Audiodokument? Jasně, ale jak na to?

Cítíte to. Pudí vás potřeba tvořit, nemáte chuť psát, hrát, vymýšlet fiction, zajímá vás realita, život kolem vás takový, jaký je, chcete dokumentovat, poukazovat, odhalovat, vyprávět skutečné příběhy skutečných lidí. Cítíte to, budete dokumentarista nebo dokumentaristka. A láká vás zvuk. Vypadá to jednoduše, jste na to – prakticky – sám nebo sama, je to intimní, vaše, bez kompromisů, autorské, (dokumentární) podcasty frčí, nahrávadlo není zas tak drahé, stříhat se naučíte… Ano, přesně tohle chcete. Jenže.

Současná česká podcastová scéna je převážně rozhovorová. Je to nejjednodušší, nejlevnější a popravdě také nejotravnější. Osobně vnímám tento stav jako nutné přechodové období k zažrání se podcastů pod společenskou kůži a věřím, že povede k nutné selekci a přesycenosti a začnou se (už se tak děje) vynořovat propracovanější a kvalitativně vyspělejší autorské výpovědi. Logicky se to děje ve veřejnoprávním prostoru (Sádlo, Hrana, Moje terapie… ), ale poslední dobou i u soukromých produkcí (Anatomie strachu, Pohřešovaná, Akce olej…).

Ale i u té nejjednodušší rozhovorové formy slyšíme poměrně častou rezignaci na kvalitní zvuk. Někdy je to určitou namachrovaností tvůrců (jde přece o sdělení, ne?), neumětelstvím a neochotou se učit (jde přece o sdělení, ne?) a absencí a pocitem nepotřebnosti dramaturga a kvalitního zvukového mistra (jde přece o MOJE sdělení, ne?).

Chyba. Podcast je poslech (většinou) ve sluchátkách a zvuková krajina příběhu musí být zřetelná, přehledná, čistá a barevná. Cožpak se rádi díváme na rozmazané filmy? Je to stejné jako nezáměrně amatérsky rozostřená kamera. Ale přesně tohle docela často v narychlo vzniklých podcastech posloucháme. Nárazy větru, neplastičnost zvuku, nezvládnuté prskající retnice, nezřetelné prostředí, rozdílné umístění respondentů v různých zvukových úrovních bez stereo přehlednosti, šum, chaos. A právě tohle i sebelepší sdělení a obsahovou vizi nelítostně ničí. My děláme, že to neslyšíme, protože takhle zní leccos, je to běžné, tak co jako, zvykli jsme si. Naštěstí to ve skutečně propracovaných podcastech není a nemůže být běžné. Neobstály by.

Na začátku je téma, příběh, to, co chci interpretovat, protože nic takového jako překlopení reality do zvukového zpracování neexistuje. Každá vaše otázka, váš střih, vaše skladba, použití zvukového designu a hudby JE autorskou interpretací reality, kterou zachycujete a vyprávíte. A je stěžejní být natolik pokornými, abychom byli schopni nechat příběh žít vlastním životem, nesměřovat jej podle svého, ale zachytit vlastní směřování toho kterého člověka nebo události. Jsme a zároveň nejsme neviditelnými. Ten rozpor, střet na hraně interpretovat a zároveň nechat žít, je obrovským dobrodružstvím a šťávou takového hledání. Někdy procesem bolestivým, ale parádním.

Vzpomínám na strhující debut Martiny Pouchlé Berka se rozhodl zemřít. Hlavní hrdina podřezává ovci a neviditelná Martina jen zaznamenává. Ale použije to. Celý proces zabití zvířete. Zvukově přesně a naturalisticky. Všechno to souvisí s Berkovým postojem k životu i smrti, posluchači řeší etiku a jsou zděšeni, patří to k interpretaci reality? Co je za hranou? Za mě jednoznačně patří, pokud jsme poctiví. Martina nechce lacině šokovat, je opravdu pokornou autorkou, která je na oné hraně rozpoznávání toho, co je ten přesný zvukový a zároveň signifikantní obsahový obraz vypovídajícího detailu příběhu. Fraktál vyprávění. Ta brutální zkratka mi řekne víc než desítky minut řečí o čemkoli.

Nebo Brit Jensen a Zuzana Vlasatá v Akci olej. Sympatizují s Trávníčkem, nebo ne? Mohou? Obě dobře vědí, že pokud zjistí cokoli, co Trávníčkův obraz znejistí, zveřejní to, protože musí. A celou dobu řeší, jestli nahlížejí příběh „neviditelně“ a pravdivě (a co to vůbec je?), a zároveň vědí, že ony jsou ty, které „neviditelné“ být nemohou. Jsou nestranné autorky. Vybraly si to.

Tak jaké si vybrat téma? Takové, které mě baví, oslovuje, zajímá, zneklidňuje, popuzuje MĚ, autora. Pokud vzbuzuje emoce u mě, bude zajímat i posluchače, je to přenosné. Všechny příběhy už byly odvyprávěny, všechno už se stalo, ale nikdy jste je nevyprávěli vy. Váš pohled, pokud jste upřímní a pokorní, bude vždycky nový, osobitý. Cokoli je nosné. Cokoli starého je nové, pokud vyprávíte vaší optikou. Cokoli. Ale.

Kouč, kámoš, prudič, podpora, ucho...

Sedím v kanceláři Českého rozhlasu a v té boží pozici vedoucího Tvůrčí skupiny Dokument se setkávám s autory. V podstatě jako dramaturg. Chtěl bych točit o těžkém životě bezdomovců, říká jeden. Ok a co jako? To všechno známe, odpovídám. Může si to kdokoli kdekoli přečíst. Znejistí a začne vysvětlovat, jak moc zásadní je jeho autorský pohled na těžký život oněch lidí. Rozumím, ano. A co jako? A tak se trápíme, dokud (pokud vůbec) pochopí, že nejde o moje uspokojení odpovědí na otázku „A co jako?“, ale o cestu dovnitř, k samé podstatě toho, proč chce točit to které téma, k samému základu jeho/její autorské potřeby a puzení. Je tak důležité si sami v sobě vyjasnit ten základní moment, touhu, potřebu po zrovna tomhle. Pak se celý proces vyjasní, je to jako terapie, zaklapnou dohromady všechny nejasnosti nebo aspoň většina a otevře se prostor tvorby. Je to opojné, lákavé, návykové, ale bez hloubkového rozpoznání ne samotného tématu, ale potřeby tohoto tématu pro MĚ, autora. Bez rozpoznání zdroje se proces komplikuje a láme, skládá se řemeslně nebo mechanicky, ale ne s lehkostí přirozené potřeby tvořit. Koho by to bavilo?

Vzpomínám na debut Kristýny Břeské Siga el baile – je možné se někdy zastavit? Věděla přesně, co chce říct, tušila jak, ale nevěděla přesně jak. Tango? A co jako? Když tančím, jsem to, co jsem. Hm, skvělý. A co jako? Kdekdo tančí. To jsem já, s ženskými problémy, pomáhá mi to...  A co jako? MUSÍM NATOČIT, CO MI TANGO UMOŽŇUJE, CHÁPEŠ? A jsme doma. Kristýna je talent a pochopila to. Posléze natočila Šutry v čokoládě a na scéně máme jednu z nejzajímavějších a talentovaných přirozených autorek současnosti.

A jsme u dramaturga. K čemu je? Ďáblův advokát, druhé ucho, kouč, kámoš, prudič, podpora. Jak kdy a jak komu a v čem. To je tak individuální! Jsou autoři, kteří potřebují koncepční podporu, a ti další zase konkrétní detailní dohled nad segmenty dokumentu. Někdo se rád dohaduje, jiný jako žáček obhajuje jednotlivé vlastní kroky – to není škola, soud, to je chemie, naladění, touha týmově vychytat, najít skřípající momenty, vyladit, konzultovat, naladit se spolu, protože nikdo nejsme bůh neomylnosti, ale toužíme po co nejlepším výsledku.

Jako autor potřebuju dramaturga čím dál víc a jako dramaturg si tu roli užívám čím dál víc. Těžko přenosný pocit, kdy si voláme s Brit a řešíme podrobnosti jednotlivých úseků Akce olej, emoční dopad, odstup, výslovnost a uvěřitelnost narace, kolikrát stačí jen ťuk, náznak a celý koncept se pootočí, diskutujeme, znovu obracíme, až dojde k fázi nemilosrdného krácení, každý autor nerad uřezává ručičky svým dětem. Tolik vrstev spolupráce od pochopení, zvukové srozumitelnosti, obsahového chápání, návaznosti vyprávění až po řemeslné zákonitosti žánru a úrovně novinářské samozřejmosti! Je to jako vztah. V ideálním případě dočasný vztah autora a dramaturga, velmi partnerský, blízký, vzájemně důvěřivý, otevřený a upřímný.

A právě tím a z toho vzniká nová kvalita, která se setsakra podepisuje na výsledku autorské výpovědi. Ega ustoupí stranou, tvoříme, spolu, cítíme to, volně a svobodně. To je krása. No, vypadá to lákavě, ale v praxi jsou to hlavně dohady, tápání, nejistota, pře, opakování, zkoušení a znovu důvěra, nové verze... A přesto krása. Pokud někdo dramaturga nepotřebuje (pokud to tvrdí), potřebuje ho tím spíš. Nevěřím takovým vyjádřením.

Chcete začít? Začněte. Všechny dohady kolem toho jsou hry mysli. Pokud to cítíte, uděláte to (viď, Kristýno? Martino?). A všechno se ukáže. Je to vlastně jednoduché. To složité přijde cestou. Ale co je složité, pro koho a jak? Audio dokument je přitažlivá možnost vyprávět ostatní přes sebe a sebe přes ostatní. Velmi intimně, soustředěně a svobodně. A jednoduché a dobrodružné je to proto, že vlastně nikdy nevíte. Buď to jde a postupujete, nebo ne a také nějak postupujete. Není to nijak vzdálené od života samého. Prostě dokument.