Umělci a jejich doba

„Myslím, že když danou osobnost vidíme komplexně, i s její odvrácenou, temnou stránkou, vnímáme rovněž její dílo komplexněji, hlouběji, v celé její rozpolcenosti, nikoli pouze v zářné skvělosti,“ pronesla Daňa Horáková v rozhovoru ke své knize O Pavlovi, v níž otevřeně popsala Pavla Juráčka, své soužití s ním i vnitřní proměnu, kterou během bolestivého vztahu prodělala.

Při čtení jejích slov přichází na mysl množství českých dokumentárních portrétů z posledních měsíců a let. Marně bychom mezi nimi hledali alespoň jeden, který by výše popsanou maximu důsledněji naplňoval a portrétovanou osobnost skutečně ukazoval v její komplexnosti, se všemi rozpory a pochybeními. Dokumenty jako Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019), Karel Svoboda: Šťastná léta (2020), Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) nebo nejnověji Meky (2020) vznikly s neskrývaným obdivem a úctou tvůrců a tvůrkyň k sociálním hercům, o nichž se rozhodli natáčet.

Samotná absence kritického odstupu přitom zpravidla není reflektována, a někdy zřejmě ani myslitelná (o Karlu Svobodovi natáčel film jeho syn). Tuzemskými dokumentárními portréty prostupuje vděk umělcům za to, že do svého soukromí vpustili filmový štáb. Na oplátku v nich víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného. (Za zmínku stojí, že málokdy jde o příběh dotyčné – o mužích se u nás natáčejí filmy nesrovnatelně častěji než o ženách, jejichž dlouhodobě tlumené hlasy by přitom alespoň takto mohly být zesíleny.)

Nebořit Mekyho image

Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jenom naťuknuta.

Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Režisér Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování filmového pomníku, jakým je až nevkusně obdivný film o Karlu Svobodovi, nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.

Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků, potažmo české (a slovenské) společnosti. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Stejně zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády ostatně zaujímají také mnohé jiné české filmy obracející se k danému období.

Možná tak nejde jen o odraz vlídnosti a opatrnosti konkrétního filmaře, ale rovněž o důsledek toho, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. Daňou Horákovou prosazovaný komplexní pohled, připouštějící chyby portrétovaného a ideálně zohledňující i pozici toho, kdo portrét vytváří, by vyžadoval klást si otázky, které ze zavedených myšlenkových a narativních rámců vybočují. Tím spíš nám ovšem mohou pomoct objevit něco nového a nakonec začít ve více rozměrech vnímat nejen umělce a jeho dílo, ale také svět, kterého jsme součástí.