Co rozpustí Jablečný ocet?

Hlas velšské herečky Siân Phillips je okamžitě rozpoznatelný z mnoha přírodovědných dokumentů. A právě ten nás provází snímkem Jablečný ocet – hravou a drzou sondou do člověkem řízeného období antropocénu.

Začínáme nečekaně: u kamenů. Belgická scenáristka a režisérka Sofie Benoot ve svém snímku, pojmenovaném podle domácího léku na ledvinové kameny, navazuje na tradici esejistických filmů, které kriticky reflektují svět kolem nás prostřednictvím věcí, jimž běžně nevěnujeme pozornost.

„Pokles počtu druhů a obrovské narušení jejich přirozeného prostředí vedly ke změnám, které si lidé často neuvědomují, protože nemají přímý dopad na jejich každodenní život.“

Vzestup antropocénu

„Antropocén“ je termín označující neformální epochu charakterizovanou obrovským vlivem lidské činnosti na planetu. Stal se populárním mezi klimatology v 80. letech, ačkoli jeho zařazení jako oficiální geologické epochy velké vědecké instituce nedávno odmítly, především kvůli nedostatku sedimentárních důkazů. Přesto zůstává pojmem, který poukazuje na drastické změny způsobené člověkem, včetně klimatických změn, masivní ekologické devastace a rychlé transformace přirozených ekosystémů. Pokles počtu druhů a obrovské narušení jejich přirozeného prostředí vedly ke změnám, které si lidé často neuvědomují, protože nemají přímý dopad na jejich každodenní život. Obvykle si jich všimnou až ve chvíli, kdy se zastaví a rozhlédnou kolem sebe.

Propojený svět

Jablečný ocet připomíná síťovitě vystavěné esejistické dokumenty, jako je Sr o žirafách od Ley Hartlaub, ale je méně hutný a přístupnější, především díky stylu vyprávění, který režisérka zvolila. Ačkoli scénář napsala sama Benoot, příběh vypráví přátelským a konverzačním tónem Phillips v první osobě. Přičemž film začíná anekdotou o ledvinovém kameni, který Phillips vyloučila a který obsahoval weddellit – minerál běžně se vyskytující ve Weddellově moři u Antarktidy. Benoot používá stejný hlas diegeticky i nediegeticky, což vzbuzuje pocit, že jsme přímo na místě společně s Phillips, když mluví o přírodě a zvířatech s různými lidmi po celém světě.

Film zkoumá témata různorodá a fascinující: setkáváme se s Charlotte, která interpretuje bolest v různých částech svého těla jako odpověď na blížící se tektonické události po celém světě. Následně sledujeme Roba, umělce, který sbírá „kameny“ z plastového odpadu na plážích v Cornwallu, aby z nich tvořil sochy ve tvaru rapanuiských moai.

Benoot přirozeně vetkává do příběhu – poukazem na mizející druhy a pustnoucí krajinu – svůj jemně sentimentální vzkaz o lidské destrukci divoké přírody... Ta je zachycena na různých kamerách pro sledování volně žijících živočichů; což je režisérčin další kreativní vklad. „Museli jsme cestovat daleko, abychom vám ukázali pevně propletený příběh zvaný ‚příroda‘,“ říká Phillips, a naráží tak na hmatatelnou absenci ne-lidských zvířat, zatímco kamera projíždí krajinou. Pomalu, ale jistě se kameny a skály stávají metaforou pro snahu lidstva zakrýt trhliny, doslova i symbolicky, zatímco malé skupiny jednotlivců se snaží upozorňovat, jaké škody přírodě neustále způsobujeme.

Snímek Jablečný ocet měl na jaře na premiéru na Visions du Réel. Na letošní Ji.hlavě je k vidění v soutěžní sekci Svědectví.

Text přeložila z anglického originálu, publikovaného na webu Modern Times Review, Tereza Domínová.