Václav Reischl – Deník

Londýn 25. 7. 1968

Viděl jsem lidi, co jsou úplně na dně. Hrozné. Kelímek páchnoucí polévky a dva kousky chleba jako dětská dlaň. Lidé chodili dvakrát, třikrát a hltavě jedli, zírajíce do prázdna. Viděl jsem člověka, který ještě mezi tyto lidi nepatřil, ale mnoho času mu již nezbývalo. Dlouhou dobu přebíral polévku a vyhazoval z ní mouchy. Bylo vidět, že má velkej hlad, avšak ještě si nezvykl. Nakonec zhnuseně odhodil to, co ostatní lidé jedli, snědli. Snědl ony dva malé kousky chleba třemi sousty a dlouho hleděl do prázdna, maje na ústech tak hrozně trpký a bezradný úsměv, jaký jsem v životě neviděl. V podzemní kryptě byl hrozně nepříjemný zápach moči, potu, mastné polévky a vlhkého kamene. V dlouhé řadě stáli a čekali na pět vlahých lžic polévky a dva chleby, jaké dokáže sníst kočka za večer. Viděl jsem muže, jenž zahodil polévku ještě dvakrát, třikrát, jak stál ve frontě a čekal na dva malé kousky chleba. Mezi muži stojícími v řadě bylo lehké rozeznat lidi, kteří přišli do krypty teprve poprvé či podruhé. Seděli tu lidé, kteří již takto žijí několik let, a žvýkali bezzubými ústy chléb a zalévali ho polévkou, pečlivě dbajíce, aby zmámili hlavně hustější, vydatnější část polévky usazenou u dna. Bez přemýšlení kolíbali kelímkem a polykali červené hrudky a matnou tekutinu, která jim stékala po rtech.

Foto: archiv Václava Reischla

Viděl jsem muže, jenž zahodil polévku, vycházet z krypty a okusovat poslední kousek chleba. Měl dlouhý kabát jako jiní lidé na Trafalgar skver a ošlapané džínsy s vytlačenými koleny a dlouhou barevnou šálu, do které po chvíli rozmýšlení utřel svou malou kovovou lžičku, jež byla pokryta malými červenými kousky mastné polévky, mezi nimiž se vytvářely stružky zchladlé vody. Lžičku utřel z vnitřní strany šály, kterou pak zastrčil do pláště. V podzemní hale se ozývaly poslední šlágry rádia BBC 1. Bylo tu víc lidí než židlí a lidé polykali teplou tekutinu a kousky chleba ve stoje. Několik lidí se mě zeptalo, jestli nemám cigaretu. (…)

Dopil kelímek a utřel si vousy. Měl XXX vousy a vlasy, tlumok a zmačkané tašky. Rozběhl se na mě chlap, že dělám tyto fotografie pro Rusy, byl také špinavý a zmačkaný. Nezmohl jsem se na nic jiného, než že jsem se na něho zašklebil a poslal ho česky „do prdele“.

Ti lidé seděli a škrábali se v obličeji a v nose. Přišla paní v mléčném plášti a sebrala prázdné kelímky. Zřejmě znovu na příští den.

Paříž 18. 8. 1968

Zítra pojedu do Německa a za několik dnů, příští týden jsem doma. To víno je vynikající, nevím, kolik je hodin, ale kolem „oblouku“ jezdí jedno auto za druhým bez zastávky. To je Paříž. Je to tu celkem normální, a přece tu je cosi příjemného, například to, že sedím pod Vítězným obloukem a to víno je tak dobré. Pepa má za chvíli přijít asi ještě s jednou ženskou a myslím, že se poněkud namažem.

Chtěl bych žít v Paříži. Alespoň rok a umět francouzsky. A také mít tady hodně přátel. Jako v Anglii v Londýně. Často vzpomínám na Jill a chtěl bych, aby byla tady. Hlavně nyní, když je mi tak dobře. Myslím, že Jill je dobrá holka a já jsem dobytek, ačkoliv ona asi taky. Moc se však těším, až ji opět uvidím. Paříž je strašně zdlouhavá a široká. Veselá však není, já myslím, že je jenom široká.

Foto: archiv Václava Reischla

Ráno – zlí lidé (přeškrtáno komunisti) jsou prasata, Paříž je veselá. Snad. Ale ne pro Čechy. Slušnej člověk, který bude slušně, dobře dělat u nás, musí tu nutně a zcela jistě žít jako tulák či bídník a musí se o to i snažit, poněvadž jinak žít nemůže. Nyní jasně vidím, kam (zaškrtáno) dostali (zaškrtáno). Člověk od nás se musí zbláznit, když má dát tady většinu denní mzdy za jedno kafe. To není správné. To je svinstvo, jednou bych chtěl taky jako Čech moct žít jako slušnej člověk, jako tu žije každej Arab, kterýmu se nechce dělat a dělá obden svinstvo.

Pozítří budem asi v Istambulu a jsem velmi zvědav na pani Kholovou, jak mne přijme a jak se ke mně bude chovat, nevypadám zrovna nejelegantněji, a nebudou mít asi právě hezké vzpomínky na moji vlast. Ale je to prý velmi hodná pani. Jsem velmi zvědav.

Středa 21. srpna 68 silnice na Nürnberg

Před půl hodinou nám zastavil jeden Čech, co odešel z Čech a žije nyní v Německu, a řekl nám, že Československo obsadili Rusové. Nemohu tomu věřit – takové svinstvo. Všude kolem hranic jsou prý Rusové, v Praze se střílí, rozhlas nevysílá. Po deseti letech nové Maďarsko? To snad není možné. Ono nás to s Pepíkem dost sebralo, zahlédl jsem, že Pepík stěží mluví. Spěcháme k hranicím, abysme se dozvěděli něco bližšího. Pocity, které nyní prožívám, jsou mi zcela neznámé. Je to svinstvo a nemohu tomu věřit.

Jsou prý uzavřené i naše hranice pro cizince. To nemohou přiject holky, hlavně Jill. Snad se to do neděle změní, moc by mě to mrzelo. Již abych konečně věděl, co je pravda. Naši mají jistě velké starosti, avšak jestli je to pravda, tak tady se mi může stát méně než u nás doma.

Neštěstí pomáhá nacházet „smysl“ života, poněvač zdali má smysl v běžném slova smyslu, to je pro mne stále sporné. Je potřebné! (Bohužel.)

Sypají po celé Praze. Sypají všem holubům. Sypají asi celý den. Sypají holubům a lidí si nevšímají, jak i lidi si nevšímají jich. Sypají kousky do kříže, do čtverce, zcela zaujaty svým úkolem. Kříže, čtverce, znamení, a okolo trčí rezatý krámy staveniště. Proboha ty babky vědí, co chcem, ty babky to určitě vědí. 18. 3.

Nevěř jim, věř nám, věř sobě, nevěř sobě, ale nám, věř v Boha, nevěř v Boha, věř v jeho syna. Denní program radia. 15. 5. 72

Nemá záznam v rejstříku trestů, 140 04 REJSTŘÍK TRESTŮ v Praze dne 22. VIII. 1973

Nevím…

Foto: archiv Václava Reischla

Ano, snad právě proto, že již od rána lilo jako z konve a z kanálů se valily fontány špinavé vody, snad právě proto…

Snad právě proto zrcadlily zežloutlé fotografie dávných let tento svět jednopatrového domku s vyhlídkou přes slepou ulici na šedivý a deštěm omlácený zadní trakt fabriky na mýdlo tak výstižně: OTTO, MÝDLO, EVROPA… a ještě něco k tomu, čehož význam se pozvolna vytrácel v hrubé omítce, protékal černými prasklinami a místy zcela splýval s monotónní strukturou cihlové stavby, a to s odevzdaností, která tento deštivý den zcela ospravedlňovala. Okapová roura se proudy vody otřásala a vytloukala si stále více místa v uvolněném zrezivělém držáku. Proudy vody se valily z té tupé nepochopitelné šedi oblak s posláním a rozhodností, jejíž význam této zdi, tomuto městu očividně unikal. Miliardy neviditelných prstů zpočátku lehce klepaly, později zuřivě tloukly do studeně černého asfaltu ulice, na dveře a zavřené okenice domů, tloukly s odevzdaností sebevrahů tohoto studeného, kamenného a asfaltového světa, rozplývajíce se do špinavé břečky kompromisu, odevzdání a beznaděje.

Kapky vody marně hledaly onu tvář, plnou očekávání, zvrácenou k obloze – proplétaly se mezi dlažebními kostkami, protahovaly se prasklinami v omítce domů, hledajíce stébla trávy, toužící po jejich vláze, avšak nic nenacházejíce, předaly pouze ono mrazivé chladno a spojily se s odpadem a splašky kanálu v symbiose tomuto místu vlastní. Nepadlo žádné slovo, nebylo ani potřeby cosi vyřknout a nebylo ani nikoho, kdo by na ono slovo čekal. Byla neděle 10. srpna 1973, Praha, a tento déšť nebyl v tomto městě ničím zvláštním.