Volby jsou především soutěž o pozornost

V krátkometrážním snímku Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta mladý režisér Petr Salaba specifickým způsobem zachytil lednové události z TOP Hotelu po znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem. Potyčku mezi novináři a volebním štábem zachytilo hned několik nahrávacích zařízení. Salaba shromáždil jednotlivé nahrávky a postavil je paralelně vedle sebe, čímž dává divákovi možnost nahlížet na incident z několika úhlů pohledu zároveň. „Jde o dost triviální útvar, internetový meme, který se promítá v kině. Ale může i inspirovat k obecnějším myšlenkám,“ popisuje Petr Salaba svůj projekt.

Attention Economy, neboli ekonomika pozornosti, je ekonomická teorie, jejímž základem je tvrzení, že pozornost je v dnešní době limitovanou komoditou. Jak si tuto tezi vykládáte?
Volby jsou podle mě primárně soutěž o pozornost. Vyhrává je zpravidla kandidát s největší pozorností. Lidé volí člověka, který je baví, nehledě na politickou orientaci. Já sám volím politiky, kteří mě baví. A situace z TOP Hotelu, kterou zachycuje mé video – zdráhám se tomu říkat film – tento fakt odráží. Odráží téma vyvolávání pozornosti a chytání se jí. Takto možná může fungovat jako alegorie, miniatura na celé komplexní politické klání. Na Ji.hlavě se  bude promítat v pásmu s filmem Sóla pro poslance od Terezy Bernátkové. Dát tyto filmy vedle sebe je dobrá volba. Tereza udělala film, který je z velké části také found footage. Napsala poslancům a senátorům prosbu, aby jí zaslali video, jak si představují budoucnost. Asi dvacet z nich odpovědělo, přičemž každý to pojal úplně jinak. Někdo video natočil na mobil, někdo tam má záběry z dronu, u někoho to evidentně natočil PR tým. Také nejde v klasickém slova smyslu o film, ale minimalistický koncept, stejně jako Attention Economy. Ale ve své syrovosti může něco vypovídat o politickém systému.

V dnešní době, kdy jsou velmi rozšířené internetové a sociální sítě, přičemž stále existují tradičnější média jako televize nebo noviny, je těžké si z množství informačních zdrojů vybrat. Když je v rámci ekonomiky pozornosti lidská pozornost limitovaná, je možné se v takové mediální krajině zorientovat?
Tuto otázku dost řeším. Nejen jako pasivní konzument, ale i jako aktivní tvůrce. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem se aktivním tvůrcem stal. Abych vyřešil problém, jak konzumovat média, začal jsem je spoluvytvářet. To je i případ Attention Economy. Pokud říkáme, že nás média manipulují, má se člověk sám stát médiem a začít manipulovat sám sebe. Což se samozřejmě děje. Každý, kdo má dnes Facebook a Twitter, je do určité míry novinářem. Snažím se v mediální krajině zorientovat tak, že konzumuji nadčasové věci a vlastně moc nesleduji zprávy. Existuje jeden citát – „News is by definition something that almost never happens.“ Když máme zprávu, že se něco stalo, jde o výjimečnou událost. Ve zprávách se nedočteme o věcech, které se opakují, mají dlouhodobější charakter. Dočteme se o novinkách. Ale dlouhodobější věci jsou zpravidla ty podstatné. Třeba globální oteplování a další dlouhodobější agendy. Ty se velmi těžko sdělují, těžko zaujmou pozornost. Lidi zajímá požár, hurikán, ale nezaujmou je akumulující se procesy. Což je naprosto přirozená věc. Podle mě nemůžeme říkat, že čtenáři jsou hloupí. Jde o biologicky podmíněnou vlastnost lidského mozku, že nás zaujímají zpravidla věci jako násilí. Viz mé video.

Jak lze z útržků různých úhlů pohledu na konkrétní událost poskládat realitu?

Zmínil jste, že u incidentu po Zemanově znovuzvolení jste byl osobně přítomen. Jako novinář, nebo jako filmař?
Jako filmař. Zajímavé je, že mé video vzniklo jako takový „odřezek“ filmu Máme na víc o kampani Michala Horáčka, který dělali Radim Procházka s Robinem Kvapilem. Já jsem pro ně jako jednočlenný druhý štáb točil dění v TOP Hotelu, kde se tohle semlelo.

V který moment přišlo rozhodnutí udělat z daného materiálu tento formát? Nepředpokládám, že jste tam šel s tím, že se něco stane a podle toho natočíte film, případně video miniaturu. Řekl jste si v momentě, kdy daná situace nastala, že by bylo zajímavé ji zpracovat, nebo to přišlo až později?
Přišlo to později, konkrétně druhý den na policejní služebně. Vyšetřující policisté si přehrávali incident z videí na YouTube a na Facebooku a snažili se na jejich základě rekonstruovat, co se reálně stalo. A já si řekl, že by bylo zajímavé vidět videa vedle sebe. Nechci úplně rozmazávat, jak probíhalo sesbírávání všech materiálů, řeknu jen, že jsem se ozval těm, kteří byli také napadení. Těmi byli Alexander Šulc a Pavlína Kosová, kteří mi svoje materiály rádi poskytli.

Kolik jste měl reálně k dispozici materiálu? Jsou jednotlivé nahrávky nějak střihově upravované, vámi autorsky zpracované, nebo jste do nich vůbec nezasahoval?
Výsledek tvoří hrubé, nesestříhané materiály. Asi v půlce je několikaminutová prodleva, kdy vůbec nikdo netočil. V tomto konkrétním sestřihu je asi dvouvteřinové temno. Do budoucna přemýšlím, co s tím udělat. Pedagogové na fakultě mi doporučovali zjistit, co vysílaly televize v tu dobu a dát to tam jako časovou výplň. Aby čas realisticky běžel jedna ku jedné.

Měl jste nějaký koncept na skládání jednotlivých obrazů, nebo to bylo spíš intuitivní?
Výsledek ještě pořád není definitivní a asi s ním nejsem úplně spokojený. Uvažuju, že by se z toho dala udělat instalace a promítalo by se to na televizních obrazovkách umístěných v prostoru. Takový princip virtuální reality. Zároveň se k tomu ale nemůžu moc namotivovat, protože ten obsah je vlastně toxická hloupost. Nevím, jak jinak to říct. Teď se o obsahu bavíme intelektuálně. Ale uvědomuju si, že je to remixovaná hloupost z internetu. Jestli to tak někdo vnímá, vnímá to naprosto správně.

Zároveň ale video vzbuzuje otázky, tematizuje koncepty, které se z hlediska médií řeší. Například fenomén fake news. Ty se prý šíří z důvodu nedostatečné mediální gramotnosti. Mediálně gramotný člověk je schopen kriticky pracovat s informacemi, srovnávat s jinými zdroji. Ale je to v současné mediální krajině vůbec možné? Je koncept mediální gramotnosti realizovatelný i z hlediska potenciálně limitované lidské pozornosti?
Přesně takové věci mě napadaly a chtěl jsem natočit něco, co bude inspirovat k tomuto uvažování. Sám jsem nad incidentem dost přemýšlel. Když jsem byl na policejní služebně, bylo mi z celé situace docela trapně. Zachoval jsem se tam tehdy správně? Dají se najít argumenty pro i proti. Argumenty proti novinářům, kteří točili opilého člověka. Já tehdy zkolabovaného Rokytku netočil. Periferně jsem jej zahlédl a byl jsem rád, že jsem dokumentarista a ne novinář. Že se ode mě neočekává, že budu něco takového lovit. Když nad tím ale přemýšlím zpětně, rozhodně bych jej znovu točil. Musíme totiž brát v úvahu fakt, že v ten večer šlo o mediálně nejexponovanější místo v zemi. Člověk musel počítat, že cokoliv tam udělá, bude mediálně exponované. Sám pan Rokytka tehdy navíc jako novinář napsal článek, že byl otráven jakýmsi neznámým jedem, který nedokázala odhalit ani záchranka. Pak bylo mylně interpretováno, že je opilý. To může znít úsměvně, ale narážíme zde právě na fake news. Buď to bereme vážně, nebo ne. Já si můžu vybrat, jak budu pana Rokytku respektovat. Pokud jako novináře, který se akreditoval do volebního štábu prezidenta republiky, budu brát vážně možnost, že byl otráven neznámým toxinem. V tom případě je ve veřejném zájmu tuto skutečnost zaznamenat. Musíme se vypořádat s absurditou, kterou jeho tvrzení vyvolává. On se dostal do situace, kdy jsme jej respektovali tím, že jsme jej natáčeli. Příště, až něco takového znovu uvidím, budu okamžitě předpokládat, že dotyčný byl otrávený.

„Jednou z věcí, které budeme věnovat pozornost, je násilí.“

Říkal jste, že další den jste incident řešili s policií. Z které strany to vzešlo? Od novinářů, nebo od členů štábu?
Od novinářů. Mně se okamžitě ozvalo několik lidí ze Syndikátu novinářů ČR, že by bylo dobré to právně řešit. Aby bylo jasné, že není možné útočit na novináře. U mě osobně kromě několika menších modřin žádná újma nenastala. Projekt jsem se snažil zachovat apolitický, protože jsem proti dělání závěrů z jedné akce. Na druhou stranu, možná jde o víc než o jeden incident. Čekal jsem, že se tam něco takového může stát ještě před tím, než se to stalo. Lidé tam přehnaně konzumovali alkohol, byli v určitém rozpoložení. Jde o systémovou věc. Že tam, kde se podobným způsobem konzumuje alkohol a panuje určitá nálada, se něco semele. Víc než Miloš Zeman za incident podle mě může obecná kultura alkoholu. Což je svým způsobem forma dostávání se do virtuální reality, kde pak dočasně neplatí příčiny a následky. Jednou z věcí, které budeme věnovat pozornost, je násilí. To je třeba vidět na Velké pardubické. Že ve štábu autoritářského politika došlo k mele, je asi stejná náhoda, jako že se na Taxisově příkopu zabije kůň. Dá se to předvídat, všichni na to čekáme a všechny nás to baví. Co myslím termínem „baví“ – nás samozřejmě baví Hitler a holokaust. Hitler je jedním z nejzábavnějších lidí v historii. Jinak by o něm nevzniklo tolik filmů a dokumentů. Baví nás i rozřezaný novinář na zahradě velvyslance.

K Hitlerovi se ve svém novém filmu Jack staví dům vztahoval i Lars von Trier. Viděl jste to?
Ještě ne, ale vím, že Trier o něm mluvil v Cannes. Filmaři asi obecně rádi zmiňují Hitlera. Vychází to z pudu sebezáchovy. Když nás něco baví, musíme tomu z pohledu evoluční psychologie věnovat pozornost. Proto nás zajímají věci, které nás mohou potenciálně ohrožovat. Věci, kterých bychom se měli obávat, nám přinášejí dopamin (stimulující hormon, pozn. autora). A my si je začneme interpretovat jako lákavé.

Osmiminutová stopáž mi přijde pro Attention Economy adekvátní. Myslíte si, že by takový koncept, například u dlouhodobější události, mohl fungovat i na delší stopáži?
To je dost složitý problém. Kamery by musely být nějak rozmístěné a záběry sestříhané koncipovaným způsobem. Už by tam byl vnesený názor tvůrců. Dáme kameru do jednoho tábora, dáme kameru do druhého tábora. Situace je definovaná určitým způsobem. Kdybychom kamery umístili náhodně, nebude to dávat smysl a nedalo by se na to koukat. Obávám se, že by to byl v určitém smyslu alibismus. Možnost vybrat si, na co se budu dívat, jde vlastně proti konceptu filmu. To je důvod, proč videa pro virtuální realitu zpravidla nefungují. Chci se dívat na film, protože mi ho režisér rozzáběroval a střihač sestříhal tak, aby tam bylo to důležité. U interaktivních filmů je volba střihu na mně a tato volba zpravidla není smysluplná, významotvorná.

Sám jste říkal, že volba toho, na co se budeme dívat, jde proti podstatě filmu. I váš předchozí film llllllIIIIl si hrál s diváckou pozorností, kdy interaktivní záběry divákova pozornost nestihla pojmout. Co vám přijde zajímavé na této hře s diváky, s jejich pozorností?
Ale měli možnost záběry vyfotit na mobil. Někteří diváci to během projekcí dělali. Je to meta-humor a to mě baví. Být takhle meta je zároveň způsob, jak být progresivní. Je to variace na profláklý McLuhanův citát „Medium is the message“. A také způsob, jak být aktuální i dnes, kdy jsme všichni neuvěřitelně informovaní. Kdy můžeme říct, „já vím, že ty víš, že já vím.“ Což vybízí k tomu být meta.

Bavili jsme se o testování divácké pozornosti ve vašich filmech. Hodláte v tom pokračovat i dál, nebo byste si chtěl natočit něco klasičtějšího, případně fikčního?
Chtěl bych natočit divácky mnohem vstřícnější film o automatizaci armády. Zároveň vyvíjíme s Radimem Procházkou interaktivní dokument o výzkumu malárie. Mé filmy doteď vycházely z jisté limitovanosti studentských filmů. Do budoucna se chci zaměřit na divácky mnohem vstřícnější věci.

Petr Salaba je absolventem bakalářského studia katedry dokumentu na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Strávil rok a půl na stipendijním programu na umělecké fakultě Univerzity Simona Frasera (nynější Goldcorp Centre for the Arts) ve Vancouveru.  Natočil středometrážní dokument Moje země nikoho o založení Liberlandu, takzvaného „daňového ráje na břehu Dunaje“. Jeho absolventský film se specifickým názvem llllllIIIIl vyhrál hlavní cenu na popularizačně-vědeckém festivalu Academia Film Olomouc. V sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava letos uvede krátkometrážní projekt Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta. Experimentálně laděné dílo z několika úhlů pohledu zachycuje události po znovuzvolení Miloše Zemana.