Dokumenty na Berlinale a konec antropocentrismu

Dahomey je vyprávěn z pohledů artefaktů ukradeného beninského pokladu, Architecton zkoumá roli kamene ve vývoji civilizace a dokudrama Pepe je meditativní úvahou hrocha. Je příznačné, že všichni tito nelidští protagonisté byli vytrženi ze svého přirozeného prostředí a jejich přemístění, vykořeněnost a nepatřičnost jsou hnacím prvkem snímků, v nichž vystupují. 

Dahomey. Ukradená minulost

Senegalská režisérka Mati Diop uspěla už se svým předchozím filmem, hraným debutem Atlantique, když si v roce 2019 odnesla Velkou cenu z Cannes. Nyní se ze Senegalu přesunula do jiné africké země – Beninu. Ten byl až do roku 1960 francouzskou kolonií, a právě vyrovnávání se s koloniální minulostí je tématem Dahomey, vítězného filmu letošního Berlinale. Zpracovává ho nicméně netradičním způsobem: z pohledu 26 artefaktů pokladu království Dahomey, které Francie po více než 120 letech vrací do země jejich původu. 

V osmašedesátiminutovém dokumentárním eseji Diop nejprve sleduje, jak jsou muzejní exponáty v Paříži opatrně připravovány na převoz. Předměty k nám přitom ve voice-overu promlouvají zastřeným mnohohlasem: „Proč jsou jen číslem? Proč je jich právě 26? A co je v Beninu čeká?“ Jejich poetický komentář se vynořuje a zase zanořuje. Spolu s nimi se vydáváme zpátky domů, kde je čeká nadšené přijetí, ale i mnoho otázek.

Ocitáme se uprostřed zanícené debaty, při níž beninské studentstvo řeší, co návrat památek pro jejich zemi a kulturu ve vztahu k Francii znamená. Měli by být nadšeni? Nebo naopak rozhořčeni tím, že se jim z tisíců nakradených artefaktů vrátilo jen 26? Někdo cítí vděk a bere tento akt jako významný milník. Jiní jako prázdné gesto francouzské vlády, která se jen snaží o dobré PR.

Třetí část tvoří slavnostní otevření expozice. Skrze ni si obyvatelé poprvé mohou téměř sáhnout na svou kulturní minulost. Ukradené se vrátilo domů, ale co bude dál? 

Pepe. Putování s hrochem

Voice-over nás provádí také experimentálním snímkem Pepe, který v Berlíně získal cenu za nejlepší režii. Dominikánský režisér Nelson Carlo de los Santos Arias v něm dává hlas skutečnému hrochovi, přezdívanému Pepe, který byl v roce 2009 zavražděn na území Kolumbie. Jednalo se o potomka páru hrochů, jež si nechal z Afriky v 80. letech přivézt narkobaron Pablo Escobar do své soukromé zoo. Po smrti Escobara se Pepe zatoulal daleko od stáda, v řece se ho začali obávat místní rybáři, načež na něj byl státem vyhlášen hon. 

Tohle jsou ale informace, které v samotném snímku zazní jen v náznacích. Pepe svým dunivým hlasem, prokládaným pro hrochy typickým chechotem, promlouvá podobně poeticky a krypticky jako exponáty Dahomey. Svou cestu si nevybral. Čas nevnímá stejným způsobem jako člověk. A jedinou věcí, kterou ví jistě, je, že je po smrti. 

Arias natáčí část snímku v Africe, část v Kolumbii a hrané pasáže kombinuje se záběry africké i jihoamerické fauny a flóry. Výrazně pracuje s černým a bílým plátnem, které nás odvádí od obrazu a zvýrazňuje hroší komentář a jeho nelidskou perspektivu. Ta je podpořena i pomalým tempem, dlouhými jízdami po řece či po vlakové trati. Pepe přitom jako by nevyprávěl nám divákům, ale světu obecně, nejen tomu lidskému. 

Násilně vytržen ze svého přirozeného prostředí a následně loven jako „invazivní druh“, Pepe je symbolem kolonialismu v jeho nejširším smyslu. 

Architecton. Kamenná odysea

Architecton ruského režiséra Viktora Kossakovského je dokumentárním velkofilmem, magnetickým, vizuálně uhrančivým, technicky dokonalým. Od prvních záběrů a ohlušujících zvuků padajících kamenů nám dává zakusit, jaké to je, být součástí něčeho nelidského a jednotlivcům těžko představitelného. Paradoxně má přitom vše, co ve filmu vidíme, na svědomí člověk: kamennou lavinu, monumentální opuštěné stavby, vybombardované ukrajinské paneláky, nekončící skládky betonových torz budov, které nepřežily nedávné zemětřesení v Turecku. 

Kossakovsky za sebe skládá makrodetaily i celky tak velké, až to děsí. Zcela konkrétní výjevy se střídají s téměř abstraktními a extrémně zpomalenými záběry. V jednu chvíli není jasné, jestli jsme se s uhánějícími kameny přenesli do vzduchu, vody nebo vesmíru. V jiný moment sledujeme mokré „hlavy“ kamenů nadskakující v pravidelném rytmu; společně s hudebním podkresem scéna připomíná rave-party. 

Lidé se ve většině záběrů neobjevují. A spousta výjevů proto vyvolává znepokojivý pocit, jako bychom na oněch místech neměli být ani my. O úzkosti a fascinaci opuštěnými budovami, takzvanými liminálními prostory, se už nějakou dobu píše. Kossakovsky tento pocit dovádí do maxima. Urbanistická místa ve filmu jsou na pomezí známého a neznámého, fascinujícího a děsivého, lidského a nelidského. Výsledkem je pocit něčeho, co nás přesahuje, a zpochybnění člověka jako středu vesmíru.

Kossakovského „kamenný road trip“ nás přitom zavádí na dvě různá vyústění cesty: mezi majestátní starověké památky, které přečkaly tisíce let, a k výrobě betonu, jenž má omezenou životnost a ničivé následky pro planetu.

Architecton pokračuje v pokorném, neantropocentrickém pozorování a technicky inovativním provedení, které předvedl Kossakovsky i ve svých předchozích snímcích Aquarela (2018) a Gunda (2020). Na konci se však rozhodne být doslovnější, když sám režisér vstupuje před kameru a architekta Michela De Lucchiho se ptá, co se dá se současnou situací dělat. Jako by dál neměl trpělivost stát stranou. 

Dívat se na svět, v němž je člověk jen aktérem v pozadí, nestojí v jeho centru, je nesmírně osvěžující. Dokumenty na letošním Berlinale nám ukazují, že žijeme ve světě, který je více než lidský, řečeno s filozofem Davidem Abramem. Odcizení člověka a přírody nepřináší nic dobrého. A procesy dekolonizace by měly probíhat na mnoha úrovních. Kolonizujeme nejen území, kultury a národy, ale také zvířata a Zemi celkově. Pomoci nám může návrat k takovému typu vyprávění, které nás postaví stranou a přiměje přistupovat k okolí pokorněji.