Publikaci otevřou tři odborné texty. Marie Barešová a Michaela Režová sledují dějiny ateliéru od prvních diskuzí nad jeho založením až po současnost. Pozicí filmového média v uměleckoprůmyslovém školství se ve svém textu zabývá Matěj Forejt. Marie Barešová komentuje ve své studii využití metody orální historie při výzkumu dějin ateliéru a představuje hlavní témata realizovaných rozhovorů. Stěžejní část publikace tvoří editovaná interview s vybranými osobnostmi spojenými s historií ateliéru. Pokrývají celé časové období existence pracoviště i šíři oborů, kterým se absolventi věnují po odchodu ze školy. Kniha bude obsahovat i rozsáhlou obrazovou přílohu, skládající se z fotografií a reprodukcí děl z archivu samotného ateliéru či soukromých archivů. Cennou přílohou knihy je kompletní soupis absolventů ateliéru a jeho pedagogů.

---

Když jsme se rozhodli pátrat po stopách nejstaršího ateliéru animace v Čechách, stálo před námi několik výzev. Vytvořit filmovou výstavu, publikaci, zmapovat archiv ateliéru a představit vůbec poprvé uceleně jeho historii. Věděli jsme, že historii ateliéru chceme nastínit skrze osobnosti, které jsou s ateliérem spojeny, i to, že dějiny jako takové chceme zachytit odborným textem, k němuž jsme neměli skoro žádné zdroje. Je potřeba říci, že jsme pracovali s malými střípky, ze kterých jsme postupně sestavovali celou skládanku. Objevila se třeba hromádka fotografií prací z 50. a 60. let, ale bez popisek. Vykoukl na nás rok 1951 jako začátek fungování ateliéru na UMPRUM, ale to, že se o něm diskutovalo už v roce 1945, prozradilo až detailní pátrání ve fondu školy uloženém v Archivu hlavního města Prahy. Měli jsme seznam absolventů, ale na to, že někteří změnili ateliér, nebo co přesně psali za diplomku, jsme si museli přijít zase jinak. Proč se vůbec zabývat historií vysokoškolského ateliéru? Důvodů vidím hned několik. Podle mého názoru je k budování vize dnešní podoby studia animace na UMPRUM důležité znát jeho historii, kontexty, ve kterých výstupy studentů a studentek vznikaly, i to, jaké vize měli lidé ve vedení ateliéru v minulosti. Stejně tak považuji za důležité, aby současní posluchači znali historii a osobnosti místa, kde sami studují. Jednak je jeho historie neodmyslitelně spjatá s dějinami československého animovaného filmu a druhak je skvělé inspirovat se osobnostmi, které experimentovali, žili a studovali v místě, jež si stále udržuje podobného ducha. Pro současné studenty je všechno s ateliérem spjaté nějakým způsobem poprvé. Pro místo samotné, ale i pro jeho pedagogy, kteří neodcházejí každých šest let, ale zažijí během svého působení několik generací, se věci opakují. V 50. letech se také dělaly bujaré večírky, lezlo se opalovat na střechu školy, nebo se vyráželo společně na plenéry a výlety zakončené táborákem. Přeci jen eviduje ateliér na 300 jmen těch, kteří jej absolvovali, byli tam na stáži nebo v něm učili. A to už je velká řada osobností, u nichž můžeme hledat inspiraci a vzor. Byli studentkami a studenty stejného ateliéru v jiné době, neznamená to ale, že neprožívali to, co prožívají na stejné půdě studenti dnes.

Troufám si tvrdit, že takový výzkum o jednom z mnoha ateliérů, které na UMPRUM fungují, jsme podnikli jako první. Výjimkou je v rámci školy jen detašovaný zlínský ateliér tvarování strojů a nástrojů, který ale již neexistuje. Nebyl tedy příliš velký prostor dívat se na vše analyticky, podrobně se zabývat tématy jako jsou třeba ateliérová zadání nebo propojení ateliéru s Krátkým filmem či analyzovat jednotlivé absolventské snímky. Věříme však, že připravovanou publikací položíme základní kámen pro další výzkum, ať už náš či jiných badatelů. Rovněž bych si přála, abychom nezůstali jediným ateliérem na UMPRUM, který se rozhodl o svou historii detailně pečovat a uceleně ji představit širší veřejnosti. Při průzkumu dostupných zdrojů nás zaujal například velký fotografický archiv keramiky či textilu. Co se nám tedy povedlo? Dát dohromady celý filmový archiv ateliéru, který v současné chvíli čítá na tisíc nejrůznějších cvičení a filmů. Ve spolupráci s Národním filmovým archivem započít digitalizaci těch nejstarších snímků, které nebylo možné vidět od jejich dokončení. Během několika měsíců se podařilo digitalizovat přes 30 snímků z období 50. až 70. let minulého století. Na 250 filmových děl jsme představili ve 30 pásmech uvedených na výstavě ANIMACE 70: Sedm desetiletí ateliéru animace na UMPRUM v Galerii UM přímo v budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Podařilo se nám uspořádat sraz absolventů a dvoudenní konferenci, která svým programem jak vzpomínala, tak se dívala kupředu. Připravili jsme doprovodný program v podobě dvou odpolední zaměřených na loutku a hudbu v animaci i dvě projekce z filmového materiálu v kině Ponrepo. Spustili jsme nový web ateliéru s informacemi o jeho historii i současnosti  a především tak zpřístupnili filmový archiv, který budeme postupně doplňovat. Stojí před námi ještě dokončení publikace, která by měla vyjít v příštím roce.

Michaela Režová

---

Ti druzí z UMPRUM

Ateliér animace na UMPRUM je vedle katedry animace na FAMU obvykle v Praze považovaný za ten druhý a nekonformnější. Ačkoli jsou absolventky a absolventi ateliéru na UMPRUM úspěšní v mnoha tvůrčích oblastech od experimentálního filmu po motion design, pro laickou veřejnost jsou srozumitelnější spíš „studentské Oscary“ nebo festivalové trofeje za narativní filmy, kterými se častěji pyšní spíše FAMU. Přitom dějiny ateliéru na UMPRUM jsou oproti „famácké“ katedře animace o čtyři dekády delší. Zatímco na uměleckoprůmyslové škole se zřízení animovaného oboru začalo chystat brzy po druhé světové válce, na FAMU se výuka animace začala zabydlovat teprve v 80. letech a svou katedru získala až v roce 1991. Čím to, že si i po sedmdesáti letech nese ateliér animace na UMPRUM pověst experimentálního pracoviště, kde se neholduje jen tvorbě filmů s příběhem?

Přestože měl po svém vzniku ateliér začít vychovávat pracovníky pro státní filmový průmysl, nikdy nebyl koncipován jako filmová škola v pravém slova smyslu. V souvislosti s ateliérem se skloňuje například pojem filmové výtvarnictví. Ten napovídá, že absolventky a absolventi ateliéru neměli animované filmy jen točit, ale také zajišťovat jejich výtvarnou podobu nebo propagaci. Poměrně široký záběr ateliéru, kde se dodnes kromě animace studenti a studentky pouštějí také do ilustrace, komiksu nebo třeba zvukové tvorby, sice občas sklízí výhrady například od filmařů vychovaných na FAMU, ale zároveň zcela odpovídá prostředí své školy. Zaprvé má tato škola menší oborové technické zázemí, a tak je třeba si kromě obrazové složky filmu vlastními silami zajistit i třeba zvukovou nebo postprodukční stránku. A zadruhé – a to především – je prostředí uměleckoprůmyslové školy ze své podstaty odlišné od filmové akademie. Od svého počátku, položeného především Gottfriedem Semperem, mělo uměleckoprůmyslové školství vychovávat tvůrce umělecky kvalitní masové produkce. Ostatně i ateliéry malby nebo sochy byly na uměleckoprůmyslové škole původně zaměřené na jejich užitou polohu, tedy například na produkci soch k výzdobě fasád domů. A jak se postupně v průběhu 19. a 20. století rozšiřoval záběr průmyslové masové produkce a také počet nově vznikajících médií, vzrůstala i nabídka oborů na uměleckoprůmyslových školách. Někde se začala vyučovat třeba fotografie, u nás se v poválečném období setkáváme s průmyslovým výtvarnictvím, s nímž byl spojen detašovaný ateliér pražské uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně. Dokonce i počátky výuky filmu u nás nejsou spojeny jen se založením FAMU, byly totiž položeny už v meziválečném období na bratislavské uměleckoprůmyslové škole. Není tedy překvapením, že i na pražské UMPRUM filmový ateliér existuje, zároveň ale není divné, že je jiný, než jsme zvyklí z filmových škol.

Jsem přesvědčený, že široce vymezený záběr filmového výtvarnictví, který si ateliér udržel od svých počátků až dosud, patří k jeho základní genetické výbavě. I když při pohledu zvenčí může budit falešné zdání koncepční neukotvenosti a své vlastní studentky a studenty staví do náročných situací, kdy je třeba si poradit s řešením rozmanitých tvůrčích i technických problémů, ve výsledku vychovává všestranné tvůrčí osobnosti. Při svém vlastním studiu na UMPRUM jsem během ateliérových stáží na animaci zažil toto místo jako prostor mediální i výtvarné diverzity, a i když jsem se mnohokrát setkal s nápady, jak směřování ateliéru lépe vymezit a více sešněrovat, přál bych si především, aby k ničemu takovému nedošlo. A aby se naopak sedmdesátiletá tradice experimentování a doširoka otevřených tvůrčích možností v ateliéru stala tím, co všichni, kteří budou v budoucnu stát v jeho čele, pochopí jako jeho základní hodnotu, již je potřeba chránit a rozvíjet.

Matěj Forejt

---

Dějiny animace v rozhovorech

Do výzkumu věnovanému historii ateliéru animace na UMPRUM jsem vstoupila jako kurátorka Sbírky zvukových záznamů Národního filmového archivu. Kolekce rozhovorů kontinuálně rozvíjená od 90. let 20. století obsahuje také zhruba sedmdesát rozhovorů zaměřených na oblast animovaného filmu. Projekt ANIMACE 70 nabídl zajímavou příležitost tento počet rozšířit. To jsem uvítala zejména v situaci, kdy dějiny animace stojí v českém prostředí badatelsky na okraji zájmu. V této oblasti najdeme řadu podnětných témat, ale k mnohým z nich nejsou bohužel přístupné relevantní písemné zdroje. Jejich absenci může v některých případech vhodně vyvažovat zapojení orální historie. Metoda využívající k poznání minulosti hloubkové rozhovory vedené s pamětníky zkoumaných událostí pomohla odhalovat dějiny ateliéru animace prostřednictvím osobních vzpomínek lidí, kteří v něm působili.

Ateliér animace na UMPRUM absolvovalo do roku 2021 přibližně 250 lidí a působilo v něm asi 45 interních a externích pedagožek a pedagogů a dalších zaměstnanců. Navzdory překážkám způsobeným probíhající pandemií nemoci covid-19 se nakonec během jednoho roku podařilo natočit rozhovory s 33 osobnostmi. Díky takto vysokému počtu interview jsme společně s Michaelou Režovou, iniciátorkou projektu, zachytily absolventky a absolventy nejrůznějších specializací. Vedle animátorů a ilustrátorů totiž ateliér vychoval třeba režisérku a současnou vedoucí Katedry animované tvorby na FAMU Michaelu Pavlátovou, tatéra Michala Beneše, herního designéra Jakuba Dvorského, nebo textilní výtvarnici Lindu Retterovou. Úspěšní jsme byli i v zachycení vzpomínek několika generací. Získali jsme výpovědi několika posluchačů Adolfa Hoffmeistera, kteří UMPRUM studovali v 50. či 60. letech. Díky tomu jsme mohly pochopit, jakým vývojem ateliér během sedmi dekád své existence prošel. Nejstarší absolventi měli velmi omezenou možnost vyzkoušet si natáčení animovaného filmu. Tento nedostatek překonával ateliér jen pozvolna a neomezený rozlet dovolil až nástup digitálních technologií. Velká část našich respondentek a respondentů vzpomínala na pedagogické působení Hoffmeisterova asistenta a pozdějšího dlouhodobého vedoucího Miloslava Jágra. Výtvarný styl i svébytnost těchto osobností totiž výrazně spoluurčovaly povahu celého ateliéru. V období po roce 1989 je vystřídali Jiří Barta nebo Jakub Zich, oba absolventi tohoto pracoviště.

Ateliér vznikl na uměleckoprůmyslové škole v době, kdy animovaná tvorba dosud neměla v našem prostředí silnou tradici. Období jeho existence se tudíž do značné míry překrývá s historií animovaného filmu u nás. Řada absolventek a absolventů i pedagožek a pedagogů totiž působila nejen na tvůrčích pozicích v animovaném průmyslu, ale i na řadě vysokoškolských pozic po celém Česku a jejich výuku tudíž ovlivnila i zkušenost z uměleckoprůmyslové školy. Rozhovory natočené primárně za účelem zmapovat dějiny ateliéru animace jsou proto důležitým příspěvkem k poznání animačního vzdělávání a historie i současné praxe animovaného filmu u nás. Metodologicky podnětný mnoha generační rozptyl pamětníků navíc plasticky zachytil pozici lidí v tomto oboru v nejrůznějších podmínkách. Nejvýraznější zlom přinesl přechod od státního socialismu k pluralitní demokracii následovaný rozpadem státem kontrolované kinematografie. Zkušenosti jednotlivých žen a mužů vstupujících do praxe v politicky, ekonomicky, technicky i technologicky odlišných etapách našich dějin v závislosti na době jejich narození nabízejí pestrou směsici často až kontrastních poznatků.

Animovaný film se stal v poválečném Československu snad nejvýraznějším úspěchem znárodněného filmu. Náleželo mu také velmi štědré financování přinášející jeho pracovníkům důležité sociální jistoty. Výpovědi narátorek a narátorů vztahující se k posledním desetiletím dobře ukazují každodennost animačního průmyslu v nejširším slova smyslu. Období po roce 1989 demokratizovalo možnosti profesního uplatnění, působení v prostředí tržní ekonomiky a soukromých společností nicméně „vzalo“ tvůrcům bezpečné prostředí pravidelného zaměstnání a z něj vyplývající ekonomické zajištění. Osobní rozhovory s pamětníky tak obohatily poznání dějin kinematografie nejen na úrovni institucionálních dějin, pomohly rekonstruovat sociální vazby, nebo podobu volného mimoškolního času ve sledovaných dekádách. S těmito a dalšími tématy vybraných interview se čtenářky a čtenáři podrobněji seznámí díky knize, kterou u příležitosti výročí ateliéru animace vydáme. Kompletní záznamy budou výzkumníkům od příštího roku k dispozici v badatelně Národního filmového archivu.

Marie Barešová