Zeď

Dne 21. prosince se u zdi Kremlu na Rudém náměstí každoročně scházejí Rusové všech věkových kategorií, aby vzdali hold dávno zesnulému masovému vrahovi gruzínského původu.

Film Zeď Dmitrije Bogoljubova s úchvatnou kamerou Vladimíra Kulešova a barevnou korekcí, díky které se podařilo docílit efektu ručně kolorované sépiové fotografie, zkoumá temná zákoutí ruské minulosti a současnosti. Bez ohledu na brutální stíhání více než 40 milionů občanů zůstává Stalin ještě 60 let po své smrti zbožňovanou osobností, milovanou zástupy ruských občanů.

Rusko je dodnes zemí, která si nechce přiznat nic ze své minulosti, a místo toho se honosí mýty, legendami a fantazií. Celý národ kolektivně popírá realitu a éra masových vrahů je velebena jako „staré zlaté časy”. Dokonce i rodinná historie mnoha Rusů je často chatrná do té míry, že zřídka sahá dále než dvě generace do minulosti, jak ukázal i nedávný průzkum časopisu Ogoňok, seriózního zpravodajského a publicistického týdeníku s dlouholetou historií.

V Bogoljubovově režii představuje Zeď metaforu i realitu. Zatímco následovníci Stalinova kultu proudí kremelskými zdmi ke hrobce diktátora, statický záběr kamery je doslova rámován rudohnědými zdmi prastarého ruského sídla moci. Studená válka už dávno skončila, železná opona padla před mnoha lety (ačkoli ji částečně nahradila cyber opona), tato zeď však zůstává hluboce zakořeněna v ruské mentalitě.

Obrazový úvod Bogoljubovova snímku prostý jakéhokoli dialogu ponechává vše bez komentáře, deset minut děsivé krásy zachycené převážně statickými záběry kamery. Ale u všech těch, kteří mají přehled o poválečné historii východní Evropy, vyvolá snímek Zeď citovou a intelektuální odezvu a vyvolá otázky, které na svém 43minutovém půdorysu dokáže pouze nakousnout.

Brutální represe vlastního lidu byla Stalinovi jako jednomu z nepopiratelných vítězů 2. světové války promíjena ve jménu porážky nacistického Německa. Tyto národy poražené ve válce prodělaly hluboké a bolestné zúčtování s vlastní minulostí. Hovořit s nyní již stárnoucími potomky nacistů nebo jejich pravnuky a pravnučkami v Berlíně, Hamburku či Lipsku značí porozumět hluboké vnitřní investici vynaložené k porozumění, nalezení pokory a odpuštění. V Rusku nic takového nenajdete.

Tedy téměř nic takového. Bogoljubov nechává své publikum čekat celých třináct minut, než poklidnou hladinu úcty vůči vrahovi přeruší hlas mimo kameru „Shoř v pekle, ty svině!” Mladá žena vyběhne směrem k žulové bystě Stalina, kde jeho věrní šouravým krokem postupují položit rudé karafiáty, a křičí: „Máš na svých rukou krev ruského lidu, Jidáši! Stalin je nepřítelem ruského lidu!" Následně je odhozena stranou za rozhořčeného pokřiku přítomných obdivovatelů Stalina a jeden mladý muž, který pravděpodobně nebyl při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ani na světě, okamžitě vydává nad troufalou ženou rozsudek smrti: „Kdo nerespektuje Stalina, musí zemřít!“

Kamera se vrací k monotónnímu procesí truchlících kráčejících se šedesátiletým zpožděním na pohřeb. Řada z nich jsou členové Komunistické strany Ruska, kteří mávají vlajkami a šátky. Na začátku filmu vidíme vzdávat Stalinovi hold předsedu strany Genadij Zjuganov. Sépiově zabarvené řady ruských občanů kupí přinesené karafiáty, občas někdo pozvedne k nebi sevřenou pěst, jiný políbí fotografii svého sovětského světce, fotí se na mobil, zapálí svíčku či poklekne jako v pravoslavném kostele.

Díky absenci jasného didaktického hlasu je tato podívaná ještě hypnotičtější. Kdo jsou ti lidé? Kolik z nich kvůli Stalinovým zvěrstvům přišlo o své rodiče nebo prarodiče? Vědí to? Záleží jim na tom? Co je motivuje k obdivu masového vraha? Je to prohra země, která bývala světovou velmocí? Nostalgie za idealizovanou minulostí, ztracená budoucnost?

Přímý dotaz by nám nemusel odhalit víc než pouhé přihlížení, jak ostatně dokládají i sporadické slogany a pietní proslovy některých z účastníků procesí – náměsíčníků, kteří jsou mrtví sami pro sebe a mrtví pro dějiny a kteří se šourají směrem k minulosti.