Časosběrné filmy a Manželské etudy Heleny Třeštíkové

Filmové sbírání času vychází ze samé podstaty filmu a dělí se na dva protichůdné druhy. První umožňuje zrychlit to, co s ohledem na lidský život trvá příliš dlouho. Druhý naopak zpomaluje to, co je pro lidský pohled příliš rychlé. Oba postupy odpovídají dvěma základním kategoriím sběrných filmů – časosběrům sociologickým a přírodovědeckým. Čeština pro obojí používá označení časosběr. Naproti tomu například angličtina jednotlivé časosběry nazývá různě: time-lapse (přírodovědný) a longitudinal, long-term observation nebo period drama (různé typy sociologického časosběru).

Pravděpodobně nejstarším časosběrným projektem je série Winfrieda Junga Die Kinder von Golzow, která od roku 1961 sledovala tehdy sedmileté děti z městečka na německo-polské hranici.  Filmaři natáčení ukončili v roce 2006 s tím, že „vše podstatné už bylo řečeno“. Během 46 let vzniklo dvacet filmů a celý projekt má v Golzowě i vlastní muzeum. 

Nejpopulárnějším časosběrným formátem jsou série 7UP, které vymyslel významný britský režisér Michael Apted. Při natáčení vychází z poznatku, že buňky se v lidském těle obnovují v sedmiletých cyklech. Od roku 1964 proto natáčí v sedmiletých intervalech skupinu čtrnácti dětí. Režisér zkoumá, jak příslušnost ke společenské třídě ovlivňuje budoucí život dětí. Zatím poslední pokračování, 56UP, odvysílala britská komerční stanice ITV v roce 2012.

Za zmínku stojí i nejrozsáhlejší časosběrný projekt, který zahrnuje neuvěřitelných 1 038 sledovaných osob. Je to tzv. Dunedinská multidisciplinární studie, která od roku 1972 sleduje obyvatele novozélandské provincie Otago. Kromě lékařských testů vzniká při setkáních i filmový záznam a fotografie, které se pak stávají podkladem pro řadu zajímavých dokumentů. 

V České republice se časosběrným filmům věnovalo také několik režisérů, například Pavel Koutecký, Olga Sommerová, Jan Šikl nebo Kristýna Vlachová. K nejdůležitějším postavám tohoto žánru ale patří Helena Třeštíková. Během téměř 40 let natočila a stále natáčí jedenáct časosběrných projektů. Mezi nejvýraznější patří cyklus Manželské etudy.  

Cyklus Manželské etudy vznikl v 80. letech na objednávku Krátkého filmu Praha. Podnětem byla celospolečenská diskuze o vysokém procentu rozvodů mladých manželství. Statistika ukazovala, že kritických je prvních pět let. Třeštíková si na pražské Staroměstské radnici vybrala deset párů ve věku 18–25 let a začala s nimi natáčet časosběr, který měl trvat právě pět let. 

Cyklus Manželské etudy Třeštíková natáčela ve třech fázích: 1980–1986, 1999–2005 a 2009–2017. Původních deset manželských dvojic zredukovala na šest. O některých vznikly samostatné celovečerní filmy (Marcela, 2006, Strnadovi, 2017). Postupně si vytvořila vlastní časosběrnou metodu. Při natáčení se snaží opakovat stále stejné jednoduché otázky, které hrdiny podněcují k otevření vlastních témat. Ke svým hrdinům se vrací i mimo stanovené intervaly – je stále v pohotovosti, připravená natáčet. Proto se jí daří dostat do svých filmů více emocí. I díky tomu se filmy setkávají s velkým diváckým zájmem, a to nejen v televizi (Manželské etudy sledovalo přes milion diváků), ale také v kině (dokument Katka vidělo přes 120 tisíc diváků).

Pro její filmy je typická snaha zaznamenat prostředí, ve kterém její aktéři žijí. Snaží se proto při natáčení navodit atmosféru všedního dne: „dělejte to, co byste normálně dělali, kdyby tu nebyla kamera“. I díky tomu se z časosběrných filmů Třeštíkové stává cenný historický materiál. 

Hrdinové jejích časosběrných projektů se potkávají i v reálném světě. Režisérka je zve na premiéry a občas je i vzájemně konfrontuje. Tak se ve třetím pokračování Manželských etud setkávají manželské páry a hodnotí natáčení. Film se tak stává trvalou součástí jejich života. 

Helena Třeštíková chce v časosběrných projektech pokračovat i v budoucnu, a pokud nebude moct dál sama natáčet, chce projekty předat svým dětem. Její dcera Hana Třeštíková (1982) už šest let natáčí Manželské etudy nové generace.