj lidí, o nichž by měly vyprávět.

Ze života exotických tvorů

Skutečné setkání s příslušníkem subkultury obvykle bývá otřesné a takřka vždy nepříjemné – jsme totiž v jeho světle nuceni podrobovat kritice vlastní zažité postoje a návyky, obhajovat je vůči (často agresivní a ostentativní alternativě) a nakonec je vědomě přijmout nebo definitivně zpochybnit. Film, který subkulturu prezentuje jako sled barvitých výjevů a její příslušníky jako soubor anonymních pitoreskních postaviček nás k ničemu takovému nenutí. Naopak – pokud něco zredukujeme na aseptickou sadu estetizovaných ornamentů, můžeme si to bezpečně a klidně přivlastnit jako zajímavý objekt zájmu, který může zpestřit naše spokojené, všedně plynoucí životy.

Televizní Kmeny tak nejsou v podstatě ničím jiným než přírodopisným snímkem ze života exotických tvorů, kteří s naší vlastní realitou nemají nic společného a není třeba se jich bát. Místo toho lze z pohodlí křesla umístěného před televizí sledovat pozoruhodnou bravuru jejich pohybů, zvláštní stavbu jejich těl či specifický průběh jejich pářících rituálů. Punkeři, skinheadi, metalisté či hipsteři jsou v pojetí Kmenů tím, čím rejnoci pro Davida Attenborougha či ovocné dorty pro Ditu Pecháčkovou: spektakulární bytosti bez chuti a zápachu, jimiž se je třeba především kochat a bavit.

Pro příslušníky alternativních životních postojů sice může být poměrně nepříjemné, když si uvědomí, že se stali objektem mainstreamové zábavy, ale my ostatní můžeme být rádi. Díky Kmenům teď máme na výběr, zda budeme během jara po večerech spokojeně usínat u hokejových přenosů, nebo u alternativní televizní nabídky. K vychlazenému budějovickému ležáku se hodí obojí.