Festivalová minuta

Mnohovrstevnatá rozmluva 2036: Documentary Oddyssey, documentary cinema in the next 20 years svedla dohromady výjimečné mluvčí reprezentující rozličné vizionářské perspektivy. Legendární kanadský experimentální filmař a spisovatel Mike Hoolboom, vedoucí rubriky current affairs docs britského deníku Guardian Charlie Phillips, ředitel českého Národního filmového archivu Michal Bregant, zakladatel Machine learning community Marek Moudrý a bývalý filmový kurátor britské galerie moderního umění Tate Modern George Clark předložili v diskuzi moderované dramaturgyní festivalu Andreou Slovákovou své představy o vývoji dokumentární kinematografie i podstatných aspektech její současnosti. Debata se na otázku vývoje dokumentárního filmu dívala ze třech aspektů: dokument jako stylistická forma nesoucí ve svých konvencích jistý soubor hodnot (určité typy referencí k realitě a fakticitě, etické limity, vztahy k zobrazovaným postavám, způsoby vyprávění), jako produkční a distribuční praxe a artefakt k archivování, i jako estetická praxe vycházející z různorodých tvůrčích metod (které mohou zahrnovat i sebereflexivitu vůči médiu či výrazovým prostředkům, interaktivitu, aktivní roli diváků anebo aparátů či počítače „pomáhajícího“ film vytvořit).

Marek Moudrý shrnul možnosti, jak počítač již teď přispívá ke kreativnímu procesu, například uspořádáním materiálu, ale také identifikací jistých prvků, detailů v obrazech, díky nimž jim dokáže přiřadit významy, a tyto jeho „kompetence“ se stávají preciznějšími a dokonalejšími. Podotkl však, že podstatnou charakteristikou dokumentárního filmu je výrazné sdělení, které nese, a právě v tom je počítač „pozadu“ – ve schopnosti kriticky vyhodnotit a vytvořit hodnotné sdělení. Charlie Phillips říkal, „aniž by chtěl znít dystopicky“, že krátké formy audiovizuálních sdělení jsou sice dominantním formátem sledovaným v online prostředí, a k výběru typu formátu, jakým obsah jako uživatelé internetu vnímáme, přispívají i důmyslné (a obtížně viditelné) procesy Googlu a Facebooku třídících a prioritizujících vybraný obsah, avšak určujícím faktorem tvorby obsahu nemohou být pouze divácké návyky a aktuální chování. Mike Hoolboom poukázal na „jeden přístroj, který změnil všechno – přenosný telefon“, díky němuž vytváříme neustále svůj vlastní archiv a nosíme jej sebou. Michal Bregant zdůraznil, že nejen archivací audiovizuálního materiálu paměťové instituce přispějí k budoucí reflexi současnosti, ale především zpřístupňováním, protože „sdílení je klíč“, zároveň však zdůraznil, jak nemožné je pro jednu instituci vytvářet archiv všeho audiovizuálního, co denně vzniká, a jak podstatná je role vzdělaných kurátorů orientujících se v digitálně zrozených obsazích a dílech. Čímž otevřel otázku hodnot, na základě kterých je možné z nepřeberného množství kontinuálně vznikajícího obsahu vybírat. George Clark objasnil, jak masivní je aktuální absorbování vlivů filmu ve výtvarném umění a jak umění a informace či reference k realitě tvoří podstatnou živoucí formu vizuálních umění; nad čím je však nutné přemýšlet, jsou technologie prezentace a způsoby, nástroje a praxe, jak se dokumentární obsah dostává a v budoucnosti bude dostávat k recipientům. Jedním ze závěrů vizionářské diskuze byla nutnost vytváření vlastních individuálních řádů („a ne-řádů“) a pořádků svých osobních i sledovaných veřejných zdrojů a archivů, abychom subjektivně a samostatně rozeznávali a přiřazovali obsahu hodnoty.