Tovární duel

Do duelu prvního čísla festivalové dok.revue jsme proti sobě postavili publicisty Sašu Uhlovou z Deníku Referendum a Petra Fischera z Hospodářských novin. S očekáváním protichůdných reakcí jsme jim položili otázku: Jaký význam má pro vás továrna  v kontextu 21. století? K lítému souboji nedošlo; cesty, na které je otázka vyslala, míří spíše do minulosti, k reflexi osobních i kulturních pout, která je vážou k mechanické výrobě. Ponořte se do raných vzpomínek i střízlivých industriálních asociací a vychutnejte si první – tovární – dok.duel.knize, která se mi v dětství vryla do paměti, popisovala autorka podmínky dělníků v pivovaru za carského Ruska. Byly otřesné. Když jsem se později ve škole učila o vykořisťování dělníků, věděla jsem, že je to součást režimní propagandy, ale také jsem věděla, že hrůzné podmínky v továrnách byly skutečné. Nejen z jedné knihy, přečetla jsem jich mnohem víc, rovněž jsem se ptala dospělých a později jsem četla i odbornou literaturu.

Saša Uhlová

Přesto ve mně nepříjemný pocit z tehdejší propagandy zůstal. Mluvit o vykořisťování pociťuju stále jako něco nepatřičného, a to přesto, že velmi dobře vím, že neznám lepší slovo, které by podmínky v mnoha továrnách i dnes vyjádřilo. Do několika továren jsem díky svým různým zaměstnáním mohla nakouknout, mluvila jsem s mnoha lidmi, kteří jako dělníci pracují, a dokázala jsem je jen litovat, jak málo za svou mnohdy vyčerpávající práci berou.

Úplně nejhorší asociace ve mně ale vyvolává myšlenka na zboží, které dnes a denně používáme a které vyrobili dělníci v továrnách v Číně a v dalších zemích. Vím, že v některých továrnách pracují děti, vím, že lidé, kteří tam těžce dřou, dostávají směšné platy, vím, všechno to vím, ale raději bych to nevěděla, nechce se mi na to ani myslet. A když slyším slovo továrna, vždycky si na to vzpomenu. Snad i proto je nemám ráda.

Se slovem továrna mám spojené ještě další slovo: stávka. Jenže když se dnes někde stávkuje, většinou se jedná o státní podniky a většinou to nejsou továrny. Dělníci v továrnách už moc nestávkují. Není to totiž vůbec jednoduché, když se vždycky najdou tací, kteří by je rádi nahradili. A to přesto, že pracovní podmínky jsou špatné. Potřeba vydělat si alespoň to málo, je větší. I to něco vypovídá o stavu naší společnosti.

Na gympl jsem chodila ve Francii. Bydlela jsem v malé vesnici, kde byla i maličká továrna. Moji spolužáci si v létě vydělávali tím, že v ní pracovali v době, kdy dělníci jezdili na dovolenou. Podmínky tam byly lepší než v mnoha továrnách, které jsem viděla u nás. A byly podstatně lepší než v rozvojových zemích. Přesto to byla náročná brigáda. Studenti si ale přivydělali a také je to motivovalo, aby se dobře učili, protože málokdo snil o tom, že bude celý život stát za pásem. Hlavně se ale mladí lidé, kteří získali tuto zkušenost, nepovyšovali nad dělníky, se kterými stáli několik měsíců bok po boku. Pohrdání vůči dělníkům, se kterým jsem se ze strany mladých lidí tak často setkávala ve své vlasti, jsem tam nepoznala. Možná by nebylo úplně od věci, kdyby se na brigády v továrnách chodilo častěji i u nás. Třeba by se potom mladí lidé dokázali lépe vcítit do kůže lidí, kteří pracují těžce a dostávají za to většinou nízký plat. A třeba by se ty podmínky dokonce změnily.

Stávka (Sergej M. Ejzenštejn)

Petr Fischer

S továrnou – kterou jsme povinně kreslili na hodinách výtvarné výchovy, a já ji nikdy nenamaloval správně ani hezky, a tak jsem nechápal, proč má každá továrna komín a špičaté střechy, až mi táta vysvětlil, že ty špičaté střechy jsou vlastně větrací okna, ale i tak to k pochopení moc nepomohlo, snad, že i dělníci jako chřadnoucí kytky potřebují světlo – mám tři obrazové asociace.

V obraze prvním stojí v továrně můj otec, který v tomto šíleném prostředí plném prachu a kolomaze strávil 42 let, a já dodneška nechápu, jak se mu to mohlo povést a jak to mohl vydržet a ještě při tom být šťastný. Několikrát jsem v té špinavé fabrice byl za ním a vždycky jsem měl pocit jakési tajemnosti hmoty, která se tu jako v alchymistické dílně všelijak proměňovala a obráběla. A byl jsem tak trochu hrdý na to, že celý ten chod téhle mašinérie z velína jako demiurg řídí právě můj táta. Dodnes mám v nose ten zvláštní pach slévárenského písku a spálené litiny. Vůně, které 21. století už ve většině nezná.

Ve druhém obraze vidím Charlese Chaplina, jak se ve filmu Moderní doba marně snaží udržet tempo s běžícím pásem a utahovat šrouby. Geniální groteska o nesouměřitelnosti strojového a lidského; o vzájemném míjení, o způsobech odlidšťování, kterým platíme za nadprodukci, bohatství a pohodlný život, je už dnes sice trochu mimoběžná, ale právě proto se na ni má smysl dívat. Odlidšťování v továrnách probíhá i dnes, jen trochu jiným způsobem a sofistikovaněji, i tam, kde by slovo továrna nikdo nepoužil. Ale ten Chaplin pořád ještě vystihuje směšnost a zároveň tragický smutek tohoto pohybu, požírání lidí továrním mnohozvířetem, grotesku strojové produkce jako takové.

Obraz třetí – to jsou popisy strojových mechanismů v textech Franze Kafky. Kafkova důkladnost zachycuje samu strojovost, která se od prostředí továrny nedá odtrhnout. Díky Kafkovi můžeme továrnu chápat v širším smyslu jako stroj, který je nejen kolem nás, ale především v nás. Člověk jako komplexní strojová bytost, mašinistický ideál, který ovšem vždy nějak nahlodá neurčitý vnitřek, jenž nosíme v sobě a který nás překvapuje zejména v momentech, kdy si myslíme, že všechno tak nějak dobře a promazaně jede.

Továrna byla jedním z disciplinárních prostředí, v nichž se ustavovala funkce člověka ve společnosti, hned vedle rodiny, školy nebo kasáren. Dnes je to – metaforicky, v kafkovském smyslu řečeno – spíše produktivní vnitřní prostředí, z něhož se člověk musí nejprve vyklubat či osvobodit, aby vůbec byl. V továrnách 21. století se pořád pracuje („válcovny, válcujou/válcovny, válcujou“), ale práce, o niž ve skutečnosti jde, už nemá ekonomický, nýbrž převážně psychologicko-sociologický charakter. Takže zase jen ten starý dobrý Freud.