Dospívat fragmentárně. Stát se obrysem

Dokument, oceněný na Ji.hlavě Zvláštním uznáním, se rozkládá mezi dronovými záběry slunné otevřené krajiny a prázdným městským bytem. Rekonstruuje fragmentární dětství původem slovenské umělkyně žijící ve Vídni, které je doprovázené chudobou, fyzickým násilím, nárazy na autority a těžce rozvratitelné genderové role. Co znamená pocházet z ekonomicky slabé rodiny? Jak se do nestálých životních podmínek promítají patriarchální struktury? Lze se z cyklu chudoby vymanit a může v tom pomoci performativní zpracování?

Klasická antropologie říká, že domov a terén, v němž provádíme výzkum, jsou dva odlišné prostory. Jakmile začneme zkoumat sebe sama, hranice mezi nimi mizí, říká v úvodu filmu Miriam Bajtala. Začíná souhra vzpomínek. Šestiletá dívka sedí v malém prosluněném bytě, rodiče leží opodál; všichni oblečeni do podobných barev. První přesuny. „Každý pokoj patří mně a někomu dalšímu,“ říká hlas v pozadí, zatímco rodina ověšená batohy, taškami a hračkami překračuje šály cestou na hranice s Rakouskem – bez peněz a bez znalosti jazyka. Z obřích tašek vytahují alkohol, aby jím vzápětí mohli uplatit strážníka. O něco později přestává být hranice mezi vnějškem a vnitřkem patrná. Lidé se stávají nábytkem: „Ty budeš stůl a tebe postavím vedle jako lampu.“ Lepí se na sebe, jejich těla se proplétají, až se nakonec stanou jednou obrovskou masou. Všechny spojuje rudá, modrá a žlutá barva jejich košil, šatů a kalhot, těla ozařuje slunce. V tvářích je jim znát únava, někteří spí nebo vydávají zvuky, které nemůžeme rozpoznat. Jiní jsou veselí. Domov, terén, ale i těla jsou nedobrovolně sdíleny. 

„Postavy jsou často stavěny do pozice loutek, k jejichž ‚rozpohybování‘ dochází užíváním příkazů.“

Kým jsem a kým chci být 

Díky splynutí autora, vypravěče a protagonisty můžeme o dokumentu mluvit jako o autofikčním. Ačkoli nepanuje shoda, jestli je v posledních letech tolik oblíbená autofikce žánrem či nikoli, u děl, v nichž dochází ke spojování rolí, můžeme pozorovat společné tendence. Předmětem kritických i laických debat se v posledních letech staly například knihy Édouarda Louise (Skoncovat s Eddym B., Jak se stát jiným) nebo nobelistky Annie Ernaux (Roky, Paměť dívky). Z prostředí dokumentu rezonoval film Jedna rodina tvůrkyně Christine Angot. Typickými autofikčními motivy jsou uvědomění typu: Jsem tím, kým být nechci, moje identita závisí na věcech, které nedokážu ovlivnit – na tom, jak vypadá moje tělo, jakou mám barvu kůže, z jakého sociálního prostředí pocházím, co se mi stalo v dětství. Tato poznání pak často doprovázejí pokusy o vymanění se z této nedobrovolné identity.

Bajtalin dokument je autofikční zejména užitím specifických vizuálních a zvukových prvků. Postavy jsou často stavěny do pozice loutek. K jejich „rozpohybování“ dochází užíváním příkazů, jimiž různě staré verze Bajtaly referují k sobě navzájem: „Lehne si na zem. Teď si stoupnu do světla.“ Střihy mezi událostmi v různých bytech spouští dítě-Bajtala skrze „kouzla“ a představy. Bajtala je v dokumentu také představena v několika verzích, které jsou si vzhledově podobné, často se na scéně vyskytují společně, navzájem se baví. Performativní je také volba výseku života. Pozorujeme chronologický sled událostí od jejího dětství, přes stěhování do různých zemí, po studium dějin umění na univerzitě ve Vídni. V tomto momentě však film končí. Bajtala konečně nachází trvalé bydlení, svou další životní cestu popisuje „pouze“ skrze umění. Zůstává dvaadvacet let bydlet ve stejném bytě.

Proč je hanba být obětí?

Bajtalino dětství je nezvratně poznamenáno životem v nízkopříjmové rodině. S nízkými příjmy se v jejím případě pojí také stud. Performativním prvkem v tomto ohledu je záběr, kde Bajtalina matka předčítá z knihy, v níž se sociální stud řeší také odborně: „Když lidé píší o pracující třídě, což se moc často nestává, je to nejčastěji z toho pohledu, že chudobu nechali za sebou. Tím pokračují ve společenské delegitimizaci lidí, o nichž mluví.“

Stud je nejtrvalejším atributem současné chudoby. Jeho sféru ovládá společenský narativ, který má dlouholetou tradici zejména v anglosaském světě¹⁾, že člověk, který je na hranici chudoby, si za svou situaci může sám a jeho chudoba je podmíněná leností nebo zděděnými biologickými a psychickými charakteristikami. Být chudým znamená zejména být na dně společnosti z hlediska příjmu nebo z hlediska společenské prestiže, také však z hlediska prostoru pro rozvoj osobnosti a participaci na společenském životě.²⁾ Bajtalini rodiče se potácejí na trhu druhořadé práce. Matka vydělává jako pouliční prodavačka novin nebo pracovnice optiky, otec je často nezaměstnaný. Dívka-Bajtala nemá ve škole žádné přátele, i na vysoké škole se cítí být cizí: „Vědí něco víc než já?“ Celé její dětství je provázeno též nutností podřídit se. Vždy je zde někdo mocnější, jehož činy sice nemusejí dávat smysl, je však autoritou, kterou v očích dívčiných rodičů nelze zvrátit. Oprávněně se dívka-Bajtala ptá: „Proč je taková hanba být obětí?“

Bajtalina matka ve filmu zažívá domácí násilí ze strany dívčina otce. Bajtala to úzkostlivě pozoruje. Její otec má problémy s alkoholem, což v kombinaci s nízkým či absentujícím příjmem zvyšuje pravděpodobnost vzniku takovéto anomálie.³⁾ Na rozdíl od mnoha žen, které i přes přetrvávající fyzické násilí v rodině kvůli špatným ekonomickým podmínkám a nemožnosti finanční nezávislosti zůstávají,⁴⁾ se Bajtalině matce daří z násilného vztahu vymanit. V té době už jsou si však Bajtala a její matka cizí.

Hledám a hledat budu

Právě vymanění se z pout nízkopříjmové rodiny je velkým tématem filmu. Bajtala se mermomocí snaží dostat na univerzitu, obdobně jako již zmíněný Édouard Louis v knize Jak se stát jiným nachází útočiště před pokračováním cyklu chudoby v akademickém prostředí. Vymanění se je ve filmu prezentováno hlavně zvukem. Performativním opakováním: „Jsem tím, kdo si dá sílu. Mám kontrolu nad vlastním jednáním. Mám kontrolu nad tím, co se mi v životě děje.“ I to je však zpochybňováno. Otázkou pak může být, jestli to stačí. A jestli není Bajtalin příběh jen dalším případem zavrhnutí chudoby paradoxně podporující její pokračování.

Na posledním záběru se dvě verze Bajtaly dívají na obraz, kde všechny její předchozí verze a další postavy spí slepené k sobě. „Nepopisuji někoho, kdo říká: ‚To jsem já.‘ Hledám prostředky k příštím činům,“ zní v pozadí, zatímco strunná hudba se vytrácí do prázdna. Jaké bude toto hledání, však musí Miriam Bajtala teprve objevit.