Dospět příliš brzy

Polská režisérka Lidie Duda se rozhodla natočit svůj film černobíle, jako by nás chtěla připravit o barvy stejně jako jsou tyto děti ochuzené o zrak. Jediné tváře, které nám jsou kdy ukázány, jsou tváře třech nevidomých či slabozrakých dětí. Nevidíme tváře jejich učitelů ani spolužáků. Stejně jako Zosia, Oskar a Kinga slyšíme pouze jejich hlasy. Duda v dokumentu přibližuje svět dětí, které jsou nuceny dospět dříve než mnozí jejich vrstevníci. 

Cesta k nezávislosti

V úvodní scéně stojí Zosia se svojí maminkou u jezera. Když Zosia zůstane na chvíli sama a nikoho neslyší, je vyděšená. Netrvá však dlouho a Zosiina maminka jí přichází na pomoc. Poté obrazovka zčerná a my slyšíme Zosiu, jak se ptá: „Co budu dělat, až tu nebudeš?“

V tu chvíli přichází na pomoc škola. Tyto děti, zbavené jednoho z nejdůležitějších smyslů, na kterém si všichni zakládáme, se musí naučit číst, psát a počítat jako každý jiný prvňáček. To však není všechno.  Musí se naučit, jak zvládnout pro nás naprosto běžné úkony, jako je čištění zubů, sprchování, jezení či cestování bez cizí pomoci. To vše se musí naučit, zatímco jsou v příliš mladém věku odloučeny od svých rodičů. Aby překonaly veškeré překážky, musejí si navzájem pomáhat. V průběhu roku proto vznikla mezi dětmi silná přátelství i první láska.

Setkáváme se tváří v tvář s dětským soucitem, smyslem pro humor, silou charakteru, uměleckým projevem, ale i strachem a nejistotou. Vidíme, jak těžké je usnout, když jste úplně sami a bez možnosti rozsvítit si lampičku na nočním stolku, abyste zahnali noční můry. Najednou třeba netušíte, kde jste a jak se dostanete zpět do známého prostředí. Je děsivá představa, spoléhat se na pomoc druhých, když se ztratíte a nemůžete najít cestu zpět, a zároveň vědět, že se budete muset v budoucnu spolehnout jen na sebe. 

Tři mušketýři 

Každé dítě je jiné. A tihle tři nejsou žádnou výjimkou. Zosia je velmi aktivní a stále v pohybu. Její fantazie je tak bujná, že byste nikdy neuhodli, že vše, co si představuje, nikdy neviděla na vlastní oči. To však neznamená, že je úplně bez zraku. Ona jen namísto očima vidí rukama.

„Jediné tváře, které nám jsou kdy ukázány, jsou tváře třech nevidomých či slabozrakých dětí.“

Na rozdíl od Zosii je Kinga klidnější a samostatnější. Jako jediná má alespoň částečný zrak. Není proto divu, že si vzala za své pomáhat svým dvěma spolužákům. Vidíme, jak pomáhá Zosii a Oskarovi, když ztratí pojem o prostoru kolem sebe. Pomáhá také Zosii dokončit domácí úkol. Zdá se, že Kinga hraje roli jejich starší sestry, která je vždy připravena nabídnout svou pomoc.

V neposlední řadě je tu Oskar. Téměř okamžitě mu do oka padla Zosia. Stali se z nich nejlepší přátelé, ba co víc, vznikla mezi nimi i láska. Ti dva jsou prakticky nerozluční. Během léta spolu nepřestávají komunikovat. Volají si a navštěvují se. Oskar je velmi citlivý. Během školního roku v sobě objeví talent pro hru na klavír a zrodí se v něm láska k hudbě. Sledovat Oskara u klavíru je jako vidět úplně jiného chlapce. Pryč jsou jeho trhané pohyby. Je klidný a pohroužený do své hudby, do svého vlastního světa.

Vlastně nejsou odlišní

Lidie Duda nám představuje svět těchto dětí. Pozorováním během vyučování i mimo školu nebo při každodenní rutině nám přibližuje, jaké to je, když se člověk nemůže spolehnout na všechny své smysly. Jaké to je, když je člověk nucen dospět příliš rychle. Když musí žít na internátě a nevidět denně své rodiče v době, kdy je většina jejich vrstevníků v bezpečném přístavu svých rodin. Avšak nejdůležitějším poselstvím filmu Pisklaki je to, že nám ukazuje, že tyto děti jsou stejné jako každé jiné, nehledě na jejich postižení.