Filmař v roušce – 7. díl

26. dubna: Každý sám sobě kameramanem

Kvůli pandemii ovládly amatérské záběry z domácností zpravodajské relace a školní online výuku. K vidění je nepřeberná škála autoportrétů filmařských amatérů. Z řemeslného hlediska dominuje tvářím nelichotivý podhled a špatná práce se světlem, která z mnoha lidí dělá černé koule na rozsvíceném pozadí.

U jedné takové synovy výuky, kde stín paní učitelky něco ukazuje na nečitelném papíru, si říkám, že by to chtělo nějakou osvětu a audiovizuální výchova by se mohla rozšířit i tímto směrem. Naši rodiče měli o fyzikální podstatě fotografování díky analogu větší povědomí. Dnešní digitál jakoby zvládne vše, takže jsme na jakoukoliv teorii rezignovali. Naproti tomu může duše umělce plesat nad bezděčnými zprávami z domovů, které se stávají katalogem nahodilých kompozic stropního trámoví českých chalup, knihoven poslanců či minimalistických bílých kanceláří realitních makléřů. U ředitelky jednoho severočeského gymnázia mou pozornost neustále vyrušuje nezvyklé sluchátko domácího telefonu umístěné těsně vedle její hlavy. Možná tímto vypouštěním vlastnoručně vyrobených obrazů sebe samých do veřejného prostoru konečně naplňujeme komunistickou tezi o potřebě tvůrčího nasazení každého z nás a o tom, že se staneme každý sám sobě umělcem.

Večer pokračuje rodičovská osvěta a dětem pouštíme film Jára Cimrman ležící, spící (1983) Synům je jedenáct a čtrnáct a přesně v tomhle věku vrcholila má láska k českému velikánovi. I po letech chápu proč. Nyní si ale navíc uvědomuji, že jsem vyrostl na zcela nedramatické tvorbě. Míjela mne mysteria obrazů či dějové zvraty. Mojí výbavou je text, zkratka, anekdota, ironie, slovní hříčka či popkulturní citace. Nejen ve filmu, ale i v divadle, hudbě či výtvarném umění. Jenom zatím nechápu, proč mne osud s touhle výbavou zavál právě k filmu.

27. dubna: Režisér vrací úder

Už když jsem minulý týden trousil jízlivou poznámku o režisérovi Parazita (2019) Džun-ho Ponovi, tušil jsem, že se pouštím na tenký led. V pondělí přistává v mobilu zdrcující a vyčerpávající esemeska od režiséra Jana Bušty: „Když už koukáš na něco od Pona, tak ho nehodnoť podle jeho zdaleka nejslabšího filmu, který je navíc dělaný hodně pro děti, takže nejsi ani trochu cílovka. Nakoukej si Pečeť vraha (2003) nebo Mutanta (2006) nebo tobě by se určitě líbil i Pes, který štěká, nekouše (2000) – debut à la Pravidla lži (2006). U Sorrentina koukni na jeho první filmy, a pokud jsi od Lanthimose neviděl Špičák (2009) a Alpy (2011), tak vůbec nevíš, o čem píšeš. Počítám, že tvorbu všech hodnotíš až od chvíle, co penetrují vkus širšího publika a ‚vysokorozpočtovou‘ sféru s hollywoodskými hvězdami, a i v téhle kategorii se ti chlapci teda neztratí. Humr (2015), Ledová archa (2013) i Tady to musí být (2011) jsou výjimečné věci ve své váhové kategorii. Než začneš hodnotit ‚hloubku‘, bylo by dobré mít taky hlubší vhled...“ Okamžitě ho vytáčím, nemá teď čas, tak si zavoláme později a dlouze diskutujeme… Samozřejmě s ním souhlasím, viděl jsem jen minimum z těch filmů. Na druhou stranu mělký ponor někdy umožňuje bonmoty, které věci zobecní, ale rozhodně nemají ambici nahradit eseje… A nekritizuji ani tak samotné tvůrce, jde mi hlavně o diváky, kteří pozdější tvorbu „hitmakerů“ nevnímají na rozdíl od Honzy jako úlitbu mainstreamu, ale jako autentickou uměleckou tvorbu. „Limonádu, proti které nic nemám, vydávají za víno a to mě na tom štve,“ řekl kdysi o filmech Jana Svěráka Karel Vachek. Co dělat, když Kolja vítězí? Napadá mne stankovičovská intence pojmenovávat věci pravými jmény a vracet je do patřičných kontextů. Ještě Honzovi připomínám milovaného Michela Houellebecqa, jehož knihy jsou bezpochyby rovněž artovým mainstreamem (pokud literatura používá ten pojem), ale každá další mi svými obrazy odhaluje nový pohled na svět, každá další mnou zatřese a znejistí mne.

28. dubna: Inventura ztrát  

Trochu se stydím to tu psát, ale svůj dlouholetý home office (realizovaný ovšem převážně v žižkovské kanceláři) jsem na šumavské chalupě dotáhnul téměř k dokonalosti. Poměrně soustředěně řeším resty z minulosti, aktivně zasahuji do probíhajících projektů, hledám nové možnosti financování. Ještě uvidíme, jak moc budou kvůli koronaviru oslovené instituce šetřit. Ale třeba Fond kinematografie už ohlásil, že letos naopak finance přidá. Trochu i čtu, sleduji filmy, a dokonce dokážu pravidelně psát deník. Ušetřil jsem totiž čas, který jinak trávím na nejrůznějších veřejných akcích, především festivalech. Jsou součástí mojí práce, ale mají z velké části reprezentativní charakter, takže mne jejich zrušení ani nepřipravilo o žádné příjmy. Spíše je mi líto kolegů z festivalů, kteří se nemohou prezentovat svojí prací. Naposledy dnes Jiří Bartoška v herecky přesvědčivém vystoupení, srovnatelném s loučením jeho smrtelně nemocného doktora Skalky ze seriálu Sanitka (1984), oznámil z velkého sálu hotelu Thermal, že se 55. MFF Karlovy Vary přesouvá na rok 2021. Zůstanou ale online industry akce a proběhnou tradiční ozvěny Šary Vary, sestavené z filmů ze zrušeného ročníku.

O co jsem ještě přišel nebo přijdu? V týdnu, kdy vyhlásili pandemii, jsme zvládli East Doc Platform, industry program Jednoho světa. Někteří už nepřijeli a mluvili jsme s nimi prostřednictvím internetu, místo podání rukou jsme se dotýkali lokty a na záchodech byla dezinfekce. Tentýž týden už neproběhl bratislavský Febiofest, kam jsem se těšil na slovenskou premiéru koprodukčního Efektu Vašulka (2019) islandské režisérky Hrafnhildur Gunnarsdóttir, v programu byl i Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019) Karla Vachka. Následně jsem musel zrušit březnový a posléze i dubnový debutantský večer Cyklus Citrus v Kině Pilotů, neproběhla Mladá kamera v Uničově, kde jsme měli promítat dva filmy. V plánovaném termínu byl moravský Uničov mezi severomoravskými obcemi úplně odříznutými od okolního světa. Moje porotcování pitchingu studentů katedry produkce místo na FAMUFESTu proběhlo online, samotný festival je taky zrušen. Na Finále Plzeň jsme nemohli prezentovat Černé slunce, které scenárista Eugen Liška a režisér Jan Haluza vyvíjeli v Dramaturgickém inkubátoru. Zpětně nechci dopočítávat zrušené projekce Efektu Vašulka v běžných kinech, ale já osobně jsem měl jet 20. dubna diskutovat s diváky v Kolíně. S Karlem Vachkem jsme taky přišli o několik vzácných příležitostí pustit do diváků téměř šestihodinový opus Komunismus a síť. Anifilm měl začínat 5. května (napůl jsem ho chtěl strávit s rodinou a napůl schůzkami k vývoji Babu v nočním městě Petra Vodičky), Academia Film Olomouc (AFO) mělo odstartovat 28. dubna (letos jsem tam výjimečně neměl projekt ve vývoji či film v programu), na Zlín Film Festivalu jsme měli mít na přelomu května a června s režisérem Milošem Zvěřinou světovou premiéru filmu Terezínské stíny, tento týden ho uvede Česká televize. Jet do zahraničí jsem na jaře neměl v plánu, ale mnoho kolegů by mířilo do Kodaně na CPH:DOX, do Nyonu na Visions du Réel a ještě víc do Cannes či do Annecy. A tradičním předělem mezi pracovní sezónou a dovolenými bývají o měsíc později zmíněné Vary. Letos, přesně deset let od Vachkovy tamní retrospektivy, měly mít na programu i zmíněný Komunismus.

Zemřel velký český filozof Ladislav Hejdánek, který se označoval za socialistu. Přemýšlím, jací tady byli po roce 1989 úžasní levicoví myslitelé a jak moc byli upozadění „budovateli“ kapitalismu. Kromě Hejdánka Antonín Kosík nebo rovněž nedávno zesnulý Erazim Kohák. Kdo byl na pomyslné druhé straně? Do veřejné debaty určitě výrazně zasáhl Václav Bělohradský svou obhajobou liberalismu. Ale i on je přece hodně nalevo a spíše ho na „raném“ Klausovi či Berlusconim fascinují obrazy silných vůdců „větrajících“ zatuchlé pořádky. Byli ideovými pilíři české pravice ekonom Josef Zieleniec, filozofové Václav Benda a Daniel Kroupa, anebo letos rovněž zesnulý britský konzervativec Roger Scruton? Tak či tak tehdy levicové myšlení odsunulo na okraj hlavně příslovečné kyvadlo dějin. Dnes už je sice ustálené, ale levicovou filozofii v politické praxi spolehlivě hubí licoměrní Haškové v roli volebních manažerů.

29. dubna: Proč ty nejsi moje žena?

Po delší době mluvím s kolegou Mikulášem Novotným. Jako obvykle si při tom připomenu oblíbenu větu „Proč ty nejsi moje žena?“ z filmu Na samotě u lesa (1976). Jedině další producent porozumí radostem, pochybnostem i křivdám, které naše práce přináší. Jeden po druhém probíráme všechny své projekty. Mikuláš mě ale hlavně potěšil zprávou, že je pro letošek českým „Producer on the Move“. I tahle prestižní canneská akce se ovšem přesouvá na internet. Nicméně i letos má podle programu vrcholit společným obědem, jehož praktické provedení podněcuje naši zvědavost.

30. dubna: Režimní umělci

Sochař Pavel Karous píše v Salonu Práva o nedávno zesnulé světoznámé sklářské výtvarnici Jaroslavě Brychtové, které dělával asistenta. Vzpomínám, jak jsme s Pavlem natáčeli pro film Rozálie Kohoutové Vetřelci a volavky (2008) odstraňování plastiky Kontakty z vestibulu stanice metra Národní třída.¹⁾ Začínala se tehdy připravovat stavba obchodního a kancelářského centra, kvůli němuž odsouhlasily úřady i přesun vestibulu metra. Budově Quadrio, která dnes svými proporcemi přeplňuje daný prostor, dominuje pohyblivá socha Franze Kafky od Davida Černého. Jako by se tu na dálku potkali dva „režimní“ umělci. Nenápadná, politicky neutrální díla Brychtové objednával komunistický establishment, Černého srozumitelná „reklamní“ zkratka zase snadno hledá kapitalistické investory. Kvalitu prověřuje čas. Uvidíme, co zbude z Černého, fasáda nedaleké Nové scény Národní divadla od Brychtové a Libenského už prověřená jednoznačně je.

1. května: Mor se vrací

Vláda schválila výjimku z nošení roušek pro herce. Završilo se několikatýdenní vyjednávání řady lidí, které na začátku, v době vrcholící pandemie, vyvolávalo v nefilmařích svojí zdánlivou malicherností spíše úsměv. Můžeme tedy začít točit a na oplátku se zavazujeme dodržovat vlastní přísná hygienická pravidla.

Česká kina budou podle časopisu Variety první v Evropě, která, byť s omezeným maximálním počtem diváků, znovu otevřou. Nevím, zda se z toho mám radovat, když se současně objevuje zpráva, že se v posledních třech dnech opět zvyšuje počet nakažených. Zvedá se druhá vlna?

Nicméně píšu do Kina Pilotů, zda mám začít plánovat červnový Cyklus Citrus. Prý ano, pokud mi stačí omezená kapacita dvaceti osmi míst v sále. Zrušený březnový historický film o morové epidemii Pláč svatého Šebestiána (2019) sice vyprodal celé sedmdesátimístné kino, ale teď půjde hlavně o gesto návratu k normalitě, takže věřím, že budou jeho autoři s omezenou kapacitou souhlasit. Tímto se tedy vracím k zápisu z 28. dubna, že mne v karanténě přestaly zdržovat od práce projekce a festivaly, které mají spíše propagační charakter a nic nevynášejí. Dál s nimi budu ztrácet čas a bojovat o své diváky. Můj oblíbený Pavel Kosatík mne v Jiném TGM inspiroval tím, jak si Masaryk „odpracoval“ na Valašsku v roce 1907 zvolení poslancem Říšské rady. Nejen „salony“ v Cannes či Varech, ale i kina v Kolíně či Frýdlantu nad Ostravicí jsou a budou nadále nezbytnou součástí mojí producentské existence.

2. května: Test

Předseda Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer se šel nechat dobrovolně otestovat na koronavirus, aby na vlastní kůži vyzkoušel hlavní nástroj naší budoucí strategie ochrany zdraví herců a štábů. Zítra mu mají přijít výsledky.