Festivalová historie bez ideologie

Emoce prý do akademické práce nepatří. Někdy ale mohou sehrát klíčovou roli. Jedna konkrétní stála i na začátku projektu, který se aktuálně blíží do finále a jehož výsledkem by měla být rozsáhlá antologie věnovaná transnacionálním dějinám Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech před rokem 1989 – s přesahem do transformace a roku 1992 jako dozvuku tendencí a vývoje v poslední dekádě státního socialismu.

Vždy mě dráždilo, že se jeden z největších podniků československého filmového monopolu a jedna z výrazných kulturních institucí předlistopadové kinematografie z odstupu scvrkávala nejčastěji do ideologických hesel. „Za mír, za nového člověka, za dokonalejší lidstvo“, tak zní festivalové heslo v poválečných letech. V roce 1956 ho střídá „Za ušlechtilé vztahy mezi lidmi, za trvalé přátelství mezi národy“.

Hesla měla jako historické zkratky okamžitě nést informaci o tom, o jakou přehlídku se jednalo, jaká byla její funkce pro československý film či vládnoucí komunistickou stranu a jaký byl její význam v kulturní (geo)politice. Hesla, jejichž obsah se z odstupu let vyprázdnil, znějí moderním uším jako důkaz, že MFF Karlovy Vary byla akce jednorozměrná a úslužná komunistickému režimu. Akce, která – jak praví vzpomínky pamětníků z normalizace – za moc nestála. Obsahově ani organizačně. Smysluplné dějiny festivalu začínají v tomto heslovitém historickém narativu až ve svobodné době, po roce 1989.

Za mír, za dokonalejší lidstvo?

Celý výzkumný projekt, završený připravovanou publikací, by tak mohl mít své vlastní heslo: dát Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech v letech 1946 až 1992 dostatečný, ideologicky nezatížený prostor. A s ním i odbornou, interdisciplinární pozornost, které se mu nedostává v existujících popularizačních nebo výčtových publikacích, soustředěných spíše na shromažďování statistických údajů či historické anekdoty. Nejde přitom o obhajobu festivalu v duchu elevace „malé, ale naší“ akce, která neprávem existovala ve stínu festivalů v Cannes a Benátkách. Analýza pohledů zvenčí – ať už z ostatních lidově demokratických států, nebo od západních aktérů –, které bude kniha také zahrnovat, naopak může festival nasvítit v osvěžující perspektivě.

Karlovarský festival představuje mnohovrstevnatý výzkumný fenomén, který zasahuje do dějin kulturních, průmyslových, institucionálních, organizačních, recepčních či (geo)politických. Do dějin znárodněné kinematografie, distribuce, zahraničního obchodu, manažerské kultury státního monopolu a pronikání tržních mechanismů. Ale i do dějin studené války a transnacionálních přeshraničních kulturních i ekonomických toků. Je institucí ovlivňovanou jak domácí politikou, tak tou nadnárodní ze strany Sovětského svazu v rámci východního bloku, i zájmy dalších partnerů jak filmově silných (Francie a Spojené státy), tak filmově slabých (rozvojové země). S tím souvisejí politické jevy jako amerikanizace kultury východního bloku, konstrukce hvězd v nehvězdném, egalitářském systému nebo vztah mezi sovětským a československým filmovým monopolem. Kniha tak systematicky přesahuje tradiční národní přístup k festivalům i dichotomii Východu a Západu, které do velké míry stále strukturují historie evropských kinematografií během studené války.

Reflexe karlovarské přehlídky se dotýká i dějin idejí i kulturní paměti nebo otázky, jak se utvářela podoba filmových festivalů a jak se proměňovala jejich funkce. Čím se festival za železnou oponou lišil od západních vzorů a co je možné z toho odvodit například o proměnách funkce umění ve společnosti či o vývojových fázích ideového komplexu socialismu? Tyto úvahy přenášejí i rámce teorie filmových festivalů (film festival studies) do českého kontextu.

Identita a funkce jedné přehlídky

I kdybych si dala stachanovské heslo výkonu na sto padesát osm procent, je zřejmé, že dané interdisciplinární rozkročení není v moci jednotlivce. Na výzkumu dějin karlovarského festivalu, podpořeném Grantovou agenturou České republiky, tak pracuje devítičlenný tým odborníků napříč disciplínami a obory z Akademie věd, Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity nebo FAMU. Kolegové a kolegyně se ponořili do amerických, francouzských, moskevských i českých archivů – od Národního filmového archivu po ministerstvo zahraničí i do dobového československého i zahraničního tisku. Vznikla řada orálních rozhovorů s klíčovými osobnostmi vedení a organizace festivalu, jako byl Ladislav Kachtík nebo Jiří Janoušek, které doplňují možná bílá místa. Jedním z obecných určujících principů je pak vytěžit existující archivní materiály, ale zároveň je nefetišizovat a dávat prostor erudované interpretaci pramenů v souladu s moderními historiografickými a metodologickými trendy. Určující není chronologický přístup, který svádí ke čtení dějin přes zavedené časové zlomy a milníky či vymezené etapy, ale tematické řezy, které mohou dekády přesahovat a inspirativně a organicky se protínat. A vytvářet tak historiografickou mapu identity a funkcí jedné instituce.

Žádná podobná kniha si nemůže nárokovat úplnost. Připravovaná antologie se jí ale snaží maximálně přiblížit a přes doširoka otevřený pohled na karlovarský filmový festival prohloubit chápání toho, jak fungoval československý filmový monopol před rokem 1989 či jak probíhaly kulturní a ekonomická výměna během studené války a globalizace kultury ve druhé polovině 20. století.