Vítězné snímky jubilejního 20. ročníku MFDF Ji.hlava
Česká radost: FC Roma a Normální autistický film
Zatímco v loňském ročníku zůstala Česká radost bez vítěze, letos jsou pro změnu vítězové rovnou dva. Český dokumentární film jako takový má poměrně rád náměty z prostředí postižených lidí a romské menšiny. Současně se nemohu ale zbavit dojmu, že filmy s touto tematikou bývají automaticky nadhodnoceny. Faktem je, že jak Normální autistický film, tak FC Roma si uznání zaslouží, a to nejen pro silná a atraktivní témata, kterým se věnují. Ve srovnání se snímkem Zákon Helena, který jsem měla za jednoznačného vítěze, však považuji jejich vítězství za ne úplně spravedlivé a zasloužené. Dokumentaristka Petra Nesvačilová zvolila také divácky přitažlivé téma, stejně jako Miroslav Janek prokázala úžasnou práci s protagonisty a navíc neváhala riskovat, obohatila film o neotřelé zpracování a stala se jeho neohroženou aktivní účastnicí.
Vítězství v sekci Česká radost, o které se FC Roma dělí, je rozhodně příjemným překvapením. Pokus o nový pohled na problematiku xenofobie si jistě podobné ocenění zaslouží. Na jedné straně česká média nabízí obvykle bulvární pojetí založené na touze po senzačnosti, na druhé straně zejména intelektuální obec zaujímá ochranitelský postoj vůči Romům a všechno přehnaně idealizuje. FC Roma stojí překvapivě někde uprostřed, anebo úplně zcela mimo. Film se přímé konfrontaci i idealizaci zdatně vyhýbá, ale vy byste se rozhodně neměli vyhýbat jemu a stihnout ho v kině ještě před svým odjezdem domů.
Opus Bonum: Strašidla obcházejí Evropou a Usmívat se do telefonu
Vítěz sekce Opus Bonum Strašidla obcházejí Evropou je velmi pozoruhodný dokument, který si své prvenství vydobyl právem. Není velkým překvapením, že se vítězem stal film s natolik aktuální tematikou, jakou je uprchlická krize. Těší mě, že porota ocenila určitou náročnost a nesnesitelnost této filmové podívané. Potvrdila tak, že i ožehavá společnesko-politická problematika nemusí být nutně zpracovávána pouze prostřednictvím publicistických metod, ale je možné uplatňovat více originální a autorské přístupy, aniž by byla omezena síla a výmluvnost filmu. Zvláštní uznání si vysloužil dokument Usmívat se do telefonu, tematicky moc zajímavý film, který však ve svém zpracování nezapře jistou amatérskou hrubost a neotesanost. Tato nedokonalost může na druhou působit sympaticky. V kontextu ostatních konkurenčních filmů z dané sekce, jako je kupříkladu oslnivé avantgardní dílo Tvoříme páry, však této volbě příliš nerozumím.
Vítězný snímek soutěžní sekce Opus Bonum Strašidla obcházející Evropou nabízí nevídaný, formálně nápaditý a inspirativní pohled na téma uprchlické krize. Distancované a záměrně odosobněné snímání běženců v táboře Idomeni na řecko-makedonské hranici je prosté osobních příběhů a kontextu. Nepokouší se přimět diváka, aby se vžil do role migranta. Řecká režisérka Maria Kourkouta se místo jedince zaměřuje na kolektiv, anonymní masu lidí na útěku, která ustrnula v mezičase a meziprostoru a symbolizuje evropské dilema. Právo jedince na svobodu volby, kde bude žít a společenské a politické mechanismy, které mu toto právo v minulosti i v současnosti odebírají. Výjimečný snímek, jehož název odkazuje na komunistický manifest, není o nich, ale o nás.
Zvláštní uznání si z festivalu odnáší observační dokument Usmívat se do telefonu, dle mého názoru naprosto zaslouženě. Film je i přes minimalistické pojetí výbornou sondou do současného pracovního světa, který vykořisťuje stovky lidí, aby je mohl vyždímat na dřeň a vzápětí nahradit dostatečně pozitivní a výkonnou „novou krví“. Pocity demotivace a odcizení pracovníků se dostávají do konfliktu s požadavkem zaměstnavatele působit stále pohodově a entuziasticky. Křečovité úsměvy při telefonování nahrazují apatické výrazy při pauzách - dokonalý obraz dnešní společnosti.
Paměťová stopa (Daïchi Saïto, 2015)
Fascinace: Paměťová stopa
Hlavním námětem diskuze po filmu byla otázka vztahu obrazů, které Saïto při vzniku filmu použil, a paměti – jak jeho osobní paměťové stopy, kterou do obrazů „projektoval“ a s jejímiž záblesky při tvorbě pracoval, tak paměťových stop zanechaných obrazy na místech bez obrazů, posouvajících se poloh opakovaně se vracejících záblesků, slívaných v jemně se měnící kompozice uvízlé kdesi na cestě mezi okem a zrakovou kůrou diváků.
Více než funkce paměti, přepisující viděné v momentech nevidění, byla pro mne při projekci zajímavější otázka vidění dosud neviděných barev. Připadalo mi, že černá pole, která přerušovala jednotlivé obrazy, mi pomáhala stále hlouběji pronikat do světa jemných, nádherně tlumených, navzájem se prostupujících odstínů, které jako by existovaly bez tvarových kvalit, mimo prostor.
Některé z nich, zdálo se mi, vidím poprvé v životě. Vzpomněla jsem si na „chimérické barvy“, jejichž existenci vyvozuje kanadský filozof Paul Churchland ze standardní neurovědecké oponentní teorie vnímání barev. Unavené neurony vystřelují vektory při vnímání barev z vrcholových částí útvaru v podobě vřetena, který reprezentuje běžné zpracování barev, zažitek do prostoru za jeho hranicemi. Že by se Saïtovi v temných momentech filmu povedlo obelstít vřeteno?
Tereza Hadravová
