Takto bych tu realitu asi nevymyslela

Čím vás oslovilo téma svobodných lidí na vesnici na východě Slovenska?

Film vznikl podivnou náhodou – připravovala jsem dokumentární film o proměně svatebního rituálu a slovenský dokumentarista Peter Kerekes mi říkal, že ve Snině na východním Slovensku vede maminka jeho kamarádky svatební salon a že ta oblast je zajímavá, protože se tam všichni vdávají a žení ve dvaceti. Když je ti po pětadvacítce a jsi single, jsi stará dievka a starý mládenec. Jela jsem tam, ale nakonec byl svatební salon pro film nezajímavý a já jsem se jich zeptala – nemáte tady něco zajímavého kolem svateb? A oni, že jo, že tam mají takového akčního starostu ve vedlejší vesnici, který platí třicátníkům, když se narodí dítě. Jela jsem se tam podívat, on byl zrovna naštvaný na svou ves a měl jedno ze svých hlášení. Vyprávěl mi o svých „nezavrabčených“ a jak ho to trápí, že se tomu pořád věnuje, před třemi lety jim i uspořádal večírek, ale že oni na to kašlou, protože buď pijí, anebo chodí do kostela. Na první pohled silná figura, a tak jsem se intuitivně rozhodla, že tam natočím film. Nejdřív nikdo točit nechtěl, pouze starosta, trvalo to rok a půl, co jsem k nim jezdila. Nakonec se pár z nezavrabčených třicátníků rozhodlo, že teda točit bude.

Jak se proměnilo původní téma?

Od svateb k singles. Na začátku jsem v Zemplínských Hámrech chtěla dělat film, který by zkoumal, proč lidi zůstávají sami. Po roce a půl jsem ale došla k tomu, že mě to „proč“ přestalo zajímat, že to vlastně skutečně nikdy nerozkryji, a tak jsem chtěla udělat jemnější, intimnější film o dvou životních stylech: pasivní trávení života našich „nezavrabčených“, jejich životní pinožení se v tomto vymezeném prostoru, a starostův styl bytí, který si jako generál ve výslužbě myslí, že poroučet se dá všemu. Ale lásce se přeci poroučet nedá.

Za poslední léta pozorujeme trend, že mnoho východoevropských filmů vzniká o venkově – proč jsou pro vás nezadaní na venkově zajímavější než ti v městském prostředí, z kterého i pocházíte?

Původně jsem film začala připravovat o singles ve městě, udělali jsme obhlídky v seznamovacích agenturách, byla jsem na speed datingu, dokonce proběhl i casting. Ale pak jsem přišla na to, že dělat film o městských singles je pro mě dost nezajímavé, jak z obsahového, tak formálního hlediska. Souhrou náhod jsem se dostala do Zemplínských Hámrů, kde jsem našla nezadané hrdiny, kterým se to prostě stalo, samotu si nevybrali dobrovolně, a fantastického starostu, který s vymíráním obce bojuje specifickými prostředky. Vesnický prostor navíc přináší humorné situace. A také mě fascinovaly vztahy našich hrdinů s rodiči, protože jsou naprosto specifické. Kdo z nás v této době bydlí se svými rodiči v jednom domě?

Novou gramofonovou jehlu

Mohli bychom váš film charakterizovat jako dokumentární komedii?

Mám ráda humor a baví mě veselé situace, ale v případě Nesvatbova se mi zdá žinantní používat slovo komedie, když se jedná o opravdové lidi. Tomu se moje emoce příčí, doufám, že je můj film jemně a citlivě udělaný, kdyby to byl hraný film, tak bych asi dost přitvrdila amožná by to byla komedie k popukání.

V čem konkrétně by šel dál, kdyby to byl hraný film?

Pro mě je Nesvatbov teď taková črta, některé motivy se v něm jemně načrtávají. Pokud by to byl hraný film, bylo by možné je dotáhnout, vymyslet předem. Lidé někdy některé situace točit nechtějí – když mi to někdo řekne, nepřemlouvám ho, respektuji jeho rozhodnutí. Například Monice, to je hrdinka, která je silně věřící, pracuje vmasokombinátu, kde balí párky, jsem navrhla scénu, v níž jsem chtěla prohloubit její vztah k farářovi. Místní farář k nim občas chodí na návštěvy a společně jedí párky, které Monika přinese z továrny domů. Společné jídlo Moniky, její maminky a pana faráře by mohlo propojovat rituál, rodinu, prostě víru, která v Monice je. Ale ona mi řekla, že takovou scénu točit nechce, a tak se netočila.

Postavy jsou tak vlastně spolurežiséry filmu.

Samozřejmě. Někdy mě to začíná štvát, protože film není podle mých představ. Na druhou stranu je to taková krása – natáčení může přinést něco nečekaného, co by mě nikdy nenapadlo. V Nesvatbově jsou to starostova hlášení z amplionu – ta bych tak dobře do hraného filmu napsat neuměla. Asi bych nevěřila, že je možné, že někdo takto hlásí. A rovněž bych asi neuměla napsat projev paní Daně, kulturní reference obce, na seznamovacím večírku. Vlastně vůbec nevím, jestli bych celou tu realitu vymyslela, jestli bych neměla pocit, že je to příliš vyspekulované a nahrané.

Mohl by hraný film na půdorysu Nesvatbova říct něco jiného?

Ve fázi, kdy bych si řekla, udělejme z toho hraný film, myslím tím, že by naše hrdiny nahradili herci, jsem vlastně nikdy nebyla, a to z různých důvodů. Jednak si na to zatím netroufám, jednak mě ta realita vlastně dost bavila a jednak si myslím, že například Aňa Geislerová by Moniku Maxovou nezahrála. Na druhou stranu jsem narážela na určité limity – například by se daly vymyslet lepší scény a myslím, že by se daly prohloubit i charaktery. Něco jiného by asi hraný film neřekl, ale určitě by to mohl říct formálně líp, zkoncentrovaněji. Otázka je, jestli autentičtěji.

Olga Sommerová říká – to je jednoduché, já jim řeknu všechno na sebe a oni mi řeknou všechno na sebe. Ale ta moje půlka tam nezůstane... Jak si vy získáváte důvěru protagonistů?

Často jsem tam jezdila, na začátku mě vnímali jako podivnou blondýnu z Prahy. U chlapů, to je jasné, že na začátku pracuješ s mužsko-ženskými principy, to používá každý. S ženskými jsem přirozená, otevřená, jsou to svým způsobem přítelkyně, i když víš, že to děláš kvůli filmu, to si nebudeme zastírat. O mně samozřejmě vědí to, na co se zeptají, protože vzájemná důvěra přeci vzniká v rozhovoru. A pak taky začneš postupem času dělat spoustu dalších praktických věcí – například hámorská pošťačka, moje pravá ruka při obhlídkách, chtěla takovou olepenou tyčku, kterou píchneš do kytky a nalítají na ni mouchy. Kdysi ji přivezl někdo z Prahy. Objela jsem čtyřicet drogerií, než jsem ji našla, a teď jim tam vždy vozím deset balení, takže už to mají snad celé Hámre. Nebo Monice se rozbila jehla v gramofonu a náš zvukař ji sehnal novou. Takže je to na této lidské bázi. Začínám mít spíš problém, že když jsi s těmi lidmi dlouho, tak je máš rád a nejde ti pak primárně o to mít co nejlepší film, ale aby to třeba těm lidem neublížilo. Lidi, s nimiž točíš, nemají vůbec ponětí, co s tím můžeš udělat, proto je pro mě důležité, aby film autorizovali. A to mě zároveň začíná trošku omezovat.

Děkujeme, Česká republiko!

Nedávno jste ještě natáčela v Afghánistánu film pro Člověka v tísni.

Jedna z jejich misí pomáhá lidem v horských oblastech. Učí je chovat slepice, včely nebo jim třeba seženou kolovrátky, aby ženy rychleji tkaly. Jedná se o portrét tří lidí, jejich každodenního života. Bude to o obyčejných, základních věcech – jak paní hněte těsto na chleba stejným pohybem, jakým hněte kravská hovna, aby v zimě měla čím topit. Občas řeknou, kolik jim umřelo dětí a že si nepamatují jména těch svých jedenácti, co přežili. Bude to takový minidokument, který by snad měl posloužit i k tomu, že začneme Afghánistán vnímat jako zemi, kde žijí lidé jako my, nejen Tálibánci s kalašnikovem v ruce. Hotové to snad bude v listopadu. Natočila jsem tam pro ně i svoji první reklamu v životě, která snad pomůže několika Afgháncům. Každou zimu pořádá Člověk v tísni akci „Opravdový dárek“, v jejímž rámci můžeš někomu v Africe koupit k Vánocům třeba kozu. V afghánské vesnici jsme udělali něco jako „casting“ a jednoho Afghánce nechali chytat své slepice, které má díky lidem, co přispěli. Na konci jednu chytne... a zbytek je na webových stránkách.