Chvála dokumentárního experimentu
V Ji.hlavě se po roce zase myslí filmem. Někdy velmi tradičně, jako v případě filmů o velkých postavách českého sportu Váňa a Věra 68, někdy netradičně jako ve filmu Dva nula, který nabízí pohyblivý obraz fotbalového zápasu z pohledu hlediště a zázemí stadionu. Vůbec nejzajímavější jsou ale filmy cíleně experimentální, které si hrají s médiem filmu, snaží se ho vykolejovat a všelijak dublovat a doufají přitom, že se tím dozvíme buď něco o médiu, které běžně používáme, a tudíž je už ani nevidíme, anebo sami o sobě, o lidech, kteří bez médií snad ani nejsou lidmi.
Tyhle snímky „ulítlých“ autorů, kteří si zdánlivě neúčelně jen tak pro sebe hrají, se kumulují v sekci Fascinace. Najdou se tu díla, v nichž autoři pouze přestříhávají starší filmy, jinak je montují do sebe, jinak barví a proměňují hudbou. Upozorňují tak na velkou sílu filmového média, které sice zachycuje realitu, ale střihem a montáží z ní vytváří realitu jinou. Do montáže tak zejména v dokumentárním filmu vstupuje otázka etiky: co ještě můžeme stříhat a míchat? Jsou všechny střihy a míchačky povoleny? Nedopouštíme se v některých postupech faulu? Proti čemu? A pokud opravdu ano, je takový faul ospravedlnitelný celkovým záměrem, podle modifikovaného hesla účel světí prostředky? Třeba tak jak to nedávno analogicky naznačil Michal Viewegh, když si osoboval právo napsat román sestříhaný a poslepovaný z politických a jiných zpráv z tisku.
Zvláštní oddíl Fascinace tvoří díla, v nichž se polemizuje s kanonickými filmy a se zažitými, ideologickými postupy. Je to polemika politická: to když se například ukazuje, jak se dnes a kdysi díval svět na „primitivní“ civilizace, jak vypadá standardní, nejčastější narativní struktura dokumentárního filmu a jak tím ideologizuje pohled na svět, když z každého viděného vytváří příběh a zbavuje tak jednotlivosti jejich samostatné existence. Ale to i polemika oborová, protože pokládá kacířskou otázku: není příliš řemesla, onoho opěvovaného dobrého řemesla, ve filmu nakonec na škodu? Nemusí v sobě dobrý film mít i trochu řemeslného neumětelství či pokoušení?
Jiné experimenty v Ji.hlavě neútočí na srdce a skrze něj na otázku spravedlnosti, spravedlivého filmu, ale míří přímočaře na oči, na estetickou stránku. Filmů s všelijak překrývanými, zmnožovanými, barvenými a přerývanými obrazy je tu požehnaně. Ptají se na to, jak vlastně vidíme a zda ono „jak“ se koukáme, neovlivňuje také, „co“ nakonec spatřujeme a co s tímto viděným potom uděláme. Proměny vidění nabízejí k přemýšlení proměněné věci, lidi a děje. A natáčejí celý svět do různých úhlů a odstínů a umožňují myslet (filmem) tak, jak se nám to v běžné realitě nikdy nepovede, pokud se zrovna neumíme vytrhnout do transcendentální meditace nebo neletíme na vlnách nějaké halucinogenní drogy.
V řadě filmů, které se kloní k hlavnímu proudu, aby byly viděny a dostaly se do masového prostoru televize, a které jsou v Ji.hlavě také k vidění, se experimenty tohoto typu používají. Vždy ale s mírou pečlivě váženou a s vědomým zohledněním údajně velmi omezené schopnosti většinového diváka „dívat se jinak“; často také jako nástroj ozvláštnění, případně čiré okrasy.
Filmy z ji.hlavské sekce Fascinace využívají experiment přímo jako metodu, která může otevřít novou cestu nebo naopak ukázat, že něco už ve filmu zkrátka použít nelze, protože to už nemá sugestivní ani vypovídací sílu. Celé to nápadně připomíná primární vědecký výzkum, v němž se také zpočátku tak úplně neví, „co z toho vypadne“, ale bez průchodu touto fází se nikdy nic neobjeví, a tudíž ani nevyužije. I ve filmu jako ve vědě nejprve přichází fascinace – a teprve potom (věčné) dílo.
