Cizinec v ráji zleva a zprava

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět uvedl v české premiéře nizozemský film Cizinec v ráji dokumentaristy Guida Hendrikxe. Autor v něm vypracoval zajímavý koncept střetu herce Valentijna Dhaenense s uprchlíky čekajícími v Itálii na lepší život. V prvním segmentu ztvárňuje Dhaenens konzervativního rétora a přesvědčuje uprchlíky, že nemají jak přispět společnosti, že přišli do země, kde nejsou vítáni a kde nebudou nikdy přijati. Pak Dhaenens přebere identitu levicového aktivisty vedoucího monology o bezbřehé lidské sounáležitosti a skvělé budoucnosti, která nás čeká. Nakonec usedá s imigranty k jednomu stolu, aby s každým z nich promluvil z očí do očí. Čeho chtěl Hendrikx tímto konceptem dosáhnout a jak postupoval, vysvětlil v následujícím rozhovoru.

Rozhodl jste se najmout herce, aby ztvárnil různé přístupy k uprchlíkům, a Valentijn Dhaenens odvedl skvělou práci. Stejně se ale musím zeptat: Proč vlastně dělat ten krok navíc? Proč nenajít opravdové aktivisty?
Právě tímhle způsobem chci reflektovat dynamiku vztahů, jež se v současném evropském prostoru střetávají. Jediného člověka na všechny role jsem vybral, aby představoval Evropu jako jednotnou osobu, přičemž jeho polohy představují naši názorovou roztříštěnost. Skutečné lidi jsem nechtěl využít i proto, že jsem neusiloval o vykreslení oněch postav jako realistických, ale spíš jako archetypů. A ne pozitivních – jak onen konzervativec, tak i levicový aktivista mají být ideoví extremisté.
Každopádně šlo o moji uměleckou volbu, kterou jsem se rozhodl udělat – filmy musejí vznikat právě na základě takových voleb.

Copak Evropa někdy ve své historii byla jedna osoba? Jsem si jistý, že ne. Může jí tedy snad být v budoucnu?
Nebyla a nebude. Jde o ideál, jemuž bychom se měli chtít blížit, i kdybychom ho nemohli dosáhnout. Správná cesta je pro mě právě to, co ve filmu k vidění není. Nemám rád moralistické filmy, kde se představí názor A a názor B a jeden má být na konci vnímaný jako špatný, zatímco druhý jako správný.

V diskuzi o uprchlících jako by ale nebylo nic než A a B. Jako by se dalo zaujmout jen jasné stanovisko a odsoudit to druhé. Nebo to tak alespoň vypadá při pohledu na pokusy o komunikaci mezi „tábory“. Věříte, že existuje střední cesta?
Jsem o tom přesvědčený. A mnoho lidí tuto cestu volí, jen o nich přirozeně tolik neslyšíme – svůj názor chceme dávat najevo tehdy, když je výrazný. Další věc je, že pro média není sexy věnovat se střední cestě.

Festivalové publikum je většinou složené z levicově smýšlejících diváků. Vy však jako první část zařazujete tu konzervativní. Udělal jste to schválně, protože jste si uvědomoval, že publikum ještě zcela neodhalí váš koncept a bude si myslet, že právě prezentujete své názory?
Jde samozřejmě o záměr. Rád provokuji a za největší nebezpečí považuji filmy, jejichž cílem je potvrzovat cílovému publiku jeho názory. A levicoví diváci rozhodně potřebují konfrontaci. Často se vnímají jako strážci etiky, i když se dopouštějí toho samého jako konzervativní populisté – uprchlíky zplošťují na to, co se jim hodí. Jen namísto věčné hrozby má jít o nebohé oběti. V důsledku jde o stejný princip přehlížející komplexitu lidského života.

Cizinec v ráji

Některé připomínky vašeho konzervativce, který odhaluje nepřipravenost mnoha uprchlíků na začlenění do západních struktur, navíc nejde jen tak smést ze stolu.
Jde o komplexní situaci. Mnoho uprchlíků rozhodně má naší společnosti čím přispět, o tom nepochybuji. Také jsem přesvědčený, že by se neměly dělat rozdíly mezi válečnými a ekonomickými uprchlíky. Žít v chudobě bez možnosti změny je možná stejně hrozné jako žít ve válce – proto když chceme pomáhat, pomáhejme všem. Ale také jsou tu nezpochybnitelná fakta. V Holandsku žije vlna somálských migrantů již skoro deset let a 60 až 70 % z nich zůstává nezaměstnaných. Nikdo nemůže tvrdit, že jejich integrace dopadla dobře. Nabízí se otázka, v jakém poměru za to mohou oni a v jakém podmínky, ale taková jsou zkrátka čísla. Výzva k „otevření bran dokořán“ je jedna věc, potenciál negativních následků ale není možné popírat.

„Jsem přesvědčený, že by se neměly dělat rozdíly mezi válečnými a ekonomickými uprchlíky.“

V jednom z rozhovorů jste se nechal slyšet, že jste vůči tomuto problému po natočení filmu skeptičtější, než jste byl na začátku.
Tím jsem ale myslel samotné podmínky života uprchlíků v Evropě – varoval jsem před jejich shromažďováním na jednom místě ze strachu před vznikem sociální izolace a ghett. Od té doby se situace posunula a přinejmenším v Holandsku se už snaží pracovat s menšími skupinami lidí rozesetými do většího prostoru. Tím jsou přinuceni naučit se jazyk, komunikovat mimo svou skupinu a tím se stát přirozenou součástí společnosti.

Když uděláme od politiky krok zpět směrem k filmu, jak jste našel imigranty ochotné se účastnit?
Je dobré zmínit, že už rok před začátkem natáčení jsme na stejném místě v Itálii nacvičovali koncept a hledali lokace, což na tak malém ostrově jako Lampedusa nebylo snadné. Navíc jsme byli docela velký štáb – bylo nás osm až devět – takže jsme potřebovali víc času na přípravu zázemí a zajištění veškeré logistiky. A zároveň jsme si tvořili síť lidí, s nimiž jsme se seznamovali a z nichž jsme vybírali, pokud měli zájem. Což často měli, protože v uprchlickém táboře toho není zase tolik co dělat.

Dostávali od vás zaplaceno?
Ano, platili jsme je. Nevím přesně kolik – asi ne mnoho, ale dost, aby to v porovnání s penězi, jež jsou pro ně k dispozici v táboře, bylo přilepšení. Některým jsme navíc rozdávali telefonní karty.

Někdo by namítl, že to je neetické. Nabízí se otázka, zda někteří z nich neúčinkovali zcela bez osobního napojení a pouze přehrávali, co čekali, že se od nich chce.
Někteří to nepochybně dělali – museli jsme si dát práci s jejich odhalením. Ne kvůli penězům, ale nemělo by smysl ukazovat ve filmu muže, kteří ve třídě seděli zjevně bez zájmu, pouze v očekávání peněz. Tři nebo čtyři takoví se našli. Záznamy s nimi pak nebyly ve filmu použity. Brzy jsme poznali, kdo má upřímnou snahu se Dhaenensovi vzepřít a diskutovat s ním. Nestáli jsme o herce, proto ostatně krom poslední scény není nic inscenováno. Míněno ze strany uprchlíků, s Valentijnem jsem naopak detailně nacvičoval tři týdny.

Na pana Dhaenense jste naložil velkou tíhu. Jak jste ho našel?
Jde především o divadelního herce. Viděl jsem jeden jeho monolog v divadle Big Mouth, kde ztvárnil v jediné promluvě zásadní osobnosti dějin, od Aristotela po George Bushe. Byl jsem fascinovaný, jak dokáže ze vteřiny na vteřinu zcela změnit polohu. Bylo jasné, že jde o mého člověka.

Když zmiňujete přepínání, nezvažoval jste, že byste mezi jednotlivými segmenty prostříhával, místo abyste je uvedl po sobě? Nebyl by pak kontrast tím silnější? Navíc by se vyřešil pro mě přední problém filmu – první třetina je nejúdernější a nejsilnější.
Experimentovali jsme s tou myšlenkou, ale upustili jsme od ní. Přece jen jde pořád o stejného člověka přednášejícího na stejné téma – rozdíly mezi jednotlivými polohami byly stěží srozumitelné a výsledek působil nepřehledně a schizofrenně. Museli jsme zvolit chronologii.
Jinak souhlasím s tím, že první část je nejvíc provokativní, jsem ale přesvědčený, že i druhá má svůj osten. Na první pohled by měla levicovému divákovi přinést útěchu – po výpadech konzervativce přichází ke slovu konečně „správný“ člověk. Nicméně bych byl rád, aby se nakonec divák neztotožnil ani s ním, aby uviděl i jeho demagogii. Což se myslím daří, alespoň podle dosavadních reakcí publika.
Osobně mám ale nejraději třetí segment přímých dialogů na pomyslném imigračním oddělení, považuji je za lidsky nejsilnější. Ale chápu, proč divákům utkvívá především první část.

Další problém, který mě napadá: Dva vámi nabízené extrémy podle mě nejsou vyrovnané. Zatímco konzervativec na mě působil blíž středu – ostatně už to, že se s uprchlíky baví, ho vzdaluje extremismu –, levicový aktivista je povrchnější, naivnější, méně konkrétní.
Přiznávám, že jde o platnou výtku. Náš levicový aktivista je větší karikatura. Bylo to nutné, abych se vyhnul ztotožnění diváků s ním, abych jeho chováním mohl poukázat na problémy tohoto typu uvažování – což by se nestalo, kdyby ho levicoví diváci prostě přijali. Subverze konzervativce pak spočívá právě v tom, že jeho útoky se neodehrávají na poli internetové anonymity, ale z očí do očí. Vyřčené myšlenky se na různých fórech objevují často, ale který konzervativec měl příležitost sejít se s lidmi, k nimž se tak vyjadřuje, a mluvit k nim přímo? Možná právě v důsledku toho, že my to realizujeme, ukážeme konzervativcům sílu jejich slov.
Doufám tedy, že se podaří poukázat na určitou absenci empatie konzervativců, stejně jako tendenci pro empatii nevidět nic dalšího a často ji využívat místo argumentů na druhé straně. Uznávám ale, že abych toho dosáhl, musel jsem levicového aktivistu posunout k většímu zjednodušení.

Nemáte strach, že u tak koncepčního přístupu budou brát diváci váš film jen jako hru?
Já ho tak ale zamýšlím! Má jít o přiznanou hru, jejíž mechanismy odrážejí realitu.

Uprchlické téma se v současné dokumentaristice objevuje často, což dává smysl. A vám se skrze silný koncept podařilo dosáhnout jedinečného výsledku. Může být ale nějaké téma vyčerpané? Můžeme se dostat do situace, kdy si řekneme: „Bylo by lepší, kdyby na tohle téma už dokumenty nevznikaly?“
Obecně na filmy neuplatňuji nárok „zábavnosti“, ale nejde popřít, že některá témata jsou nadužívaná. A rozhodně neuznávám filmaře, kteří si vyberou téma právě proto, že je po něm aktuálně poptávka. Bez ohledu na to, jestli jde o dokument, nebo fikci. Jednoduchý klíč podle mě může být, aby se autor sám sebe zeptal, jestli film, který se chystá točit, kromě něj nemá natočit kdo jiný, takže bez něj zkrátka nevznikne. Ne na úrovni tématu, ale celkového zpracování. A pokud si odpoví záporně, není důležité nic dalšího. Dokumenty musejí být osobní, musejí být promyšlené, musejí vědět, že nabízejí něco jedinečného. Takových dnes není mnoho, většina dokumentů je v důsledku jen propracovanější žurnalistikou. Ty jsou také zapotřebí, mají své výhody, nesmí ale převládat.
 

Poznámka k překladu: Rozhovor probíhal v angličtině a pracoval s termíny „left winger“ a „right winger“. Pro český překlad se zdá vhodné použít „levicový aktivista“ a „konzervativec“.