Christo a Newton ve skulinách umění

Jednou z oblíbených disciplín populární kulturní publicistiky jsou rozhovory s umělci. Kromě vzpomínání na stará setkání, historek z uměleckého provozu a kontextualizace tvorby se v takových rozpravách samozřejmě dostává i na výklad vlastního díla. Chvíle, kdy autor odpovídá na všetečnou a všudypřítomnou otázku, „jak to umělec/umělkyně myslel(a)“, „jak máme vašemu dílu rozumět“, patří k těm nejzoufalejším. Není snad nic trapnějšího a zbytečnějšího, než když autor MUSÍ někomu vykládat, jak se stával autorem, a otevírá tak stylizovaně dveře do své mysli, citlivosti, myšlení. Dílo přece mluví samo za sebe, je tu od toho, abychom ho vykládali my sami, tedy my, diváci, konzumenti, ti, co se s dílem nebojí setkat a třeba se s ním srazit a základně mu nerozumět, i to patří k dílu. Dílo nepotřebuje návod k použití, protože pokud bychom mu mohli rozumět podle předem daného výkladu, jakéhosi autorského algoritmu, nebylo by to už umění.

Diskurzivní či pojmová rozprava nad výtvarným dílem je vždy jen pokusem o překlad, v němž se ztrácí mnoho podstatného, co v díle zůstalo. Může jít o pozvání na cestu interpretace, ale také svedení z cesty k něčemu, co by pozorovatele na díle třeba nikdy nezaujalo. Vzniká tak něco jako předběžný rastr vnímání a výkladu, z něhož se někdy nedá již dostat, protože takové předporozumění zkrátka nelze vytrhnout z hlavy.

Ani dokumentární film se takovým „rozpravám v obraze“ (mluvící hlava umělce v ateliéru rozkrývá tajemství své tvorby, překrývána obrazy děl samotných) nevyhýbá, jeho výhodou je však multimediálnost a z ní vycházející montáž, díky níž se film a jeho diváci mohou snadno a naráz přesunout ze světa díla do světa výkladu a oba světy v multimediální sestavě propojovat. Existují ale i víceméně observační dokumenty zpřítomňující dílo a jeho výklad tím, že sledují umělce při práci, při vytváření díla. Klasické voyeurství, které je filmu vlastní, je tentokrát mnohem bezohlednější, protože nemíří na vnější bulvární intimitu (osobní nahota typu kdo, kde, s kým, jak), nýbrž na tu vnitřní, tam, kde se já stává já právě v otisku do svého díla.

O jeden takový dokument se pokouší i snímek Christo: Chůze po vodě, v němž se známý bulharský umělec, který bohužel na konci května letošního roku zemřel, snaží u jezer na severu Itálie realizovat svůj projekt, v němž lidé budou moci mezi pevninou a ostrovem chodit po vodě. Režisér Andrej Paounov sleduje vznik „zázraku“ (jak o umění často mluví například Kateřina Šedá), který má v tomto případě ke všemu dvojitý symbolický smysl. Jak všichni vědí, po vodě uměl chodit asi jen Kristus, po němž má Christo své jméno, jenž tento zázrak, jak se v čase filmu předvede, dokáže díky své pevné umělecké vůli zopakovat.

Nemá valný smysl tu shrnovat celou Christovu strategii a „trnitou cestu k zázraku“, kterou ve filmu všichni uvidí, za pozornost stojí snad jen dvě věci. Pojetí umění jako neustálé pozornosti a práce, jak ji předestírá umělec v diskuzi s dětmi, jimž vysvětluje, že umělec potřebuje více vášeň než trpělivost (passion/patience), neboť nepracuje od osmi do čtyř jako jiní lidé, nýbrž prakticky neustále. Druhá pozoruhodná věc je role množství a masy v konceptuálním díle. Christo vykonává zázrak jako individuální akci, kterou pak nechává sdílet ostatním. Při určitém množství lidí se ale z konceptu stává nebezpečná hračka a ze zázraku chůze po vodě by se mohlo stát topicí monstrum.

Možná je to dokonce ono „slabé místo umění“, které masa zákonitě ničí – jakkoliv ji všichni umělci více či méně otevřeně pro umocnění svého sebeuspokojení chtějí –, protože od určitého množství nelze prožívat individualizovaný, a přesto společný zázrak. Jistě, i Kristus oslovoval zástupy, ale vždy jako množství jednotlivců, ne jako stádo, které běží po pontonu, aby si užilo umění. Dav se s uměním nikdy nesetká.

Druhý film, jenž se dívá tvůrci pod ruku, i když je voyeurský jen způli, neboť akci komentuje různými mluvícími hlavami, včetně autora, je snímek Helmut Newton: Nestoudná krása. Režisér Gero von Boehm použil v původním názvu méně lyrizovaný podtitul „The Bad and The Beautiful“, Zlo a Krásno či Zlý a Krásný. Oba pojmy se totiž vztahují jak k Newtonovu fotografickému dílu, tak k autorovi samotnému. Je to autor „kontroverzní“, tvrdí se i ve filmu, například v archivním střihu na americkou intelektuálku Susan Sontagovou, která se fotografii teoreticky dlouhodobě věnovala a došla ve francouzské televizi za přítomnosti Newtona k závěru, že jeho fotografie ženy pervertují a že je to vlastně misogynská tvorba.

Celý dokument je v podstatě velkou polemikou s tímto trochu úzkoprsým ideologickým pohledem feministky, jak mimo jiné dokládají svědectví Newtonových ženských modelek, které se prvoplánovou erotičností řady scén necítily ponižovány, často naopak docházely k tomu, že v nich Newton ve fotce dokázal najít něco, co samy před sebou skrývaly. Newton se během celého filmu předvádí spíše jako někdo posedlý fotografováním, nikoliv primárně sexem, tedy nekonečnými zuřivými cvakáními závěrky fotoaparátu, jež jsou něco jako krádeže vzácné, protože neustále mizející reality. (Ano, je to slast jako každá jiná, tedy vposled sexuálně založená). Newtonova posedlost nakazila i jeho ženu June, uměleckým jménem Alice Springs. Vlastně se nakazili navzájem, takže poslední Newtonova fotografie (jeho jako objektu pro aparát), musí pochopitelně vzniknout na smrtelné posteli. Není to morbidnost či perverzita, jen důslednost fotografického nerda, řeklo by se v dnešní „hipsterštině“.

Newton je neuctivý k ženskému tělu jen v jednom jediném smyslu: bere mu význam o sobě, protože je komponuje do souvislostí a fotografických výpovědí, které mluví mimo tělo. Jinak řečeno: jeho největší „hřích“ je v tom, že se nesoustřeďuje na tělo jako takové; ženské tělo neadoruje, jak je běžné, tedy jako objekt erotické krásy, nýbrž jako součást širších náznaků a kompozic, které dávají nějaký nový smysl. Přehnaná až vypjatá erotičnost a svůdnost je jen často až kýčovitý klam, jenž má tělo osvobodit od jeho zobrazující svázanosti s různými mužskými i ženskými klišé krásy. „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě, „a to je umění a krása.“

Christo i Newton ve svém snažení a hledání leží jako v horké koupeli, která neustále uvolňuje a nadlehčuje, často ale až k únavě a vysílení. Christo se jeví jako koncentrovanější a jistě i nezávislejší, protože své projekty vymýšlel zcela sám a také si na ně sám vydělával. Newton je typický nájemný řemeslník, který však i v rámci daného klišé najde skoro vždy skulinu pro sebe a své vidění. Není vyloučeno, že právě tyto skuliny sebe jsou tím, o co v umění běží. Mohou se jimi totiž většinou protáhnout i ostatní, aby tak na vlastní kůži zjistili, že to tak v životě jde. Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.