Animot

Během vývoje námětu bakalářského dokumentárního filmu na FAMU jsem se opakovaně zabývala otázkou, zda lze ve filmu převzít hlas zvířete. Osobně totiž nesouzním s přírodovědeckými dokumenty, které „objektivně“ pozorují život zvířat kolem nás. Našim cílem proto bylo vyhnout se antropomorfnímu nebo příliš koncipovanému zobrazování: chtěli jsme spolu s kolegy natočit film, který se vymezí vůči těmto „klasickým“ dokumentům o zvířatech a pokusí se najít jiný úhel pohledu.

Domnívám se, že některé dokumenty zvířata neustále konzervují. Vytvářejí zdání absolutní pravdy. Tuto pravdu však autor filmu často nezpochybňuje, pouze v ní diváky utvrzuje. Záměry filmařů vytvářejí náhled, který se vyhýbá skutečnému porozumění.

Je dobré si uvědomit, že takové filmy zobrazují pouze dočasný stav. Sama docházím k tomu, jak se zvířaty my lidé ve filmu vlastně manipulujeme, ohýbáme jejich podstatu, chování, jazyk, pohledy, dokonce i čas. V tomto ohledu jsem v průběhu natáčení nejen přemýšlela, jakým způsobem se na zvířata díváme my lidé, ale i jakým způsobem se ona dívají na nás. Jak do obrazu dostat ono sepětí, blízkost a porozumění?

Naším původním záměrem bylo nás, kteří natáčejí, zcela skrýt a v obrazu nekomponovat. Skrze to jsme na každé natáčení (celkem 26 dní) přicházeli s jinými nápady a kamerami. Po neustálých změnách technologie záznamu a stylu natáčení jsme právě čtrnáctý den začali umisťovat na záchranáře GoPro kamery. Tím jsme docílili záměru formálně absolutně nejednat, nechat záznam bez naší kontroly plynout, a do vztahu se záchranáři tím vnesli pocit, že jejich práce skutečně něco znamená a je námi oceňovaná. Ta chvíle nás, myslím, velmi sblížila, což je zvláštní, až paradoxní. Zatímco jsme hledali způsob, jak se přiblížit ke zvířatům, přiblížili jsme se naopak k lidem. Od té doby jsme ve středu světa filmu (v předmětné stanici) stáli s nimi.

Film jsme se rozhodli natáčet ve dvou záchranných stanicích: v Praze, kde jsme trávili většinu času, a poté ve Vlašimi. Během natáčení jsme se často do oné záchrany divokých zvířat zapojovali a snažili se pomoci. Nejtěžší pro nás bylo časté setkání se smrtí jednotlivých zvířat. Vůbec první záchrana sražené srny autem nedaleko Chodova pro mě byla jednou z nejtěžších a do filmu jsem se ji rozhodla nedávat. Námět filmu vychází z mé úplně první zkušeností s eutanazií. Až po smrti svého milovaného psa jsem si uvědomila absurditu vlastnění a pojmenovávání zvířat. Absurditu zakořeněných rozdílů mezi jednotlivými druhy a s tím souvisejícího – z mého pohledu naprosto úchylného –vztahu k domácím zvířatům a toho hegemonního k těm ostatním. Osobní setkání se smrtí léčil během natáčení čas a ústup k neformálnosti.

Termín „animot“ si vypůjčujeme od francouzského filozofa a dekonstruktivisty Jacquese Derridy, podle něhož skutečnost, že existuje jedno slovo pro pojmenování všech zvířat, zdůrazňuje propast mezi člověkem a ostatními živočichy. Pojí proto jednotné číslo „l’animal“ (francouzsky „zvíře“) s množným „animaux“ (francouzsky „zvířata“). Vzniká tím tak novotvar, který ponechává tradiční i netradiční pojetí slova. Na jedné straně tedy přijímáme a na straně druhé ve stejném čase stále pochybujeme.

Vydali jsme se na cestu za divokými zvířaty ve snaze lépe je poznat, pochopit a chránit. Později jsme zjistili, že nejrozumnější cesta vede směrem od zvířete, nikoli k němu. Jedině tím mu poskytneme absolutní svobodu.