Western, rodina a komunismus

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Jaké bylo pozadí vzniku a jaké rozdíly mez Francii a Íránem jsou prakticky neviditelné? 

Ve filmu Western, rodina a komunismus zachycujete dvě paralelní situace, protesty ve Francii a klid v Íránu, který však vychází spíše ze strachu z persekuce. Proč jste se rozhodl pro srovnání těchto dvou zemí? Kde jste mezi nimi našel největší paralely a kontrasty?
Nejel jsem do Íránu s tím, že o něm natočím film, jel jsem tam kvůli rodině. Od začátku cesty jsem měl v hlavě název: Western, rodina a komunismus. Vytvořil jsem tedy film, který tomuto názvu odpovídá. Irán byl pro mě prostředek, jak být vytržen. Co se týče Francie, tak to je země, v níž jsem se narodil a v níž žiji, toť vše.
V Íránu jsem nalezl to, co jsem čekal: TINA “There Is No Alternative”. Očividně je toto v Iránu dominantní diskurz, který slyšíte ze všech stran. Ať už pochází od dominantní liberální ideologie nebo státu. Světlo, krajina a vztah, který k nim máte byl podle mě ten největší kontrast, když jsem po Íránu cestoval. Obloha, ta je stejná, zvláště v noci. Pro mě je Velký vůz symbolem komunismu. Symbolem mnohem silnějším, než srp a kladivo.

Na jednu stranu vidíme porovnání dvou zemí, na druhou stranu je tu osobní příběh vás a vaší rodiny, jak cestujete po Íránu. Proč jste se rozhodl pro propojení těchto dvou perspektiv? 
Představte si, že sedíme ve vlaku, jedeme tunelem a vidíme na jeho konci světlo. Ale možná to není cesta ven. Je to další vlak na stejné koleji, který jede naším směrem. V ten okamžik je možná na čase z vlaku vyskočit. Dobrá, ale co uděláme teď? Co můžeme udělat? Kde začít? Řekněme, že začneme v Íránu, ale mohlo by to být i kdekoli jinde. A řekněme, že začneme u rodiny. Podle mého názoru je to ta nejvíce bezprostředně hmatatelná politická jednotka. Není rodina tou základní jednotkou politické sféry? No, a řekněme, že naším nástrojem bude filmování.
Co by se stalo, kdybych nezmínil to, co se stalo ve Francii, zatímco jsem byl v létě 2016 v Íránu. Co kdybych ignoroval tento napjatý moment ve francouzské politické sféře? Můj přístup by byl naprosto opovrženíhodný, natočil bych čistě exotický film. To mi neznemožnilo, aby si mě světlo, krajina a lidé, které jsme v Íránu potkali, podmanili. V tom, jak jsem s obrazy nakládal, byla otázka rovnosti mezi nimi. Ve Francii a v Íránu. Protesty, ovce, tady, tam, ale dnes 31. března 2016. 

Ve filmu jsou prvky, se kterými pracujete po celou dobu, jako například svícení či zvuk. Zároveň se však zdá, že většina scén vychází z té konkrétní situace, ve které jste se právě nacházeli. Měl jste jasnou představu o tom, jak by měl film vypadat? Jak se popřípadě změnila v průběhu natáčení?
Před tím, než jsem začal film točit a stříhat, jsem jasnou představu neměl. A tak jsem si to vlastně i přál. Jediná cesta, kterou jsem sledoval, byla odpověď na otázku položenou v názvu. Něco jako horizont, myšlenka, která obsahuje celý film: Wester, rodina a komunismus.