Ztrácí se báseň ve filmovém překladu?

Ona noc před smrtí byla
Nejkratší v jeho životě
(…)
A zcela na dně té hrůzy
Začal se usmívat
Neměl JEDNOHO soudruha
Ale milióny a milióny
Věděl že ti ho pomstí
A světlo dne mu vzešlo

(Paul Éluard, „Vyhláška“, 1944)

Francouzský básník Paul Éluard (1895 – 1952) prošel během svého života pozoruhodným osobním i tvůrčím vývojem. Nikoli nepodobným vývoji českého tvůrce Stanislava Kostky Neumanna (1875 – 1947), kterého během jeho posledních let kdosi trefně označil za „svíčkovou bábu stalinismu“. Obdobně jako Neumann nechal se i Éluard (a ostatně celá řada dalších významných autorů této doby) okouzlit vývojem v Rusku po roce 1917, přičemž ono okouzlení pozvolna přerostlo ve zcela nekritický obdiv k bolševické ideologii, vrcholící v Éluardově případě opětovným (a definitivním) vstupem do francouzské komunistické strany v roce 1942. V témže roce Éluard napsal svou pravděpodobně nejslavnější báseň „Svoboda“, jejíž výtisky byly prý v tisících kopií rozhazovány spojeneckými letadly nad okupovanou Francií, a báseň se tak stala jedním ze symbolů francouzského odbojového hnutí.

Když 18. listopadu 1952 Paul Éluard zemřel (aby ještě naposledy způsobil skandál svým manifestačním pohřbem uspořádaným komunistickou stranou) došlo k jedné z oněch proslulých ironií osudu: Éluard, který byl jakožto komunista příznivcem zrušení dědického práva (připomeňme, že tento programový bod byl vyhlášen již v Komunistickém manifestu z roku 1848 a po Velké říjnové socialistické revoluci bylo dokonce v Rusku dědictví po určitou dobu skutečně oficiálně zrušeno dekretem z 27. dubna 1918) zanechal po sobě rozsáhlou pozůstalost, mezi jejíž nejcennější položky patřila i zmíněná báseň „Svoboda“. Ať již bylo politické přesvědčení Éluárdových dědiců jakékoliv, faktem je, že o pozůstalost svého předka nikdy nepřestali dbát. O tom se ostatně mohl každý přesvědčit díky rozsudku Krajského soudu (Tribunal de grande instance) v Paříži z 25. února 2016, jenž patří k nejzajímavějším rozsudkům tohoto roku z oblasti autorského práva filmového.

Celé soudní řízení začalo tím, že dcera zesnulého básníka spolu s nakladatelstvím Les Éditions de Minuit podaly žalobu na producenty a distributory filmu Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars, r. David Cronenberg, 2014) po jeho premiéře na filmovém festivalu v Cannes. Ve filmu, který pojednává o dekadentním životním stylu současných hollywoodských hvězd, bylo na řadě míst ocitováno v různých variacích několik veršů z Éluardovy básně „Svoboda“. Žalovaní tuto skutečnost nepopírali. Ostatně v závěrečných titulcích filmu je možné mezi informacemi o užitých citacích objevit následující položku: „Odkazy na báseň ‚Svoboda‘ od Paula Éluarda. Ze sbírky ‚Na dostaveníčku s Němci‘ © Les Editions de Minuit, 1945. Upraveno Brucem Wagnerem a Davidem Cronenbergem“.

Žalovaní kromě uvedení citačních údajů v titulcích den před slavnostní celosvětovou premiérou filmu na základě výzvy rovněž uhradili nakladatelství Les Éditions de Minuit dvě faktury za užití výňatků z básně, a to sice v traileru na film i ve vlastním filmu (v souhrnné výši 4 000 Euro). Tak vypořádali (přinejmenším do značné míry) odpovídající majetková práva autorská.

Avšak žalobci byli přesvědčeni, že to nestačí. Když totiž měli možnost zhlédnout celý film, dospěli k závěru, že tvůrci filmu zasáhli nedovoleným způsobem do integrity básně; slovy českého autorského zákona došlo v očích žalobců k tomu, že báseň „Svoboda“ byla užita „způsobem snižujícím její hodnotu“. Takové užití je přitom zakázáno bez ohledu na to, zda byla, nebo nebyla vypořádána majetková práva autorská, dokonce bez ohledu na to, zda taková majetková práva autorská dosud trvají (zákon zde – na rozdíl od majetkových práv autorských, jež uplývají 70 let po autorově smrti – nestanovuje žádnou časovou lhůtu, po níž by bylo možno do díla libovolně zasahovat).

Ke snížení umělecké hodnoty básně ve filmu mělo dle žalobců dojít tím, že režisér spolu se scénáristou Brucem Wagnerem necitlivě upravili některá její slova i slovosled. Báseň byla navíc ve filmu užita se značnou dávkou sarkasmu: Její tón úpěnlivě vyzývající k boji za svobodu v době nejvyššího existenčního ohrožení je užit jako komentář k výjevům ze života znuděné americké smetánky, která zabíjí čas sexuálními orgiemi, drogami, návštěvami terapeutů i příležitostnými vraždami a sebevraždami. Zasazením „vznešené“ Éluardovy básně do tohoto „pokleslého“ kontextu, tvrdili žalobci, báseň jednoznačně utrpěla.

Francouzský básník Paul Éluard

U soudu vyšlo najevo, že režisér filmu David Cronenberg v několika rozhovorech pro tisk výslovně uvedl, že film Mapy ke hvězdám se opravdu snaží nabídnout novou interpretaci básně „Svoboda“ jejím přesazením do zcela odlišného kontextu (z materiálně trpící okupované Francie do materiálně opulentního současného Hollywoodu). Avšak, jak se hájili žalovaní, tím v daném případě jednoznačně nedošlo ke snížení hodnoty básně, pouze k její nové interpretaci – na kterou má v souladu se svobodou projevu každý právo.

Po důkladném zvážení všech argumentů obou stran dal soud nakonec za pravdu žalovaným. Soud v intencích staršího rozsudku francouzského Kasačního soudu z roku 2015 vyšel z předpokladu, že postmortální ochrana autora (alespoň pokud jde o ochranu jeho díla před dehonestujícími zásahy) nemá zásadně sloužit k obohacení autorových dědiců, ale výlučně k ochraně zesnulého autora před jednoznačně neuctivými výstřelky třetích osob, které si přivlastňují jeho dílo. Postmortální ochrana autora rovněž nemá sloužit k tomu, aby určité dílo bylo jednou provždy uzamčeno v určité historicky podmíněné interpretaci. Žalovaní pak prokázali, že filmem opravdu nebylo sledováno nic jiného, než se v rámci nového umělecky svébytného (v tomto případě audiovizuálního) díla pomocí drobných úprav básně a jejím zasazením do nového kontextu tázat po tom, co svoboda znamená pro člověka žijícího v současném konzumním kapitalismu. Rozhodující není, uvedl dále soud, jak na hypotetické poškození díla zesnulého autora nahlížejí subjektivně jeho dědicové, ale výlučně to, zda objektivně k takovému poškození opravdu došlo. V tomto případě objektivně nebylo zasaženo do „ducha“ díla Paula Éluarda: Vnitřní kvalita a povaha básně „Svoboda“ nebyly filmem dotčeny.

Uvedený rozsudek dle mého názoru patří k těm, jež s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dobře vyvažují právo na ochranu (v tomto případě osobnostních, resp. postmortálních) práv autorských s právem na svobodu (uměleckého) projevu. Soud zde nepopřel právo dědiců na ochranu pozůstalosti, pouze zdůraznil mantinely této ochrany, které jsou dány jinými ústavně zaručenými právy.

Je v každém případě zcela přirozené a pochopitelné, že potomci své předky chrání – a to třeba i v případě, že právo zrovna nestojí na jejich straně. Je taktéž zcela přirozené, že následující generace přehodnocují názory generací předchozích (nejen v náhledu na společenskou roli dědictví), a to i navzdory tomu, že potomci jsou odsouzeni věčně konání svých předků opakovat. Neboť jak to řekl v jedné ze svých básní jiný, svého času rovněž stalinismem fascinovaný básník:

Řeky jdou v korytech
a my, že jsme lidé,
navždy se budem brát
lidskými cestami.

(Josef Kainar, „Živí a mrtví“, 1959)