Výroba konstantní estetické kvality

Středa, 5:45 ráno, Olomouc. Podzimní slunce ještě nevychází, v ulicích města se nachází několik nočních zbloudilců, chodců a cyklistů. Jedním z nich je také angažovaný dokumentarista Ondřej Hruška. V půl šesté sedá na kolo a vydává se vstříc pracovnímu procesu v tovární hale, stát se poslední součástkou výrobního pásu. Projíždí Sladkovského ulicí, kde se ještě před několika lety věnoval výtvarné přípravě olomouckého Týdne improvizace. Aktuální pracovní zkušenost ale nebere jako krok zpět či snad někam, kam by nechtěl, zároveň s ní ale také nepočítá jako s konečnou stanicí. Jen se tak dlouho věnoval současným ukrajinským problémům, až skončil s Ukrajinci ve výrobě.

Ranní ulice jsou plné lidí, které čeká to samé. Všichni mají jeden směr – někam do fabriky. Zaparkuješ kolo, vejdeš do pánské šatny a před tebou se objeví oblak dýmu. Což v 6 ráno nezvládám ani já jakožto kuřák. Něco málo po šesté se odchází z šatny. Zaměstnance čeká klasických 8 hodin práce. V 8 hodin čtvrthodinová přestávka na snídani, po 11. půlhodinová na oběd.

Sladkovského ulice je stále částečně fungujícím pozůstatkem dávných industriálních snažení. Na jedné straně zde nalezneme opuštěné sladovny, pivovary, všechny ty budovy, které člověka vítají svou majestátní zchátralostí při vjezdu na olomoucké hlavní nádraží. Na straně druhé jsou Solné mlýny, tiskárny, skladové prostory a Juta, pro kterou brigádničí právě Hruška, závod vyrábějící motouzy využitelné především v zemědělství. Firma má více než sedmdesátiletou tradici a 85 % své výroby exportuje do světa. Za její plot se ale nedostaneme. Stojíme pod kamerami u vrátnice a rozhlížíme se kolem. Ondra tento týden nepracuje. Původně mě chtěl vzít podívat se na výrobní proces, ale odezva ze strany vedení bohužel trvala déle, než jsme potřebovali. Takže pro tentokrát žádná backstage.

před branami Juty (foto: Štěpánka Ištvánková)

Lidé se cítí nejistě, když se jich začnete ptát na svolení.

Před budovou stojí haldy pytlů s plastovým granulátem – polypropylen z litvínovské rafinérie.

Ten se sype do strojů, hmota se různě roztápí, několikrát navíjí na cívky a na konci procesu jsou motouzy různé tloušťky a barvy. Mašiny jedou nonstop na tři směny, ovládá je strojník, který jich má na starost asi 10. Jeho úkol je přesně daný, nese zodpovědnost za to, aby stroje nestály. Vidí ale okamžitý výsledek – narůstá mu paleta s klubíčky. Má pod sebou stroje a pocit, že alespoň něco řídí. Mým úkolem je na konci tohoto procesu balit namotané provazy do balíků. Principem továrny je vyrábět konstantní kvalitu. Neexistuje zde prostor pro nějakou individualitu, motouz se dá namotat a zabalit jen jedním způsobem. Je to určité vytržení z příliš kreativního života. Linka mi pomáhá vyčistit si hlavu.

před branami Juty (foto: Štěpánka Ištvánková)

Zároveň ale stroje určitý kreativní náhled umožňují. Takový, jaký dokáže vidět pravděpodobně jen občasný brigádník či nezaujatý návštěvník. Pro pracovníka semletého dennodenní monotónností je to už těžší.

Když člověk zvládne prvotní šok z práce u pásu, dokáže nacházet také krásu toho procesu. Odhaluje pestrost barevných provázků, těší se, že po balení modrých přijdou bílé nebo že místo pětikilových začne podávat dvoukilové. Za směnu mi jich projde rukama na 12 tun. Když jsem druhý den práce viděl ranní slunce opírající se do strojů, napadalo mě, že by se tam dal natočit krásný film zachycující to, jak stroje stojí v řadě a motají. Klidně by to mohl být propagační film pro Jutu, s velkým výtvarným přesahem. Mohl bych zprostředkovat dojem, který člověk dívající se na výrobní halu zvenku vůbec nemůže znát. Důležitá je také estetická rovina zvuku. Když člověk prochází halou, mění se atmosféra. Zároveň stroje také hřejí, což je něco velmi podstatného a pro film nepřenositelného. Nejkrásnější jsou staré, zašlé, zaprášené stroje. V Jutě se rychle opotřebovávají a je to na nich vidět. Tvůrčí lidé jsou vysazení na omšelé věci.

výrobní hala Juty (foto: Štěpánka Ištvánková)

Příkladem takového člověka, který dokázal na svou práci pohlížet také s uměleckým citem, je olomoucký fotograf Ivo Přeček (1935–2006). Za socialismu pracoval jako soustružník v dílně, zároveň byl ale členem umělecké skupiny DOFO významně inspirované surrealismem. Z té doby pochází řada jeho ceněných fotografií. Ondřeji Hruškovi se díky podobnému ponoru do života továrních pracovníků otevírá unikátní možnost. Továrna pro něj však nepředstavuje pouze estetickou inspiraci. Největší výzvu vidí v rozšíření publika kulturních akcí o lidi živící se manuální prací. Ti se totiž podle jeho pocitu úplně míjí s kulturním světem, známým např. návštěvníkům jihlavského festivalu.

Je pochopitelné, že člověk unavený ze směny už nemá zájem o jakoukoli alternativu k televizi. Já sám jsem měl po práci problém pokračovat v druhé směně, ve svých tvůrčích věcech. Přiblížit těmto lidem aktuální kulturu je velký úkol, ale není to marný boj. Kdybych točil film přímo o nich, byli by potěšení. Daly by se také zpracovat příběhy Ukrajinců, kteří zde často pracují na pozicích strojníků. Další rovina je ale natočit film pro ně, na který by sami přišli. Naposledy se o sepětí s dělníky, co se týče vyšší kultury, pokoušela meziválečná avantgarda. Na takovou výzvu je potřeba dozrát.