czeXperiment: Hlasy dětí i vězněných žen

Forma experimentu mě lákala už na škole. Ve svém studentském filmu Kde domov můj jsem se vydal nahý do světa, abych sledoval, jak se o mě společnost postará. S sebou jsem měl pouze 16mm kameru a nahrávadlo zvuku. Ve snímku Jeden den v životě jsme zase s kamarádem architektem Honzou Žaloudkem vyskládali do haly všechny věci, které vlastní: od zubního kartáčku až po auto... Když jsme se mezi nimi potom procházeli, rekonstruovali jsme z nich zpětně jeho život.

U czeXperimentu jsem se rozhodl pracovat s vizuálním hlasováním, kdy se zúčastnění vyjadřují pohybem. Do kruhu nakresleného na zem vstupují ti, kteří se ztotožňují s kladnou odpovědí, a celou akci snímáme z dronu. Tento postup lidi spojuje, jsou v tom společně. 

Princip jsme použili na školním hřišti, festivalu v Ji.hlavě i ženské věznici. V prvním případě jsme chtěli přinést zprávu o českém školství od samotných dětí, kterých se bezprostředně týká. V diskusích se jich ale často nikdo na nic neptá. Proto jsme epizodu nazvali Hlas dětí. Vybrali jsme zhruba třicet škol, které se na Gaussově křivce nacházejí někde uprostřed, jsou tedy nejtypičtější. Po obhlídkách zvítězila škola v Tuchlovicích nedaleko Kladna se zhruba třemi sty žáky a skvělým ředitelem. Na celkem šedesát otázek jsme se pak ptali žáků prvního a druhého stupně, ale i předškoláků. Zajímalo nás, jaký mají vztah ke škole, učitelům i samotné výuce.

S dronem na dvoře věznici

V ženské věznici jsme natáčeli s osmdesáti odsouzenými, kterým jsme položili čtyřicet otázek. Cítí se vinny? Odpustily samy sobě? Dostaly někdy facku od partnera? Hlasování zároveň v reálném čase komentovali zaměstnanci věznice, od ředitelky až po vězeňského kaplana. Dostat se za zdi věznice – místa spojeného s mnoha stereotypy, které jsme chtěli zbořit – byl docela oříšek. S nápadem jsem oslovil neziskovou organizaci Rubikon, která se zabývá začleňováním bývalých věznů do společnosti. Když jsme společně jeli do věznice představit koncept, měl jsem ohledně výsledku strach. Malovat kruh na vězeňském dvoře, hlasovat se stovkou vězeňkyň a létat v extrémně chráněném prostředí s dronem je výzva, na kterou není lehké kývnout. Ředitelka Monika Myšičková ale dala nápadu plnou podporu, a dokonce navrhla, že budou v kruhu hlasovat i zaměstnanci. Nápad, v který jsem ani nedoufal.

Po měsíci připrav jsme jednoho červnového dne v desetičlenném týmu vjeli dodávkou na vězeňský dvůr. Dopoledne hlasovali v menším kruhu zaměstnanci, odpoledne ve větším vězeňkyně. V poslední emotivní otázce jsme se zeptali, jestli už ženy někdy v životě dostaly květinu. Do kruhu šly všechny, kromě jediné. V tu chvíli přiběhl štáb a rozdal všem bílé růže – včetně ženy, která dostala kytku úplně poprvé. Na tenhle moment natáčení Matek za mřížemi jen tak nezapomenu.

Původně jsem projekt nabízel televizím, ale když od nich nepřišla žádná odezva, rozhodl jsem se, že to zkusím na vlastní pěst – bez producenta a institucionální záštity. Nabízela se tak víceméně jediná platforma: YouTube. Budování fanouškovské základny a kvalitního obsahu přímo na této streamovací platformě má své výhody, ale i svá úskalí. Největším přínosem jsou tvůrčí svoboda a okamžitá zpětná vazba. Ihned vidíte, jak na váš obsah diváci reagují, ve které vteřině jste je ztratili a které pasáže si naopak přehrávají vícekrát. To, že je vše orientováno prodivácky, je však zároveň limitující. Velkou částí vaší práce je boj o diváckou pozornost: když chcete, aby vás někdo viděl, musí na vás nejdříve kliknout.

Témat, která chceme prozkoumat, je na několik životů. Natáčeli jsme speciál na Ji.hlavě, plánujeme sérii videí na téma ženské intimity, zajímavý finanční experiment s dětmi nebo pokračování ve věznici – tentokrát mužské. Chceme se také věnovat podstatě demokracie, politikům, globálnímu oteplování, fenoménu nevěry nebo mezigeneračnímu přenosu. Zakončím to po youtubersku: Pokud chcete vědět víc, dejte odběr!