Alice Koubová. Odolná společnost: mezi bezmocí a tyranií

Kniha, kterou jsi dávala jako editorka dohromady, nese podtitul „Mezi bezmocí a tyranií“. Naznačuje se tu, že ve hře je především otázka, jak si zachovávat svobodu ve světě hyperrizikové společnosti. Jak si koncept odolnosti v tvém pojetí rozumí se svobodou?

Možná je důležité začít tím, že kniha, o které se budeme bavit, nemá za cíl rozvinout moje pojetí konceptu odolnosti. Připravovala jsem ji rovnocenným dílem s literární dokumentaristkou Barborou Baronovou a metodologicky je vystavěna na čtrnácti rozhovorech s lidmi, jejichž hlavní působení je v různých oblastech praxe: od investigativního novinářství, přes krizovou psychologickou intervenci, nezávislé živé umění, ekologickou transformaci, ochranu lidských práv, po obranu proti hybridním hrozbám, a mnoho dalších.

Metodologicky jsme rozvíjely postupy takzvané občanské vědy, kdy se porozumění nějaké tematice vynalézá přímo s těmi, kteří se v ní pohybují prakticky. Pojetí odolnosti, které lze v knize najít, vyplývá tedy z těchto rozhovorů. Některé důrazy mě samotnou hodně překvapily a sama bych jim takovou důležitost nedávala, ale o to podstatnější mi přišlo je zformulovat. V době, kdy jsem téma navrhovala, byl navíc pojem odolnosti v českém akademickém prostředí i ve veřejném prostoru spíše neznámý. To bylo pro mě složité ve smyslu prosazení mého výzkumného záměru na Akademii věd, ale pro náš výzkum to bylo výhodné, protože „odolnost“ ještě nebyla překrytá žádnými výklady zvenčí, od autorit, z návodů, předpisů a podobně.

Alice Koubová (na fotce se spoluautorkou knihy Barborou Baronovou) od roku 2020 koordinuje na Filosofickém ústavu AV ČR výzkumný program Strategie AV21 s názvem Odolná společnost pro 21. století a v rámci národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI) vede výzkumný tým Systémy resilience. Působila také jako proděkanka pro vědu a výzkum na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. Ve své práci se zaměřuje na relační etiku, odolnost, identitu a performativní filosofii, které často zkoumá metodami občanské vědy a participativního výzkumu ve spoluprací s českými veřejnými, především kulturními institucemi. Je držitelkou Prémie Otto Wichterle, Ceny Josefa Hlávky, Ceny předsedkyně AV ČR a Ceny Libellus Primus.

Samozřejmě jsem ale měla důvody, proč tento výzkum iniciovat. Ty hlavní byly tři:

Zaprvé pro mě měla „odolnost“ jako perspektiva výzkumu potenciál zpochybnit běžnou banální dialektiku zranitelnosti a síly, polaritu, ve které je na jedné straně lidské utrpení a na druhé pohrdání slabochy, nebo naopak na jedné straně vydírání údajně nezahojitelnými křivdami a na druhé straně odvaha vstoupit do těžkých témat, vynaložit nějaké úsilí, měnit sám sebe nebo systém. V krizích, tedy ve chvílích, kdy nám nestačí naše navyklé popisy reality pro to, abychom se zorientovali v situaci a učinili nějaké další kroky, je to podle mě důležitá perspektiva.

“Svoboda je pro mě výrazem toho, že mám podíl na skutečnosti, kterou žiju, nikoli že jsem od ní emancipována.”

Tím druhým důvodem je můj zájem o otevřené systémy a jejich dynamiku. „Odolnost“ je typický multisystémový pojem – nejde o ní nikdy mluvit jenom na úrovni jednoho systému, třeba jednotlivce, instituce, společenské vrstvy, biotopu, nebo státu. Je pro ni klíčové propojení mezi těmito systémy a charakterizují ji takzvané kaskádovité, nebo zpětnovazební vztahy (tedy například, že život v nadměrně stresujícím prostředí ovlivní biom střeva, který je pak neschopný odolávat celkem banálním nemocem, což má souvislost s mnoha dalšími systémy, jako ekonomický a zdravotní, ve kterých se pohybujeme, a zpětně ještě umocňuje stres). Odolnost souvisí s otevřeností těchto systémů a jejich proměnou v čase.

Když se ptáš na svobodu a hyperrizikovou společnost, tak z tohoto pohledu je zajímavé se ptát, jaké je rozložení rizik a svobod ve společnosti napříč těmito systémy. Mají všichni z nás obdobné možnosti volby? Nebo někdo z nás nese rizika, aby jiní měli možnosti svobodné volby? Mohu se svobodně rozhodovat, když čelím buď neustálému strašení z neexistujících rizik, nebo reálným rizikům, které ale stát či společnost bagatelizuje, nebo mi sděluje, že si za ně můžu sám, i když to není pravda?

A třetím důvodem bylo, že výzkumy společnosti jsou často vedené směrem k různým patologickým diagnózám. Detekujeme deficity a cítíme se jako vítězové nad společností, protože jsme vyzkoumali, v čem zase selhala. Ukazujeme, jak je společnost rozdělená, rozdrobená, narcistní, zchoulostivělá, zrychlená, zpomalená, oportunistická, vyčerpaná, nesvobodná, bezhraniční, paliativní a infantilní. Z hlediska dialektiky mi ve světle všech těchto diagnóz přišlo vlastně provokativní se zeptat, kde na to má společnost na všechno brát zdroje, má-li své patologie měnit. Není navíc pochyb, že se změnit musí, pokud by náhodou chtěla přežít, protože zjevně rozvíjí něco, čím se sama ničí. A sledování toho, o co se vlastně jakýkoli otevřený systém (jednotlivec, ekosystém, instituce, demokracie) může opřít, nechce-li své problémy nechat přerůst ve svou vlastní devastaci, je také něco, co přináší perspektiva resilience. Jedná se tu tedy taky o možnost svobody, možnost sáhnout po něčem, o čem vím, že mám k dispozici, když je přede mnou opravdu složité zadání, které chci řešit jinak než konvenčně. Svoboda je pro mě výrazem toho, že mám podíl na skutečnosti, kterou žiju, nikoli že jsem od ní emancipována. Svoboda je možnost žít komplikované situace a projít je různě, nikoli jen jednou trajektorií určenou z donucení, ze zvyku nebo v disociaci.

“Ti, kteří se hroutí, nejsou ti, kteří trpěli největším násilím, ale ti, kteří byli nejvíce izolováni a měli nejmenší podporu.”

V napětí bezmoci a tyranie pro mne vystupuje i pojem stres. Stres je pro život dost zásadní pohon vývoje, nejen v biologii, ale i ve společenské existenci. Žádná odolnost se nedá bez stresu získat, jde – jak naznačuje podtitul – o jeho míru. Jak vnímáš roli stresu v procesu posilování odolnosti, a jak určit tu správnou, snesitelnou, užitečnou míru?

Celou knihu provází takové schéma prstence, který má dvě hranice, vnitřní a vnější. Je to parafráze na schéma donutu, se kterým pracuje britská ekonomka Kate Raworth v knize Ekonomie koblihy. To schéma naznačuje, že určité faktory života mají své dva prahy, a když je člověk překročí, mají dané faktory úplně jiný efekt. Uvnitř prstence je například možné žít konflikt, stres, úzkost, napětí, krize žitelným způsobem. Otevřený systém má v žitelném nastavení potenciál dostát událostem, kterými prochází, a žít je významotvorně, dát jim smysl a posunout se podél nich dál. V hovorové řeči se o takové události říká: Co tě nezabije, to tě posílí.

Mimo prstenec ale tento hovorový bonmot neplatí. Zuzana Čepelíková v naší knize zdůrazňuje, že za určitých podmínek člověka stresor sice nezabije, ale posílí v něm obranné mechanismy a dezintegraci. Jinými slovy promění otevřený systém v uzavřený a nastane to, že člověk pokračuje dál v životě, ale nemá kapacitu se měnit. Francouzský badatel Boris Cyrulnik označuje tento stav jako „stav vězně minulosti“. Přitom je zajímavé, že rozhodujícím faktorem není míra stresu, ale právě zdroje a propojenost jednotlivých systémů. Cyrulnik také dokazuje řadou výzkumů obecné pozorování, že ti, kteří se hroutí, nejsou ti, kteří trpěli největším násilím, ale ti, kteří byli nejvíce izolováni a měli nejmenší podporu. Simona Bagarová zdůrazňuje, že obyvatelům domova pro seniory pomůže proti disociaci třeba to, že mohou pít nápoje ze svého vlastního hrnku, nebo že před vstupem do jejich místnosti pečující zaklepou. Lukáš Houdek, který čelil pravidelně těžko představitelným výhrůžkám a nenávistným projevům proto, že se zastává obětí nenávistných projevů, píše, jak moc pro jeho práci znamená, že je saturovaný v osobním životě a má pocit domova.

A platí to i naopak, hyperprotektivita poškozuje dětský vývoj, stejně jako sekuritizace zasahuje negativně vývoj společnosti. Líčení rizik, proti kterým musí být člověk nebo společnost ochráněna, souvisí většinou s kontrolou jejich života instancemi, které se nabídly je ochraňovat. Jde o instance biomoci a podmanění, které nakonec po delší době působení může vyžadovat i sám podmaněný, protože přejme názor, že svět je opravdu bytostně ohrožující a on je opravdu především slabý a zranitelný.

Říká se, že zkušenost je souborem omylů, jimiž jsme prošli, snaha o posilování odolnosti může být vnímána jako vyhýbání se omylům, selháním, osobním či společenským karambolům. Jak vnímat zkušenost v přípravách k odolnostnímu sílení.

Tuhle definici zkušenosti neznám, zkušenost chápu jako vztah k záležitostem, které se mě v mém životě týkají a nesou nějaký význam, jejichž vlastnosti, proměny a vzájemné vztahy mě zajímají a uvádějí v pohyb. A nevím o žádném textu, který by odolnost popisoval jako vyhýbání se omylům. Josefina Formanová ve své recenzi knihy pro časopis CEDIT naopak naši knihu interpretuje jako práci s omylností. („Odolnost je, domnívám se, výjimečná schopnost zejména proto, že se nebojí selhání. Odolný člověk se raději zlomí, než aby se donekonečna ohýbal.“) 

Kniha Odolná společnost je plná příkladů sebeopravování, promýšlení podmínek pro sebereflexi a změnu jednotlivých systémů nebo jejich spojů. Ostatně tak i popisuji v závěrečné eseji stav polykrize, nikoli jako to, co na nás nevinné náhle dopadlo, ale jako soubor důsledků našeho vlastního jednání, tedy chyb. Cituji v této souvislost Edgara Morina, kterého jen těžko budeme chápat jako myslitele, který se chce vyhnout karambolům. Větší problém vidím v tom, abychom své karamboly vůbec zahlídli, protože na systému, který je v některých ohledech sebezničující, participujeme do určité míry všichni a přináší nám to nesnesitelnou kognitivní disonanci. Hezky to glosuje Kurt Vonnegut, když píše, že do dějin se zapíšeme jako první společnost, která odmítla odvrátit svou zkázu, protože to nebylo rentabilní.

Jedním z pokusů je hledat reálné zdroje jednotlivých společenských systémů, které nám umožní neignorovat nebo neoutsourcovat ničivé důsledky vlastního fungování. Celou naší knihou prochází tázání po podmínkách, za jakých lze překonat současné status quo v různých oblastech, v různě propojených sociálních systémech. 

“Na systému, který je v některých ohledech sebezničující, participujeme do určité míry všichni a přináší nám to nesnesitelnou kognitivní disonanci.”

Použil jsem záměrně pojem „riziková společnost“, který razil můj oblíbený německý sociolog Ulrich Beck už v 80. letech minulého století. Předpovídal, že kumulace různých globálních hrozeb zvýší v dalších letech tlak nejen na jedince, ale i na celé společnosti. A budeme muset najít nové nástroje k tomu, jak se s takovou zátěží vyrovnat. Co je pro tebe nejpodstatnější východisko, na čem celý ten koncept stojí?

Kniha Ulricha Becka je pro mě také významná, mimo jiné i proto, že ukazuje, že současná společnost dokáže svým vývojem ohrozit sebe sama. Jinými slovy, přivádí sebe samu do double-bindu, kdy to, co považuje za princip svého rozvoje a co maximalizuje, je zároveň principem jejího ničení – to jsem ostatně zmínila před chvílí v souvislosti s Vonnegutem a Morinem. Beck také ukazuje, že naše představa o individualizaci a nezávislosti na určitých sociálních celcích nevede k autonomii, ale k závislostem jiné povahy, které nejsme ochotni vnímat jako závislosti. Tím pádem jsme přes ně snadněji manipulovatelní (sebezlepšování, status sebe sama skrze pracovní výkon, osobní kapitál). Tento aspekt Beckova díla implicitně upozorňuje na to, co explicitně nabízí multisystémové pojetí odolnosti, tedy nutnost chápat lidskou autonomii jako relační a vztaženou k fungování jiných systémů. Beck také ukazuje, jak politično přechází z prostoru parlamentarismu do subpolitiky, mimo jiné a z velké části do rukou oligarchů a finančních koncernů. Tento aspekt má velkou rezonanci ve výzkumu takzvané demokratické resilience, kde dochází k uvědomění, že to, co přestává fungovat, jsou takzvané převodní pásy mezi demokratickými institucemi a žitou zkušeností obyvatel právě kvůli tokům moci, které se odehrávají mimo demokratické instituce.

Nerozumím ale, kam směřuje tvá otázka, co myslíš dotazem na nejpodstatnější východisko, na kterém stojí koncept, a jde-li o „odolnost“, nebo jiný pojem. Beckovo dílo ale s teorií resilience určitě styčné plochy má.

„Odolnost“ může mít i jiný překlad, totiž moc. Opět myšleno v osobním či společenském smyslu: posilování toků moci tak, aby to vyhovovalo kumulované či vrstvené síle celku. Filosof tu slouží něčemu, co sám obvykle pozoruje a analyzuje, stává se aktivní součástí mocenského provozu, dokonce tvůrcem scelujícího mocenského pojetí. Jak se vyrovnáváš s touto námitkou? Jaká je funkce moci v Odolné společnosti? Jaká je role filosofky/filosofa?

„Odolnost“ je neologismus, který vznikl v padesátých letech 20. století, a kdyby bylo možné ho přeložit jako „moc“, tak ho určitě nemá smysl zavádět. Jeho zajímavost právě spočívá v tom, že to není prostá síla celku a není to moc. 

Moc zároveň není totéž co toky moci a kumulovaná síla celku. Když má člověk ve svém životě možnosti ovlivňovat svůj život, má moc, ale to neznamená, že jeho moc je rovnou zmocňováním se života druhých, nebo účast na nějakém mocenském (tedy implicitně zmocňujícím se) provozu. Perspektiva odolnosti, jak už jsem psala, nepracuje jen se dvěma stavy: buď je člověk bezmocně zranitelný, nebo je silák, držitel moci, který rozhoduje o druhých.

Chápu ale, že tvá otázka není abstraktní, ale směřuje spíše ke mně jako filosofce. Říkáš, že mi lze namítnout, že se stávám součástí scelujícího mocenského pojetí, když participuji na této knize, a ptáš se, jak bych se s touto námitkou vyrovnala. Když do knihy nahlédnu, tak se v ní ptám romské aktivistky, jak rozumí současnému českému rasismu, segregaci romských dětí a reprezentaci menšin v českém prostoru obecně; ptám se investigativní novinářky, jak odhaluje organizovaný zločin nadnárodních oligarchických skupin; mluvím s ředitelkou neziskové organizace o jejím systematickém vystupování proti ekologicky drastickým rozhodnutím politické garnitury ČR; mluvím s trenérem moderní sebeobrany a umělcem a iniciátorem kampaně proti nenávistným projevům, jaké jsou podle nich principy rezistence vůči manipulaci, fyzickým napadením a dalším projevům násilí v zaběhaných mocenských tocích české společnosti a jak lze měnit české stereotypy uplatňování moci vůči lidem s nižším mocenským statutem; mluvím s výzkumnicí cirkulární ekonomiky, které mocenský provoz šlape na hlavu naprosto systematicky; s ředitelkou nevládní neziskové organizace hovořím o jejím rozhodnutí podporovat aktivity nezávislého živého umění, které je mocenským provozem pravidelně přehlíženo, nebo naopak používáno pro vlastní cíle; hovořím s propagátorkou myšlenky, že pro systém není nejvýhodnější strategií, aby znevýhodněné děti trestal za jejich znevýhodnění, ale viděl v nich třeba lidi s lidskými právy. A tak dál.

To, co naše respondentky a respondenty možná spojuje, není účast na mocenském aparátu, ale určitá výdrž. Jsou schopni držet různé tyče v ozubeném soukolí našeho zaběhaného systému docela dlouho a převodní mechanismy měnit. Jde jim o systémové změny, nejsou to preppeři ani individuální bojovníci proti jakékoli formě kolektivity, která by ohrožovala jejich křehký pocit autonomie. I tyhle vlastnosti některé z nich vynesly do jejich pozic, navzdory pravidelné šikaně mocenským systémem. Umí být velmi autonomní uvnitř společnosti, která mnohým z nich opravdu netleská.

“Moje filosofická role byla v tomto projektu participativní – iniciovala jsem téma a pak jsem ustoupila do pozadí.”

S námitkou, že jsem na základě těchto rozhovorů aktivní součástí mocenského provozu, jsem neměla příležitost se zatím vyrovnávat, protože nikoho nic podobného zatím nenapadlo. Potýkám se spíš s kritikou mé neochoty přistoupit na konformní jednání, včetně toho, jak má vypadat správná filosofie. Moje filosofická role byla v tomto projektu participativní – iniciovala jsem téma a pak jsem ustoupila do pozadí – poslouchala jsem hodiny jiné lidi, doptávala se jich, nechala je mluvit. Pak jsem s Barborou Baronovou poslouchala nahrávky a četla Barborou editované a autorizované přepisy. Potom jsem se, mimo jiné i za pomocí kvalitativní metody a kódování textů, pokusila přijít na to, co z vyprávění o praxích daných lidí vyplývá a jak naši společnost z perspektivy, kterou jsem jim nabídla, nahlížejí. A to jsem sepsala v závěrečné eseji, opět s jejich autorizací. 

To, že aktivně vstupuji do veřejného prostoru, je ale určitě pravda, a že v něm nevystupuji ze zcela bezmocné pozice, je také pravda. Jsem nejen filosofkou, ale i autorkou divadelních představení, ve kterých hraju, učím na vysokých školách, založila jsem lesní školku pro děti, byla jsem proděkankou pro vědu a výzkum a mám další sociální role, které mi udělují moc. Jsem připravena vydat počet z každého svého konkrétního činu a rozhodnutí v těchto rolích. Filosofie podle mě není disciplína, kterou smí dělat jen člověk zcela bezmocný. Jen je potřeba si vlastní moc stále uvědomovat. Tuhle situaci sdílíme ostatně my dva spolu. Jsi také filosof a působíš ve veřejném prostoru, jsi placen různými aktéry a zdroji. Asi se s tím musíš hodně vyrovnávat, pokud to nebezpečí vnímáš u mě a ptáš se mě na názor. Když jsem podepisovala petici proti tvému odvolání z pozice ředitele stanice ČRo Vltava, dělala jsem to například proto, že jsi podle mě zastával tuto mocenskou pozici skvěle a že různost toho, co Vltava nabízela, odpovídala otevřenosti určitého filosofického postoje ke světu, kterým jsi byl charakteristický a která je podle mě pro společnost klíčová. Odvolali tě na základě bigotních a smyšlených důvodů, tvůj filosofický postoj Vltavě prospíval. Mně osobně tedy spíš než filosofie v sociálních a veřejných kontextech přijde nebezpečnější český klientelismus, díky kterému často lidi útočí jeden na druhého ne z věcných důvodů, ale proto, že jsou něčí kamarádi.

V úvodní esejí mluvíš o klíčové roli „mentálního nastavení“ a „fyzických kontaktů s druhými lidmi“, přitom práce na odolnosti nemá být koučinkem či implementací nějakého postupu. Jak se dá měnit mentální nastavení, v jakém směru, smyslu?

Mnoho respondentů a respondentek popisovalo to samé: systémové změny nelze prosadit proti určitému zažitému způsobu kolektivního myšlení a jednání. V zásadě popisují Bourdieuem definovaný habitus jako něco, co v české společnosti klade velké překážky tam, kde se musíme pohnout. Shrnující pojem nabídla Klára Laurenčíková, když použila termín „trestající kultura“. Tu je obecně možné chápat jako snahu lidí získávat hodnotu tak, že budou systematicky přehlížet kvality těch, kteří jsou na nich závislí, nebo jsou s nimi v konkurenčním vztahu, upozorňovat na jejich chyby, preventivně je obviňovat, zesměšňovat, dostávat druhé na dno za účelem jejich snadnějšího ovládání. V trestající kultuře se odolnost interpretuje jako schopnost přežít v nehostinných mezilidských vztazích díky obrněnosti vůči zraňování, schopnosti se prosadit navzdory nepřejícímu prostředí. To ale, jak už jsem výše popsala, není odolnost, ale disociace podpořená sadou obranných mechanismů. Tento postoj je často spojený s resentimentem, s pocitem křivdy, přesvědčením o vlastní nevinnosti a pocitem nedostatečného uznání od okolí. A s velkou křehkostí, pokud jde o schopnost řešit komplexní problémy.

Kniha dokonce formuluje vybrané strategie trestající kultury: „Segregovat navzdory oficiálnímu zrušení segregace“, „Třídit společnosti prostřednictvím nerovností ve vzdělávacích institucích“, „Obviňovat postižené za to, že na nich bylo spácháno násilí“, „Komunikací odradit a stigmatizovat“, „Překračovat soustavně osobní hranice“, „Odpojit se sám od sebe“, „Zesměšňovat menšiny ze zabezpečené pozice moci“, „Napravovat trestající kulturu pomocí trestů“, „Trestat občany přicházející s nápady, jak opustit trestající kulturu“ a nakonec má oblíbená „Nazvat to ideologií“.

Vůle nepřistoupit na trestající kulturu jako normu prochází celou knihou a vždy je to ukázáno přes konkrétní příklady rezistence. 

“Naděje na sociální spravedlnost je jediným základem pro hodnotný lidský život.”

Četl jsem si jednotlivé příspěvky a postupně si z toho skládal představu, jak by taková odolná společnost mohla či měla vypadat. Jaká je tvoje představa?

Na závěr knihy jsem vytvořila takový přehled témat, která zazněla od respondentů a respondentek nejčastěji. Od důrazu na to, jak magnetizující vliv mají ve společnosti lidé ve vedoucích pozicích (takže když prezident Zeman pronesl rasistickou hlášku, tak celým internetem projela vlna rasistických nenávistných projevů – ale zjevně to funguje i opačně, čili když se člověk moci vymezí vůči rasismu, má to dopad), přes nutnost zajistit všem občanům bazální sociální jistoty, péči o pečující profese, strategickou komunikaci, jejímž cílem nebude držet lidi v nejistotě a strachu tak, aby byli ovladatelnější, ale informovat je o zdrojích a možnostech. A mnoho dalšího.

Zároveň to ale není tak, že by ta kniha jakkoli předkládala vizi, že je třeba dosáhnout nějakého stavu s nadpisem „odolná společnost“. Jednak to ani nejde, jednak v tom hrozí obrovské nebezpečí politizace. Velmi se v tomto shoduji s postojem, který pojmenoval Richard Rorty ve své knize Philosophy and Social Hope. Navzdory tomu, že dva texty, které chtěly předvídat, co se stane v dějinách, či co se má stát, aby se lidem žilo lépe – podle Rortyho jsou to Nový zákon a komunistický manifest – jsme zatím tyto texty neviděli v praxi systémově uplatněny. Kristus zatím nedorazil, věřící lidé nejsou morálnější než pohani, a zatím se na socio-politickém poli neobjevil ani osvícený a solidární proletariát schopný řídit spravedlivě společnost. Systémová implementace těchto utopií pravidelně končí v rukou oligarchů, morálních hypokrytů a egomaniakálních gangsterů, jak říká Rorty. 

Jenže, pokračuje, není pravda, že jsou tyto texty k ničemu. Tyto dva texty jsou výrazem stejné naděje – totiž naděje na sociální spravedlnost a naši ochotu a schopnost brát potřeby dalších lidských bytostí se stejným respektem a pochopením, s jakým bereme potřeby svých nejbližších. Rorty zdůrazňuje, že naději je nutné odlišit od jistoty vědění a vládnutí. A že právě taková naděje na sociální spravedlnost je jediným základem pro hodnotný lidský život. Naděje uvedla v pohyb nesmírné množství hnutí, Rorty uvádí úsilí křesťanů v rámci abolicionismu, dělnických protestů, které dosáhly systémových změn. To říká politický filosof, pragmatik, anti-autoritativní myslitel, anti-esencialista. Zároveň vyjadřuje touhu po reformním textu, nikoli textu revolučním či mesianistickém, a touží umístit naději do kroků směrem k budoucnosti, nikoli věčnosti.

Myslím, že to, co formulují jednotliví respondenti a respondentky naší knihy, je jejich žitá zkušenost s českou společností, do které sami intervenují s naději na sociální spravedlnost a schopnost a ochotu vidět druhé lidi jako lidi. A mnozí tuto pozici mají doplněnou o naději, že se dokážeme jako společnost transformovat tváří v tvář důsledkům svého vlastního nakládání se světem a sebou samými. Odolnost je určitá vlastnost systému, který toto spíše umožní, než neumožní.