Téma a příběh

Již od roku 1987 se vždy na konci října koná v Berlíně největší soutěžní přehlídka evropské televizní a rozhlasové tvorby Prix Europa. Soutěž rozhlasové tvorby je rozdělena do pěti kategorií: rozhlasový dokument, rozhlasová investigativní žurnalistika, rozhlasová dramatická tvorba (rozhlasová hra), rozhlasový seriál (fikce) a rozhlasová hudební tvorba. V rámci loňského ročníku vybrala porota za vítěze v dokumentární sekci pořad švédského autora Hugo Lavetta Žena nalezena mrtvá na břehu jezera (Kvinna hittad död vid badplats / Woman Found Dead by Lake Shore), který byl poprvé odvysílán Švédským rozhlasem v červenci 2013. Tento dokument byl vloni také příznivě přijat na Newyorském festivalu rozhlasové tvorby (druhé místo v kategorii narativní dílo) a jeho tvůrce obdržel mezinárodní cenu Åke Blomströma.

Pro české publikum je zároveň zajímavé, že ze třiceti dokumentů přihlášených do soutěže Prix Europa byl mezi deset nejlepších vybrán i zástupce české tvorby, snímek Máma v kalhotách (poprvé vysíláno v listopadu 2012) redaktora českobudějovické redakce Českého rozhlasu, Ivana Studeného.

Čím tedy tato dvě díla upoutala pozornost poroty nejprestižnější evropské soutěže?

Lavettův dokument Žena nalezena mrtvá na břehu jezera během jednapadesáti minut odvypráví příběh vyšetřování úmrtí Agnety Westlundové (které probíhalo od září 2008 do listopadu 2009) Je vystavěný jako detektivka zapadající do dnes tak populárního žánru severského noiru; autor sám přiznává, že se během komponování vyprávění inspiroval příběhy o inspektoru Matinu Beckovi, které vycházely ve Švédsku v šedesátých a sedmdesátých letech. Zápletka se rozvíjí pomalu, posluchač je udržován v neustálém napětí až k závěrečnému rozuzlení případu, které přinese výraznou pointu. Vyprávění je poskládáno z výpovědí hlavního aktéra líčených událostí, manžela Agnety, Ingemara, jeho dcer, policejního vyšetřovatele, sousedů Westlundových, ale také z autentických záznamů policejních výslechů a rekonstrukce na místě činu a hlasu autora jakožto vypravěče, který ovšem manžele Westlundovy znal ještě před tragédií.

Dílo tak v prvním plánu působí především jako napínavá rozhlasová dramatizace, jako detektivka, která navíc je „podle skutečných událostí“, ale nejen to, zároveň i všechny vystupující postavy jsou samotnými účastníky těchto událostí a některé použité zvukové záznamy z těchto událostí něco dokonce zachycují přímo. Nicméně v druhém plánu se právě tato okolnost stává dominantní: když si posluchač uvědomí, že jsou mu předkládány autentické materiály, zjišťuje najednou, že dostal příležitost nahlédnout do skutečného postupu vyšetřování, do způsobu vedení výslechu, příležitost pocítit vrtkavost sousedských vztahů a odtažitost venkovských starousedlíků od nových obyvatel přistěhovavších se z města. Dále je mu umožněno proniknout do rodinných vztahů Westlundových, a to jak do soužití Agnety s Ingemarem, tak do jejich vztahu s dcerami. Ale především prožít zoufalství člověka, který v jeden moment ztratil životního partnera a zároveň byl obviněn z jeho vraždy. Lavettovi se zkrátka podařilo vyprávěním Ingemarova příběhu nejen umožnit posluchači vcítit se do jeho krajní životní situace, ale také organicky propojit několik obecnějších témat, která ji určují, totiž: fungování policejního aparátu ve Švédsku (jeho necitlivost vůči podezřelým, práce s vyšetřovacími hypotézami, podmínky ve vazební věznici), nedůvěru a předsudečnost společnosti (vyznačující se ohromnou setrvačností) vůči jednou stigmatizované osobě a také způsob života ve švédské středostavovské domácnosti.

Naproti tomu Studeného dokument Máma v kalhotách není založen na příběhu, ale na tématu. A to ve dvojím ohledu: jednak jeho cílem primárně není zprostředkovat konkrétní události či osudy; zároveň ale ani nenechává zvolené obecné téma vyvstat prostřednictvím vyprávění nějakého vybraného uceleného příběhu. Jedná se tedy o pravý opak švédského snímku. Tématem tohoto českého dokumentu je změna pohlaví, a to především, jak název díla naznačuje, ve vztahu rodiče a dítěte. Dokument zprostředkovává pohled do všedního dne v životě pětičlenné rodiny žijící v Českém Krumlově, v níž jediným přítomným rodičem je Matty, která/ý prochází tranzicí, tedy postupnou změnou pohlaví (v tomto případě z ženy na muže). Téma transgender lidí je závažné, mnohovrstevnaté a svými implikacemi se dotýká každého z nás a našich představ o tom, co to znamená příslušet k některému z pohlaví a jaká role v rodině mu přísluší (pokud by vůbec měly být rodičovské role takto odlišeny), Máma v kalhotách jej ale bohužel nedokáže nijak přínosně uchopit. Rozhovorům s jednotlivými členy rodiny, rodinnými přáteli či Mattyho partnerkou se nedaří pronikat k tématu samotnému: když už se k němu jednotlivé postavy přímo vyjadřují, tak pouze velmi povrchně a žádný hlubší vhled či vcítění neumožňují; a ve zbylých případech se spíše jen vrší další, s ústředním tématem nesouvisející otázky (např. celkem nahodilá okolnost, jakou je bilingvnost či multilingvnost Mattyho dětí). Domnívám se, že se částečně jedná o daň za rozhodnutí pojednat dokument jako pohled na každodenní běh života této výjimečné rodiny a ukázat jej jako více méně standardní. Což v důsledku ale přináší velmi hubený výsledek, totiž právě jenom toto zjištění: máme tu co do činění s více méně běžně fungující rodinou, byť se o ni stará transgender rodič.

Pokud bych měl na základě uvedených postřehů odhadnout, co u těchto dvou dokumentů vedlo porotu Prix Europa k jejich zařazení mezi nejlepších deset (a zvolení toho švédského vůbec nejlepším), bylo by to v jednom i druhém případě právě to, co je navzájem odlišuje. V případě Lavettova dokumentu šlo patrně o výstavbu příběhu, jeho atmosféru a možnost vcítit se do prožitků člověka v krajní životní situaci; to jest v podstatě umělecké kvality díla, přičemž tematické přesahy k obecným společenským jevům zase tak zásadní nejsou. U díla Ivana Studeného mi naopak připadá, že v první řadě sehrála roli právě podpora společensky významného tématu, nikoli kvalita jeho předvedení. Jako kdyby v tomto případě porota svou volbou dávala najevo, jak důležité je o genderové problematice hovořit, a to i (nebo zejména) v souvislosti s oblastí považovanou v tomto kontextu za nejcitlivější, tedy s výchovou dětí.

Na srovnání Lavettova a Studeného dokumentů se zároveň ukazuje ještě jedna zásada platná pro dokument obecně, totiž že vzdáme-li se vyprávění příběhu, musíme být připraveni jej nahradit něčím jiným, nějakým jiným sjednocujícím principem, který dokáže jednotlivé části prezentovaného materiálu propojit v organický celek. U Mámy v kalhotách takový princip, obávám se, chyběl.