Autorský dokument jako drahý koníček

V posledních deseti letech došlo i díky Státnímu fondu kinematografie a České televizi k velkému rozmachu tuzemské dokumentaristiky. Čeští dokumentaristé a dokumentaristky upozorňují na společenské problémy stojící mimo pozornost mainstreamových médií, navštěvují prestižní zahraniční festivaly a sbírají ocenění. Přesto roste počet autorů a autorek, kteří po jednom dvou dokumentech přecházejí k hrané tvorbě, případně se od autorských projektů odklánějí k zakázkám pro komerční televize a platformy. Částečné vysvětlení tohoto trendu nabídly závěry studie o spolupráci mezi režiséry a nezávislými producenty dokumentárních filmů, kterou pro AMU vypracoval dokumentární režisér Jindřich Andrš. 

Z kvalitativního výzkumu vyplynulo, že natáčení dokumentů je dnes v Česku odsouzeno k tomu, aby bylo pouhým koníčkem. Kdo se mu chce věnovat, musí počítat s nedostatkem času a peněz a nadbytkem stresu. Když pomineme bulvární portréty zápasníků specializujících se na prohry nebo jalové pokusy o true crime investigativu, generují nonfikční filmy v kinech minimální zisk. Podstatná část jejich rozpočtu proto musí být dotována z veřejných zdrojů, které jsou ale kvůli podfinancovanosti celé kultury notně limitované. Šetření v České televizi, která je jedním z významných dokumentárních (ko)producentů, nedává moc nadějné vyhlídky ani do budoucna. „Je to takový hodně pošetilý z pohledu [...] racionálnějšího podnikatelskýho záměru, který rychle opouští nějaký věci, protože se mu tržně nevyplatí,“ svěřil se Andršovi jeden z producentů (všechny odpovědi byly anonymizované).

Honorář za režii? Nejnižší z celého štábu

Pro producenty a producentky dokumenty zkrátka nejsou finančně atraktivní. Navíc je napříč oborem i společností rozšířená představa, že libovolný dokument lze natočit za pár drobných. Náklady se ve skutečnosti stejně jako u hrané tvorby liší projekt od projektu. V řadě ohledů významně narostly. Třeba množství natočeného materiálu je od nástupu digitálních kamer násobně vyšší. Sestříhání deseti minut filmu představuje v průměru měsíc práce ve střižně. Kompletní výroba celovečerního dokumentu je pak podle Andršových dat záležitostí na tři až pět let, což pro režiséra představuje 150 až 200 dnů práce. Stávající honoráře těmto číslům zdaleka neodpovídají. Žadatelé o příspěvek z Fondu se nicméně danému úzu přizpůsobili a do grantů raději uvádějí nižší odměny pro jednotlivé členy štábu. Žádosti s vyššími rozpočty jim byly opakovaně vráceny s komentářem, že jsou nadhodnocené. 

„Sestříhání deseti minut filmu představuje v průměru měsíc práce ve střižně.“

Ačkoli na režisérech a režisérkách leží zásadní díl zodpovědnosti, jejich ohodnocení bývá v případě autorských dokumentů nejnižší z celého štábu, necelé dva tisíce korun hrubého za natáčecí den. Jedná se přitom o paušální odměnu, která zůstává stejná bez ohledu na množství práce či zkušenost dotyčného člověka. Ani vyjednávací vliv režisérů neodpovídá faktu, že bývají iniciátory projektů a hlavními garanty jejich realizace. Nemají například formální nárok na licenci, nemůžou rozhodovat, jak bude s dílem nakládáno – kdy a v jaké verzi se objeví v kinech nebo televizi. Očekává se, že přistoupí na smluvní podmínky stanovené producenty. Ty pro ně ale bývají krajně nevýhodné. Podíl režiséra na výnosech činí dle výzkumu v průměru 5 %. Za adekvátní by režisérstvo považovalo desetinásobek.

Pojmenujme problém

Producenti a producentky dokumentárních filmů se sice na pomyslné pyramidě nacházejí výš, mají větší pravomoci, ale ani jejich honoráře nebývají závratné. Pokud vyrábějí převážně dokumenty, nedosahují dle Andršovy studie ani na průměrnou měsíční mzdu. Neplatí tedy, že by producenti na vykořisťovaných režisérech vydělávali miliony. Stejně jako oni se v daném odvětví snaží nějak přežít. Smyslem podobných průzkumů proto nemá být nalezení viníka, ale pojmenování problémů. Teprve pak bude možné společně vyjednávat o důstojných a udržitelných pracovních standardech. Prozatím navzdory množství kvalitních filmů platí, že kdo chce s kamerou kriticky reflektovat okolní svět, vyprávět o věcech, na kterých mu záleží, musí buď hodně omezit své životní náklady a zdědit byt po babičce, nebo se dokumentaristice věnovat jen ve volném čase, když jej nezaměstnává hlavní práce.

Namísto soustavné kultivace talentů v dokumentárním filmu dochází v důsledku k jejich migraci do jiných oblastí audiovize. Podle Andrše a dalších dokumentaristů a dokumentaristek, kteří o tématu diskutovali například na jihlavském festivalu, ale na stole leží několik konkrétních návrhů, jak podmínky narovnat. Pokud má dál vznikat tolik dokumentů a v takové kvalitě jako doposud, Fond a Česká televize musejí navýšit své investice do nonfikční produkce. Rozpočet by pak měl být sestavován dle časové náročnosti, ne paušálem, který nezohledňuje inflaci a další relevantní faktory. Nezbytné nejspíš bude pevné vymezení toho, jak dlouho může práce trvat a jak budou kompenzovány přesčasy.

Žádný z uvedených kroků se ale nebude prosazovat snadno, dokud jako společnost neopustíme výkonnostní mindset a přesvědčení, že úspěch je určován tržní hodnotou a že si na sebe každý typ umění, včetně toho, které slouží veřejnému zájmu, musí vydělat.