Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčové

Americký novinář, spisovatel a ekologický aktivista Bill McKibben je jednou z nejvýraznějších postav světového hnutí za záchranu klimatu. Jeho texty vyšly prakticky ve všech významnějších amerických médiích od The New Yorker, kde na sebe poprvé výrazněji upozornil, přes Rolling Stone po New York Times. Od roku 1989, kdy vyšla jeho první kniha Konec přírody (The End of Nature), je také jednou z předních postav amerického ekologického hnutí. V roce 2010 v reakci na krach klimatického summitu v Kodani založil hnutí za záchranu klimatu 350.org. Vydal na patnáct knih vesměs s ekologickou tematikou. Jeho poslední kniha Falter vyšla letos v dubnu a recenzenti ji označují za strhující směs varování před klimatickou katastrofou a mobilizace k akci na záchranu planety. Bill McKibben je jedním z hostů letošního Inspiračního fóra na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Vystoupí dnes ve 12 hodin v debatě Jak skutečně jednat v rámci tématu Klimageddon.

V roce 1989 jste vydal svou první a zřejmě nejproslulejší knihu Konec přírody. Nyní přijíždíte do země, jež patří k části světa, pro niž je rok 1989 spíše koncem komunismu. Byl to dějinný zlom, při němž mnozí lidé měli za to, že mají jedinečnou příležitost změnit směřování světa k ekologické a sociální udržitelnosti. Ohromné naděje se upínaly zejména k summitu OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992. Proč byly podle vás zklamány?

Myslím, že závislost na fosilních palivech může mít ještě tužší kořínek než ideologie 20. století. Předně proto, že fosilní paliva byla nezpochybnitelně užitečná. Navíc moc fosilního průmyslu byla obrovská, i když už jsme disponovali alternativami. Zmobilizoval se, aby jednak šířil největší lež naší doby – totiž že nevíme, zda je globální oteplování reálné, – a jednak aby zablokoval politická řešení. Konečně ale vzniklo hnutí, které se snaží jeho moc zlomit. Sílilo postupně během poslední dekády a nyní roste explozivně. Teprve se ale ukáže, zda přišlo ještě včas.  

Spojoval jste vy osobně nějaké naděje s koncem sovětského bloku? Pokládal jste ho tenkrát za inspiraci pro hnutí za ekologickou a sociální spravedlnost? 

Ano, byla to veliká inspirace. Uvažte, co pro mě jako spisovatele znamenalo sledovat počínání postavy, jako byl Václav Havel. Nenásilné mobilizace jsou jednou z největších vymožeností 20. století a toto byl mocný příklad. 

V nedávném rozhovoru pro The New Yorker se zmiňujete o tom, že po slavném vystoupení klimatologa Jamese Hansena v Kongresu v roce 1988 jsme měli jako lidstvo šanci vydat se podstatně odlišnou cestou. Citujete tehdejší výrok prezidenta George Bushe staršího, že bude „se skleníkovým efektem bojovat efektem Bílého domu“. Dnes víme, že se to nestalo. Korporace a politici namísto změny civilizačního směřování započali mimořádně destruktivní éru ekonomické globalizace. Ale existoval vůbec tehdy reálný politický prostor, aby se světová politika na počátku 90. let takto zásadně změnila? 

Existoval. Kdyby generální ředitel Exxonu vystoupil v televizi den po Hansenově svědectví v Kongresu a prohlásil: „Naši vědci zjistili totéž,“ což, jak dnes už víme, takto opravdu bylo, svět mohl dnes vypadat zásadně jinak. Nikdo by tehdy nemohl říct: „Počkat, počkat, alarmisté z Exxonu tady jen planě šíří poplašné zprávy.“ Dali bychom se do práce už tehdy a nemuseli jsme ztratit třicet let. A jen malé změny tehdy mohly přinést ohromné dopady – například jen skrovná uhlíková daň by směřování onoho obřího tankeru, k němuž lze přirovnat světovou ekonomiku, vychýlila o několik stupňů a dnes bychom pluli v nesouměřitelně klidnějších vodách. Namísto toho jsme pokračovali plnou parou vpřed, čím dál rychleji. Věděl jste, že jsme od roku 1990 vypustili do atmosféry víc uhlíku než v celé předchozí historii lidstva?

Věděl, jakkoli si uvědomuji, že obecně známo to bohužel není. Byly dle vašeho mínění po roce 1990 ještě nějaké další momenty, v nichž mohlo světové společenství změnit směr, ale nevyužilo je? Pokud ano, proč?

Určitě to byly klimatické summity v Kjótu v roce 1997 a v Kodani v roce 2009 – mohli jsme tam dosáhnout toho, co se pak podařilo až v Paříži v roce 2015, ba mnohem víc. Ale fosilní průmysl byl příliš silný a ještě jsme neměli dostatečně silné hnutí, které by jeho moc dokázalo zlomit. Krach Kodaně byl ostatně motivem, proč jsme založili hnutí 350.org.

Z přibližně patnácti knih, které jste vydal, byla pouze jedna přeložena do češtiny. Zeemě (The Eaarth), kterou jste vydal v roce 2010, česky vyšla v roce 2013. Je to fascinující četba, protože skýtá prakticky přesně totožnou analýzu, jaká dnes proniká do mainstreamu díky poslední vlně klimatického aktivismu. V knize také líčíte tři oblasti, na něž bychom se měli zaměřit, aby byl život v nových klimatických podmínkách snesitelný: energetika, zemědělství a internet. Je něco, co byste revidoval na svém celkově kladném vztahu k internetu po deseti letech nepříznivých zkušeností s korporacemi jako Facebook, Google, Amazon a s úpadkem tradičních médií?

Ano. Myslím, že internet lze šikovně využít k propojování a organizování lidí, ale po dekádě zkušeností se sociálními sítěmi je myslím jasné, že celkově je to katastrofa. V úhrnu nás internet přinejmenším v Americe učinil hloupějšími, nikoli chytřejšími, a krutějšími, nikoli laskavějšími.

Na jedné straně se dnes vzmáhá fascinující hnutí, o němž jste při zakládání organizace 350.org mohli jenom snít. Na druhé straně vidíme bezpříkladný triumf politického barbarství, jež zosobňuje prezident Donald Trump. Uvážíme-li nemilosrdný časový rámec pro jakékoli smysluplné řešení, jež by mohlo odvrátit klimatickou katastrofu, zdá se, že jedinou šancí je, aby prohrál v příštím roce volby. Myslíte, že v tom mohou klimatická hnutí sehrát nějakou roli? A vidíte pro ně nějaké inovativní politické strategie, které by mohly potřebné politické změny přinést?

Myslím, že zbavit se Trumpa je opravdu stěžejní součást zápasu o klima. Průzkumy ukazují, že nikde není v tak příkrém rozporu s většinovým smýšlením Američanů jako v ekologických tématech. A myslím, že kdokoli se stane jeho protikandidátem, bude mu dělat peklo z jeho rozhodnutí odstoupit od Pařížské úmluvy.

Přijíždíte na festival dokumentárních filmů. Budete mluvit na Inspiračním fóru, jež má lidi motivovat k přemýšlení a vlastní aktivitě. Pokud byste měl tu moc a mohl lidi přimět, aby se podívali na nějaké filmy, nikoli nutně jen dokumenty, které dokážou inspirovat k akci, co by bylo na vašem seznamu?

Na žebříčky nejsem dobrý, bohužel příliš snadno zapomínám. Ale mohu říct, že sledování filmu Gándhí přispělo ke změně mého vlastního života. Takže bych jej jistě měl v pořadí hodně nahoře.

A knihy?

Říkám, že tohle neumím! Ale doporučil bych každému, aby si přečetl knihu This is An Uprising, kterou napsali bratři Englerové, cokoli od Naomi Kleinové či Rebeccy Solnitové a dozajista nějakého Wendella Berryho.