Boj o každý záběr. Situace ukrajinských filmařů

Realita, ve které Ukrajinci (na východě země už od roku 2014) pracují a žijí, znamená často každodenní boj o přežití, nedostatek spánku a základních lidských potřeb. Válka zasáhla také do běžného života filmařů, kteří v zemi působí. Výzvy, kterým ukrajinská dokumentaristika čelí, přibližují tři z nich. 

„Jedním z velkých problémů je, že se znásobilo duševní vytížení, kterému při natáčení na Ukrajině čelíme: už to není jen práce, ale také zajištění bezpečnosti sebe, svých blízkých, řešení materiálních záležitostí a zvládání stresu způsobeného neustálým přísunem zpráv z bojových zón,” říká Stephane Siohan, koproducent snímku Nevyhasneme. Olga Beskhmelnytsina, producentka snímku Překonat temnotu, dodává: „Naše každodenní životy znamenají balancování mezi bezpečnostními riziky, blackouty a nedostatkem elektřiny. Při natáčení musíme mít vždycky i plán B.” Darya Bassel, hlavní dramaturgyně Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Docudays UA, začíná svou výpověď otázkou: „Spousta filmařů Ukrajinu opustila ve snaze najít bezpečné útočiště pro sebe nebo své blízké. Zůstanou ve svých profesích a vrátí se na Ukrajinu, až bude po všem?”

Nekonečná improvizace

„V únoru 2022 pro náš štáb válka představovala nezměrnou lidskou, profesionální a technickou výzvu. Představte si, že dva roky natáčíte na místech, která najednou okupuje ruská armáda. Z některých našich protagonistů se stali uprchlíci, s jinými jsme ztratili kontakt,” vzpomíná Siohan, který s režisérkou Alisou Kovalenko produkoval mimo jiné oceňovaný snímek o několika teenagerech z Donbasu a jejich cestě do Himaláje na pozadí propukajícího konfliktu. „Naše reakce byla okamžitá. Alisa se přidala k bojové jednotce ukrajinské armády, střihač odjel do Evropy, já jsem okamžitě vyrazil posbírat všechna data na harddiscích v obléhaném Kyjevu a jakmile jsem mohl, pokusil jsem se je dostat do Polska. Kdyby se s nimi něco stalo, náš film by neexistoval.” Data i štáb naštěstí turbulentní dobu přečkali, takže se film Nevyhasneme mohl představit i v Česku v rámci festivalu Jeden svět.

Jak doplňuje Olga Beskhmelnytsina, krizová situace přinesla práci v nových, náročnějších podmínkách. „Abychom se adaptovali, museli jsme situaci přijmout a naučit se spoustu nových věcí, ať už jde o základy zdravotnictví nebo o to, jak se má člověk chovat při střelbě či při pohybu válečnou zónou. Dostali jsme i školení o tom, co dělat, když by nás zajali Rusové,” líčí producentka snímku Překonat temnotu výzvy válečné reality a dodává: „Doma a v kanceláři musíte mít zásobu jídla, nouzový kufřík s osobními věcmi a doklady a hotovost. Jako dokumentarista také musíte mít neustále po ruce nějakou techniku, nebo aspoň mobil, který natáčí ve 4K. Samozřejmostí jsou také vesty, helmy a speciální vojenské akreditace.” Snímek režisérské skupiny Kinodopomoha dokumentuje ruskou invazi napříč válkou zmítanou zemí od Lvova po Charkov. Byl také zahajovacím filmem Jednoho světa.

„Nebudeme schopni točit ukrajinské filmy”

I přes přísná bezpečnostní opatření ale při natáčeních stále dochází k nehodám. „Ukrajinský filmový průmysl už během války přišel o mnoho talentovaných lidí,” přibližuje Darya Bassel. Ti, kteří se své profesi mohou i nadále věnovat, podle ní žijí v neustálém napětí - ať už jde o nedostatek elektřiny, letecké poplachy či fakt, že každý člen štábu může být povolán armádou. 

Stephane Siohan přibližuje obraz psychické zátěže ještě více: „Na začátku října 2022 začalo Rusko masivně bombardovat Kyjev. Jedna z raket dopadla 300 metrů od bytu naší střihačky a zabila několik lidí. Během několika hodin jsme se s Alisou rozhodli přestěhovat celý štáb včetně techniky do Varšavy.” Podobné události zatěžují tvůrčí proces nejen z hlediska času, ale primárně z hlediska lidské psychiky. „Všichni jsme zažili smrt někoho z našich blízkých. Zármutek a pohřby se staly každodenní záležitostí.” Olga Beskhmelnytsina dodává, že s psychickou zátěží musí filmaři aktivně pracovat, mluvit o mentálním zdraví a rozebírat, jaký vliv má na životy válka. “Nikdo z nás nebyl připravený natáčet válečné zločiny a být svědkem těch nejhorších věcí, které mohou lidi potkat: smrti, zničených domovů a bídy. To všechno hluboce ovlivňuje naše pracovní i osobní životy,” doplňuje.

Ruská agrese zásadně postihla také oblast financí. „Ukrajinský ekosystém nezávislých filmů je zcela závislý na státních financích, které hned po začátku invaze zamrzly. Velké množství projektů se zastavilo na neurčito spolu s nimi, jiné filmy zachránila zcela bezprecedentní pomoc ze zahraničí,” bilancuje Darya Bassel. Sama pracuje na festivalu Docudays, který se kvůli válce z Ukrajiny přesunul do hostitelských evropských měst. Kolaps národní filmové agentury zmiňuje také Stephane Siohan. Ukrajinští filmaři podle něj riskují, že zcela ztratí možnost tvořit dokumenty o své vlastní zemi pod modro-žlutou vlajkou. “Nebudeme schopni točit ukrajinské filmy,” podotýká.

Válka jako výzva

Na druhé straně ale existují živé iniciativy, které místním filmařům pomáhají. V rámci fundraisingové iniciativy DocuHelp, za kterou stojí zmiňovaný filmový festival Docudays, funguje také německo-ukrajinský program Filmboost nebo fond European Solidarity Fund For Ukrainian Films. „Tyto programy otevírají zcela novou, nepoznanou stránku filmové historie,” přemýšlí Bassel. Spousta filmových profesí ale podle ní na granty či další formy podpory vůbec nedosáhne. „Neustále hledáme další možnosti financování, hlásíme se o granty, stipendia a programy. I to je ale složité kvůli výpadkům elektřiny a internetu. A když vyrazíme prezentovat projekt do zahraničí, zabere nám cesta několik dní vlakem a spoustu stresu z toho, jestli a kdy dorazíme,” doplňuje Olga Beskhmelnytsina.

Všichni tři zpovídaní filmaři a filmařky vidí v situaci také historický potenciál, který může ukrajinskému filmu pomoci. Jeho využití ale může být zatím jen hodně vzdáleným cílem. „I přes velmi náročné podmínky tu musíme stále žít a pracovat. Ukrajince válka sjednotila jako nikdy předtím. I mezi filmaři tak vzniká nová, společensky aktivní generace, která bere za svou zemi zodpovědnost,” předkládá Olga Beskhmelnytsina.

„Natáčet na Ukrajině je složité, ale musíme vydržet. Dokumentujeme historii,” říká Stephane Siohan a doplňuje, že kromě podpory v podobě financí a výbavy je důležité vytvářet nátlak na ukrajinskou vládu, aby na místní filmový průmysl zcela nezanevřela. Na otázku, jak jinak lze ukrajinský průmysl podpořit, odpovídá Darya Bassel: „Pracujte s ukrajinskými filmaři! Jsou mezi námi skvělí a schopní lidé - nejen na Ukrajině, ale také u vás, v zahraničí. Herci a herečky, kameramani a kameramanky či střihači a střihačky. Tím, že s nimi budete pracovat, podpoříte i nás.” Stephane Siohan zároveň dodává: „Neberte nás jako oběti, ale jako sobě rovné. Nepomáhejte jen tím, že na festivalu vytvoříte blok ukrajinských filmů, ale systematičtěji. Současní Ukrajinští filmaři si zaslouží být důstojně zahrnuti do evropského průmyslu,” uzavírá.