Filmař v roušce – 2. díl

23. března

Ráno mi volá Marcela Halousková, majitelka studia Anima, můj klíčový spojenec v animované produkci. Před čtrnácti dny studio zavřela a všechny poslala do preventivní karantény. Ona sama s manželem Milanem patří k nejohroženější věkové skupině, takže se úplně odřízli na chalupě. Ale Marcela nás umí všechny srovnat i na dálku. Teď hlásí, že od příštího týdne obnovuje natáčení. Všichni mají samozřejmě velkou radost, takže bez „remcání“ přistupují na její opatření, že mají zakázáno jezdit do práce veřejnou dopravou. Protože jsou mimopražští, propojila jejich trasy a vzájemně se dovážejí. Animátor Chaloupky na vršku Martin Pertlíček je z Plzně, takže se na týden nastěhuje do studia a bude spát na nafukovačce. Výrobce loutek a dekorací Aleš Poláček je zase z Mělníka a nemá auto. Materiál dostane domů a bude vyrábět tam. Doručí ho pošta nebo náš další výrobce Jiří Látal, který je současně spolumajitelem hradu Kokořín, takže to k sobě nemají daleko. Hradní pán Látal má práci v Animě moc rád, ale většinu času tráví různými rekonstrukcemi rodového sídla a na nás nemá moc času. V zimě je to vždycky o něco lepší, ale teď jsou najednou kvůli pandemii nečekaně volní řemeslníci, takže z něj bude zase víc hradní pán než animátor. Do akce se zapojuje i herečka Gábina Míčová. Její muž Jan Cechl, který v Animě natáčí Lawrence z Morávie, neřídí, a tak ho Gábina vozí do sousední vesnice, kde přestoupí k našemu šéfanimátorovi Davidu Filcíkovi. Marcela normálně koordinuje natáčení animáků na několika scénách současně několik let dopředu. Ví například, kolik dublů hlavní postavy z chystaného filmu Petra Vodičky Babu v nočním městě budeme potřebovat, dejme tomu, v červnu 2023, takže zkoordinovat tuhle autodopravu jí nečiní nejmenší potíže.

24. března

Další e-zasedání předsednictva Asociace producentů v audiovizi. Mám radost a cítím, že tahle činnost má smysl. Probíráme asi dvě hodiny nejrůznější návrhy, o kterých je tady v deníku předčasné se šířeji rozepisovat. Nicméně ministr kultury Lubomír Zaorálek o dva dny později půjde na vládu s balíkem finanční pomoci kultuře v době pandemie a film tam bude zastoupený jasnými požadavky. Je to samozřejmě taky zásluha ředitelky Fondu kinematografie Heleny Bezděk Fraňkové, která je jako vždy aktivním prostředníkem mezi politickou reprezentací a filmaři.    

Zase se ozývá to moje rozdělení osobnosti: řešíme taky, za jakých okolností by šlo obnovit natáčení hraných věcí, a jedním z logických požadavků je výjimka z povinnosti nosit roušky a možnost nenosit je před kamerou. Já ale řeším v hlavě obrácené zadání; jak by měl vypadat smysluplný příběh s postavami v rouškách. Napadá mne, zda storylinistka Ordinace v růžové zahradě Madla Bittnerová nějak přizpůsobí příběhové linky a dočasně se vše bude odehrávat jen na operačním sále, aby mohli dál točit.

V duchu uvažování, že pandemie není jen překážka, ale i důvod produkce, posílám kolegům v následné mailové diskuzi svůj argument pro jednání s vládou: navýšená selektivní podpora by směřovala taky k filmům všech žánrů, které budou pandemii reflektovat. A po těch bude vysoká poptávka ze strany diváků i filmového průmyslu. Vždy to bylo tak, že krize vyvolala vysokou odezvu v tvorbě a ta zase u diváků. Úkolem dokumentární tvorby je navíc dokumentovat současný život pro budoucí generace. A ten je teď v pohybu, jako dlouho nebyl… Nikdo nereaguje. Tohle je nejspíš příliš naivní i pro moje kolegy, natož pro politický boj. 

Ještě jsem papíru, či spíš monitoru počítače, nesvěřil, že ve filmařských kruzích se už pár let často ironicky cituje Křižáček Václava Kadrnky jako etalon nákladné nediváckosti. „Vy chcete tolik peněz? A nebude to další Křižáček, že ne?“ zeptá se vás napůl v žertu potenciální koproducent. A vy se vědoucně usmějete a myslíte si své. Ty debaty jsou důkazem lokálního uvažování malé kinematografie. (I když byla dost velká na to, aby Kadrnkovi film umožnila natočit.) Ve větší kinematografii by Kadrnka takhle nevyčníval. Jasně se hlásí k sice minoritním, přesto silným proudům ve světové kinematografii. Ale nejspíš z něj čiší přílišné sebevědomí a příslušníky středního proudu pobouřil svým vítězstvím na festivalu v Karlových Varech. Od té doby se o něj otře, kdo jen může. A teď je to zpátky. Prý jestli skutečně politiky pohne k placení kompenzací fakt, že se kvůli pandemii přerušilo natáčení Křižáčka 2. (Je to narážka na Vaškův nový film Zpráva o záchraně mrtvého.) Raději zamlčím to, čím jsem se chtěl původně chlubit, totiž že se informace o přerušení natáčení jeho nového filmu dostala do médií díky mně.

Českou dokumentární komunitu máme z velké části podchycenou jednoduchým mailing listem, který před časem založil režisér Jan Šípek. Zájemci mohou psát na e-mail l-doku-lide@eldar.cz nebo se na něm zaregistrovat k odběru zpráv. Odpoledne tam posílám prosbu, aby mi lidi psali informace o tom, jak pandemie omezila jejich práci. Obratem zareaguje režisér Vít Janeček, který přidává informace z Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS), která je v těchto dnech stejně aktivní jako my.  

25. března

Navrhuju studentům mimořádné cvičení s názvem „Jeden den v karanténě. Autoportrét natočený na mobilní telefon, odrážející každodenní rutinu v nerutinních časech. Procvičování vizuální reprezentace neviditelného fenoménu“. Obávám se ale, že nic nenatočí. Chybí jim tvůrčí posedlost, kterou má v sobě režisér Vít Zapletal. Točí si krátká videa z prázdné Prahy, třeba „ekošvenk“ z vltavského nábřeží. Vypráví mi námět kraťasu inspirovaného pandemií. Myslím, že je mezi českými režiséry hraných filmů hodně unikátní ve své citlivosti k sociální realitě a ve snaze o ní vyprávět. Třeba společně narušíme tezi o tom, že hraný film na rozdíl od dokumentu nereflektuje aktuální společenskou situaci. Ponoukám ho, ať námět rozepíše do scénáře, že ho společně natočíme.

26. března

Píše mi moje švagrová, zdravotní sestřička, jejímž největším koníčkem je patchwork: „Denně ušiju 50–100 roušek – nemocnice Brno, Prostějov, Jeseník, Hradiško a FN Olomouc, JIP a nemocnice Šumperk, LDN a lůžka následné péče Zábřeh, Ekozis Zábřeh – technické služby, Policie ČR – Šumperk, Domov důchodců Šumperk, včera Masarykův onkologický ústav Brno – 54 kusů. Oslovila mne jedna paní z Nemile a takhle jedeme od 16. 3., je to někdy hodně náročné.“ Roušku ušila i bráchovi, anesteziologovi, který jezdí se záchrankou. „Ze začátku měli 10 roušek na celý den pro 18 lidí – 9 na denní, 9 na noční. Takže si je našili nebo nechali ušít. Respirátor má od mé kamarádky, ty erární dostanou přidělené, pokud je dopředu avízo na rizikového pacienta, běžně je nesmějí použít. Zdravím od šicího stroje.“ Statistiky jsou nejpůsobivější v detailu.

27. března

Natáčení našeho nového přírodopisného filmu může pokračovat podle plánu. Tentokrát točíme o divočině v Praze. Zákaz vycházení nám paradoxně pomohl k naprosto unikátním záběrům prázdných ulic. Naším tématem je adaptace přírody na velkoměsto, a tak je využijeme jako podklady k trikovým záběrům zástavby mizející v divoké vegetaci. Příroda nám virovou pandemií pomáhá víc, než bychom si přáli. A ještě na tom ušetříme. 

28. března

Ráno si voláme s bráchou. „Jo, přežene se to, ale už to nikdy nebude vypadat jako dříve,“ říká. Souhlasím, jen se nemůžeme shodnout, jak to bude vypadat…     

29. března

Píšu „doku-lidem“ na e-mail l-doku-lide@eldar.cz, že na webu Asociace producentů je přehled vládní pomoci živnostníkům. Přichází mi poděkování od režisérky Theodory Remundové.