Česká škola neexistuje?

S Goranem Markovićem jsem si poprvé psal v roce 2011, když jsem domlouval projekci jeho filmu Turné pro přehlídku Vsetínský filmový maraton, kterou pořádám s přáteli z Filmového klubu Vsetín. Již tehdy mne mile překvapila jeho vstřícnost, a hlavně to, že mi odpověděl pěknou češtinou. Z jeho reakce bylo zřejmé, že má z uvedení svého filmu v Česku radost. Věděl jsem, že studoval FAMU, ale ještě jsem neznal jeho knihu Češka škola ne postoji (Česká škola neexistuje) a netušil jsem, jak hluboký vztah k Česku má.

Během naší komunikace na jaře 2018, při které jsme se domlouvali na přehlídce jeho filmů v rámci Vsetínského filmového maratonu a také na organizaci české distribuční premiéry jeho filmu Falsifikátor, si režisér posteskl, že v Česku doposud nikdo nevydal jeho knihu Česká škola neexistuje. V té chvíli nás s kolegy z distribuční společnosti Balkanfilm napadlo, že pokud knihu nevydáme my, nevydá ji nikdo... A to by byla velká škoda, protože se nejedná jen o Markovićovy vzpomínky na studentská léta, ale také o pohled cizince na nás Čechy a na dramatické události roku 1968, kterých nebyl jen pozorovatelem, ale také přímým účastníkem. Ukázalo se ale, že v tom nezůstaneme sami. Oslovili jsme děkana FAMU Zdeňka Holého. Nadšeně s vydáním knihy souhlasil a dal nám doporučení pro ediční komisi FAMU, která svým rozhodnutím zařadila knihu do plánu Nakladatelství Akademie múzických umění (NAMU).

Při úvahách o názvu knihy jsme však trochu znejistěli. Můžeme vydat s podporou FAMU knihu, která svým názvem hlásá, že česká (filmová) škola neexistuje? Nakonec jsme se přece jen rozhodli pro jeho doslovný překlad, protože má své opodstatnění. Když si knihu přečtete, zjistíte, že nepopírá existenci školy jako instituce, ale poukazuje na něco úplně jiného. A pro Gorana Markoviće existuje právě ta jediná česká škola – FAMU. Na obálce knihu stručně přestavuje text filmové historičky Marie Barešové, v němž se mimo jiné píše: „Autor komentuje každodennost socialistické společnosti i důležitý a dramatický úsek našich dějin kulminující v roce 1968. Ve stejné době zažívala filmová fakulta období své největší slávy, vyučovali zde například spisovatel Milan Kundera nebo režisér Elmar Klos. Mimořádné ovzduší přineslo také zvýšení počtu zahraničních zájemců o studium. Mezi nimi tvořili významnou skupinu studenti a studentky z Jugoslávie. Jejich „podezřelá“ přítomnost vyvolávala řadu nečekaných situací. Popis těchto peripetií se v Markovićově podání mísí se zábavnými historkami ze života mladého muže...“

České vydání obohacené o rozhovory

Text knihy napsal Marković brzy poté, co dokončil svoje studium na FAMU. Kniha ale v Jugoslávii poprvé vyšla až v roce 1990. Druhé vydání, ze kterého vychází český překlad Silvie Matúšové, bylo publikováno v Srbsku v roce 2009. České vydání jsme opatřili doplňkovými texty, abychom jej pro domácí čtenáře zasadili do širších souvislostí. Text tak doprovází nejen biografie, ale také rozhovor s autorem. Ten byl sestaven pro potřeby knihy ze tří interview, které s Markovićem postupně v letech 2014, 2015 a 2019 vedla Marie Barešová. Rozhovory byly editovány tak, aby vhodně obohatily text autobiografické knihy. Markovićovy odpovědi nejen doplňují události popsané v knize a aktualizují ji pro české čtenáře, ale zároveň pomáhají překlenout dlouhou dobu, která uplynula od jejího prvního vydání. Marie Barešová si s Goranem Markovićem povídala česky. Kvůli autenticitě byl rozhovor upravován minimálně, aby byl zachován původní Markovićův český projev. Celou publikaci otevírá úvodní slovo Markovićova spolužáka z FAMU a významného chorvatského režiséra Rajka Grliće, napsané na autorovu žádost.

„Knížka vysvětluje každého z nás Jugoslávců, co jsme studovali v Praze, jednotlivě. V Jugoslávii bylo populární mluvit o nás jako o ‚české škole‘. Neviděli nás jako individuality, nechápali nás zvlášť, že každý z nás měl svůj styl, svůj osud, svoji biografii, a tak dále. Napsal jsem tu knížku se záměrem trochu demystifikovat výraz ‚česká škola‘, a proto má titul Česká škola neexistuje. Taky měla demystifikovat, že jsme se v Praze naučili všechno. Hodně studentů chtělo studovat v Praze, protože si mysleli, že je to nějaká magická škola. Jak ale víte, je to normální škola, jaké existují i jinde,“ přibližuje v rozhovoru v českém vydání knihy Marković důvod napsání své knihy a líčí také atmosféru roku 1968. „Kniha začíná rokem 1965, končí začátkem sedmdesátých let, ale v prostředku je rok 1968... Měl jsem pocit, že Praha a to prostředí měly nějakou magickou sílu. Ta anarchisticko-liberální atmosféra byla všude. Lidé přicházeli a cítili, že se tam děje něco důležitého. V roce 1968 byla revoluce na celé planetě, ale já jsem měl pocit, že to začalo v Praze...  V Jugoslávii byla knížka, vydaná v roce 1990, velmi populární. Když už se nedala koupit, lidé si ji mezi sebou půjčovali. V roce 2009 pak vyšlo její druhé vydání.“

V rozhovoru s Marií Barešovou se Marković svěřuje, jak je pro něj cenné, že kniha konečně nyní vychází česky: „Když přišla v Československu revoluce, Havel, myslel jsem si, že bude lidi zajímat, jak vidí jejich zemi cizinec, který se k nim dostal vlastně náhodou. Ale nikdo nechtěl tu knihu přeložit... Tak teď konečně, téměř po třiceti letech. Jsem velice rád... Z pohledu někoho, kdo je ve vaší zemi cizinec, můžete vidět strašně moc věcí nově, jinak.“

Ve zmíněném rozhovoru Marković zároveň glosuje, jak se situace obou zemí za třicet let proměnila: „V době, kdy jsem knihu psal, byla situace proti dnešku obrácená. My jsme žili velmi dobře, já jsem točil filmy a v Čechách byla strašná krize, depresivní situace. Kniha vznikla před revolucí, před Havlem. Dneska je to obráceně. My už nemáme naši zemi, ve které jsme se narodili. Naše země je rozdělená na několik fašistických států... To znamená, že my teď žijeme v takových malých státech, žijeme psychicky i ekonomicky velmi špatně. U vás se žije mnohem líp... Já jsem v jednom životě zažil tolik změn, že je to nepochopitelné. Když byla v Československu okupace, když převzal moc Husák, všichni si mysleli, že je to konec, že se nikdy nic nezmění. Ale ono se to změnilo. To je určitá naděje pro nás... Nevím, jestli se toho dožiju, ale přijde to.“

Kniha Česká škola neexistuje je druhou publikací, na jejímž vydání se podílel Filmový klub Vsetín. Jeho prvním vydavatelským počinem byla kniha Slovinský film a František Čáp, která vyšla v nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov. Jedná se o výbor textů slovinských autorů o významném českém režisérovi Františku Čápovi, který v Československu natočil filmy jako Noční motýl, Babička, Děvčica z Beskyd, Mlhy na blatech a mnoho dalších. V roce 1949 Čáp emigroval nejprve do Západního Německa a později se usadil v Jugoslávii, konkrétně ve Slovinsku, kde se stal spoluzakladatelem tamější kinematografie. Jeho význam pro slovinskou kinematografii dokumentuje i to, že po jeho prvním slovinském filmu Vesna je pojmenovaná nejprestižnější slovinská filmová cena. Tento sborník textů je unikátní v tom, že mapuje druhou, u nás takřka neznámou, část Čápovy kariéry.

Vydání knihy Česká škola neexistuje souvisí jak s aktivitami Filmového klubu Vsetín, který již 12 let pořádá filmové přehlídky zaměřené na kinematografie zemí bývalé Jugoslávie, tak s činností distribuční společnosti Balkanfilm, která uvedla do kin nejnovější Markovićův film Delirium tremens. Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kinematografie.