Touha po světle

Astronomové sestrojili obří teleskop,

aby nám přiblížili dvě zdánlivě

neslučitelné věci: původ všech věcí

a minulost všeho, čím jsme dnes.“

Nebeské roční doby a petroglyfy

vyryté v pouštních kamenech.

Přemýšlím, proč zrovna Chile.

Poetický hlas vypravěče říká, že

zdejší oblohu políbili Bohové? Pouštní

klima se zdá být ideální pro pátrání

po stopách minulosti a na jasné obloze

lze zahlédnout světlo tak vzdálené,

že hvězdy, jež je vyslaly do zřítelnic

teleskopu, mezitím dávno vyhasly.

V pohledu kameramana se roztančí

lžičky, vlaky sviští pouští Atacama

a oběti Pinochetova koncentračního

tábora se zlatě lesknou v hvězdném

prachu. Ženy prosívají pouštní písek

a pátrají po ostatcích svých blízkých.

Jako každá krása je i tato krása

srdcervoucí, snad až neúnosná,

navzdory impozantním záběrům,

které kameře nejvíc sluší. –

„Co vám zbylo z bratra?“ „Kousek nohy.

Ještě vězela v botě. Pár zubů. Dál jsem

našla kousek čela, nosu, skoro celou

levou polovinu lebky. I ten kousek

s dírou po kulce. Vyletěla tudy.“ –

Tak strašlivá je poetika vzpomínání.

Lidé znovu a znovu hovoří o represích

diktatury, o policistech, kteří jsou

vždy připraveni přitakat moci.

Tisíce lidí unesli, umučili a pohřbili

v masových hrobech v poušti.

Od slunce spálení pozůstalí neúnavně

sdělují své neúnosné pravdy

a ukazují vše, od čeho bychom

nejraději odvrátili zrak.

Napsal ve svých poznámkách ve festivalovém deníku na letošním MFDF Jihlava porotce světové soutěže Opus Bonum, kanadský režisér Mike Hoolboom, o filmu Patricie Guzmána Touha po světle, který byl na jihlavském festivalu uveden ve středoevropské premiéře a na začátku prosince byl oceněn Evropskou filmovou cenou za nejlepší dokumentární film.