Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluci

V soutěžní sekci Česká radost uvádíte svůj film Iluze, stylizovaný do estetiky počítačové hry. Co pro vás toto médium představuje?
Je to umělecká budoucnost, nový svět. Má v sobě interaktivitu – kdokoliv se může stát součástí uměleckého díla a to je nádhera. A když uděláte dobrou hru, stvoříte úplně neuvěřitelné věci. Zároveň může být hrozně silná, manipulativní.

Proměnil se váš pohled na ni během natáčení?
Půl roku před natáčením jsem strávila v knihovně a zkoumala, co počítačová hra vůbec znamená. Podobně jsem studovala teorii státu a politiky, maďarskou historii a kulturu. Takže ano, můj pohled se proměnil, protože jsem se hodně naučila a poznala neskutečnou spoustu skvělých her. Nešlo mi přitom o jejich interaktivitu, ale o jejich estetickou stránku, proto jsem sama žádné nehrála, jen jsem při tom pozorovala ostatní.

Ve vašem filmu předkládáte hodně audiovizuálních podnětů, přitom nijak nevedete divákovu pozornost. Nechala jste zodpovědnost – volit si, na co se soustředit – na divákovi záměrně?
To je odrazem mého vnímání reality. Film utvářím tak, jak mi to přijde přirozené. Chápu, že diváci nemusejí stíhat, ale ať se tím nestresují. Nevadí, když jim něco unikne, protože se za pět minut dozvědí ještě horší věci. Baví mě je nešetřit, protože svět sám o sobě je dost intenzivní a já ho lidem předávám tak, jak ho vnímám.

Ve které fázi se Iluze začala rodit? Jela jste už do Maďarska s tím, že natočíte film?
Do Maďarska jsem si jela odpočinout. Po prvním týdnu jsem si ale začala uvědomovat, že se tam děje něco zvláštního. Bylo to pro mě šokující. Zažívala jsem osobní muka, protože žít v nesvobodném světě je mou noční můrou. Přemýšlela jsem, co s tím. Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluci, ale nevěděla jsem jak. Chodila jsem za lidmi, ale ti byli tak smutní, že to s nimi nešlo. A jediné, co v životě umím, je točit filmy. Nic jiného jsem posledních deset let ani nedělala. Tak pro mě bylo přirozené reagovat takto.

Když lidem o něčem zakážete diskutovat, přestanou o věcech přemýšlet, protože o nich spolu nemluví.

Scénář tedy vznikal už přímo v Maďarsku?
Ano. Začínala jsem s myšlenkou, že půjde o počítačovou hru. Nechtěla jsem ukazovat tváře lidí, ale přišlo mi super, nechat je stát se herci. Navíc přežít v jakémkoli systému je tak trochu jako videohra. Můžete ji hrát kdekoliv, na kterémkoli kontinentu, v kterékoli zemi. Další scény přicházely vzápětí. Něco jsem měla v hlavě hned, něco přišlo později, třeba až ve střižně. Například moment se třemi postavami, které se snaží zapomenout na svět, patřil původně do jiné části filmu, ale ve střižně bylo nakonec rozhodnuto jinak.

Zaznívají ve filmu výpovědi z úst lidí, kterým se vyobrazené příběhy skutečně staly? Nejde o herce, kteří by přeříkávali příhody někoho jiného?
Až na jednu scénu, kterou nahrála maďarská herečka žijící v Česku. Nechtěla být v titulkách, protože má v Maďarsku hodně přátel. Takže paranoia existuje i u lidí, kteří žijí mimo Maďarsko, mají maďarské přátele a identifikují se jako Maďaři. V tuto chvíli si člověk musí uvědomit, že je na tom systému něco hodně špatně. Všechno ostatní jsou lidé, se kterými jsem se poznala a mluvila s nimi.
Každý má potřebu mluvit o něčem, co je pro něj důležité, a já chtěla proniknout do jejich intimity. Fakta mě moc nezajímala. To bychom se potom museli bavit, co je to demokracie, co je to svoboda – a to je jiný film. Chtěla jsem proniknout do intimity člověka, který svou situaci nějak vnímá. A proto jsme si s mými protagonisty sedli a v angličtině si povídali. Daný člověk mi svůj příběh sdělil třeba třikrát a já mu pokaždé vysvětlila, čeho potřebuji víc a čeho míň. V maďarštině jsme nahrávali ve chvíli, kdy jsem si obsahem jejich výpovědi byla jistá nebo když jsem měla pocit, že je pro ně rozhovor psychicky náročný. Zkuste se čtyřicet minut bavit s někým z České republiky, ze svobodného světa, o něčem, co je u vás špatně! Nato jsme si sedli s překladatelem Evženem Gálem, který nám všechno postupně překládal, a nakonec jsem stříhala s maďarštinou v jednom uchu a s překladem v druhém. Proces vzniku byl náročný, ale podle mě je důležité, že je celý film v maďarštině, zaslouží si to.

Je Iluze spíše o vás a vašem vnímání situace v Maďarsku, nebo o lidech, jejichž příběhy vyprávíte?
Jakákoliv informace, kterou předáváte, je subjektivní. Samozřejmě jsem do Maďarska přijela já, Kateřina z České republiky. Mám nějaké zkušenosti a svět vnímám trošku jinak než ostatní. Iluzi hraju já, díváte se skrze mou optiku. V jednu chvíli i manipuluji s obrazem a vidíte věci, které se nikdy nestaly – tvrdím vám, že je válka, protože pro mě celá tamní situace s válkou hraničí. Vypravěčkou jsem já.

Fakta mě moc nezajímala. To bychom se potom museli bavit, co je to demokracie, co je to svoboda – a to je jiný film.

V anotaci v ji.hlavském katalogu je zmíněn váš citát: „Nejnáročnější polohou toho filmu bylo udržet se před svou vlastní paranoiou před normalizovaným myšlením, které mé postavy a systém, o kterém jsem točila, neustále produkují.“ Bojíte se, že takto začneme přemýšlet všichni a přestaneme vnímat, co je špatně?

Když jsem dostala minulý rok čestné uznání za Tradici, dovolila jsem si takto veřejně vystoupit před lidmi na pódiu. Poté, co Vítu Janečkovi nebyla na FAMU prodloužena smlouva, protože mluvil o věcech, které se mu na škole nelíbily. Toto odůvodnění zmínil i děkan Holý. Dovolila jsem si Vítu Janečkovi poděkovat, z morálního hlediska. To jsem v Maďarsku žila dva měsíce a sledovala tamní normalizovanou společnost. Když lidem o něčem zakážete diskutovat, přestanou o věcech přemýšlet, protože o nich spolu nemluví. Pak si na vše musíte přicházet sami, což je strašně náročné. Přijďte si na celý svět! Potřebujete se vzdělávat, komunikovat s lidmi, jinak se vracíte o několik stovek let zpátky. Doufala jsem, že až se vrátím na FAMU, budu pořád umět myslet. Samozřejmě přemýšlím dál, nikdo mě nezastaví, i když mě už některé hlasy nabádaly, ať o určitých věcech nahlas nemluvím. To si ale nemohu dovolit, jinak bych přistoupila na vlastní sebevraždu a sama sebe uzavřela.

Na filmu se podílelo osm různých hudebníků. Proč jste jich ke spolupráci přizvala tolik?
Přišlo mi zábavné, že každý může přijít s trochu jinačí emocí, protože i jednotlivé levely jsou odlišné a o někom jiném. Je tam například Jirka Libánský, který ve scéně s volbami hraje jen na klavír. To je krásný kýč! Každý udělal jednu nebo dvě minuty a pak jsme s tím začali šachovat, až z toho vznikla dramaturgie celého filmu. 

Co vás po technické stránce bavilo nejvíce? Natáčení z první osoby, střih, samotná forma počítačové hry…?
Každý film je pro mě formálně jiný. Dělám si je takové, aby mě bavily pokaždé. Je ale pravdou, že jsem si letos užívala všechny části. Ze začátku jsem měla v pokoji všude možně nalepené různé struktury a propojení jako z nějakého detektivního filmu. Část před natáčením jsem si opravdu užívala. Nebo mě hrozně bavily momenty, když jsme s kameramanem Ludvíkem přišli na něco, aniž bych to měla ve scénáři. 

Co jste takto objevili?
Jeden z nejdůležitějších momentů ve filmu – válku. Scénu, ve které proletí letadla. Přelétala nad námi během natáčení a ve mně to pokaždé vyvolalo pocit, že je skutečná válka, protože dělají hrozný hluk. A najednou nás napadlo propojit je s celou iluzí. Ve střižně jsme je vložili do psychicky nejvyhrocenější scény filmu, čemuž jsme se se střihačkou hrozně smály. Podobné umělecké katarzní momenty mám ráda.
Iluzi fakt miluju. Zároveň vím, že příště natočím ještě lepší film. Nebo že k tomu spěju. Je to nekonečná životní sranda.

---

Kateřina Turečková (1993) původně studovala obor teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté přešla na katedru dokumentární tvorby na FAMU, kde realizovala osobní dokumentární miniatury jako Strip (2015), Bezobratlí (2015) či Lenko (2016). Posledně jmenovaný byl představen na Ji.hlavě. Minulý rok mimo jiné natočila filmovou báseň z rodného Kyjova s názvem Tradice (2017).